Porod očima taťky

Zdravím všechny maminky. Tak jak jsem slíbil, tak bych napsal pár řádek o tom jak to vidí chlapi. Budu mluvit samozřejmě jen za sebe, protože je to u každéhosi myslím trochu jinak.

Porod:
Když jsme zjistili že je v bříšku miminko, tady zatím v podobě takového černého puntíku, který se postupně měnil ve fazolku a rostl a rostl až na 4D ultrazvuku vypadal prakticky jako když se narodil, tak už jsme se nemohli dočkat až bude tady s náma.
Bříško rostlo, brouček taky, i maminka rostla . Proběhla nějáká ta kontrola, ultrazvuky.... Na porod se přítelkyně (Ilča) kupodivu těšila. Až doktoři v porodnici u Apolináře nám a hlavně ji tak trochu změnili plány. Kvůli podezření na kondylomata doporučen císařský řez.
Objednali nás na 30.12.2010. Ilča to obrečela a začala mít docela strach. Já jsem sice nebrečel, ale strach jsem měl minimálně stejný.
30. jsme přijeli na 7 hodinu do porodnice, kde Ilču čekala příjmací vyšetření, monitiry, vážení atd. Takže jsem jí vlastně víc jak hodinu a půl ani neviděl. Nachodil jsem tam v nervozitě minimálně 50 kilometrů. Dveře se otevřeli a ze sestřičkou jsme šli na sál č.1. Vzhledem k tomu že se císaři dělají na přeskáčku, vždy probíhá jen na jednom sále, tak jsme museli počkat. Ilče napíchli kapačku s nějákou asi vodou, měla chudinka žízeň ale pít nemohla, tak jí to trochu pomohlo. Čekaly nás 2 nejdelší hodiny. Hrozný.
Konečně si přišli pro Ilču a že se jde na sál. Já byl odkázán do tzv. tatínkovské místnosti. Převlékl jsem se do těch krásných zelených věcí a zase čekal.... Asi 30 minut... Pak přišla sestřička a zahlásila že v 11:25 se jde na to.
Nasadil jsem čepici, na roušku, kterou jsem měl pověšenou na krku jsem tak trochu zapomněl... Není se co divit, nevěděl jsem jak se jmenuji...
Když jsem tam přišel a viděl jí tam ležet, tak jsem se začal tak trochu třást. Posadili mě k její hlavě a že si máme povídat.. Se jim to řekne... Chytil jsem jí za ruku a uklidňoval jí a povídal si s ní. Občas sestra zahlásila co se zrovna odehrává atd.. Najednou se Ilče zkřivil obličej bolestí. Sestra říkala že to budou ty největší tlaky, protože se sahá pro miminko a musí se hodně tlačit, a pak říkala ještě něco, ale to už jsem nevnímal. Bylo mi Ilči líto, ale nemohl jsem jí pomoc. Už ani nevím co jsem jí říkal a najednou uuuáááá.....uááááá.. a viděli jsme ho.
No co vám budu povídat. Oba slzy...úleva atd... Nepopsatelný pocit. Sestřička mi řekla ať jdu za Domčou se podívat kolik váží a udělat si nějáký fotečky, mezitím co budou Ilču zašívat.
Tak jsem udělal asi 10 snímků a to jen díky sestřičce, která vždycky říkala, tak tatínku foťte ne... Já byl prostě zaseklý na tom prťouskovi a neovládal jsem ruce, pomalu ani nohy....
Začal jsem přemýšlet jak já ho vlastně pochovám, něco tak malého, dyť ani nevím jak, co když........a najednou jsem ho měl v ruce. Normálně ho zabalili jako vánočku, šoupli mi ho do ruky a prý ať ho jdu ukázat mamince..
Hladili jsme ho, mluvili na něj, a on otevřel očíčka. Úžasný....Další slzy...
Pak přišla dětská doktorka jako že si ho vezme. Tak jsem jí řekl že nedám, že moje. Tak se tak usmála a říkala že si ho ještě užiju dost..
Ilču mezi tím došili a pomalu převezli na JIP.
Teprve až potom jsem se dozvěděl, že slavný epidural jí napichovali na 5 pokus.... Do dnes jí bolí záda. Nechápu, jak se něco takového může stát.
No abych to shrnul.
Je to nepopsatelný zážitek. Strach, štěstí, slzy....
Jsem na ilču strašně moc hrdý. Za to co vytrpěla během těhotenství a při porodu. Je pro mě ta nejstatečnější bytost na světě a já jí za to miluji uplně nejvíc na celém světě.
Každá žena by si za tohle zasloužila minimálně metál a celoživotní oporu. Protože tak to má být.
Určitě jsem nepopsal do puntíku úplně všechno, ale to podstatné tam je.
Brzy zase připíšu něco z péče o toho našeho broučka.
Mějte se krásně, a ať vám všem děti dělají jen samou radost....
Taťka Petr.