Verona dopisuje román 7/10

Carla začala tancovat, Dona s Bekou se k ní přidaly a se mnou se dala do řeči Adina. Ptala se, jak se cejtim a já jí přiznala, že jsem celkem utahaná.

„To víš, Róza a celodenní kolotoč kolem ní a teď ještě druhý břicho, je to fuška. Už se těšim na Vánoce, zařekla jsem se, že si vlezu na gauč a do konce roku se nehnu.“

„Miláčku, jen si to maluj,“ usmívala se. „Moc dobře si vzpomínám, když jsem čekala Alex. Byla jsem v úplně stejný situaci jako ty a vlastně jsem si pořádně neoddychla dodneška.“

„Nestraš!“ Pohladila jsem si pupík a zeptala se, jak to má s dětma teď. „Už musíš mít klid, nebo ne?“

„Neřekla bych. Dominik se zamiloval, trnu, aby nepřišel s tim, že budu babička a Alex by chtěla bydlet s kamarádkou.“

„To fakt? Kolik jí vlastně je?“

„Šestnáct. Celkem těžce nese, že u nás bydlí Jaromír.“

„Tak už ses rozhodla?“ Zajímala jsem se.

„Ani ne, ale okolnosti tomu nahrávaj. Často přijde na večeři a pak už zůstane ...“

„A ty se bojíš, že bys mohla kvůli mužskýmu přijít o dceru,“ napadlo mě.

„Takhle dramatický to snad neni, ale nechci, aby Alexandra měla pocit, že pro ni v bytě už neni místo.“

„Mluvily jste spolu vo tom?“

„Jo, tvrdí mi, že je to v pohodě, ale to pro mě neni. Dokud nebude dospělá, odstěhovat ji nenechám.“

„A jak tohle všechno vnímá Jaromír?“

„Ten je k tomu úplně slepej. On je spokojenej, má servis, rodinu, milenku. Ke štěstí už mu chybí jenom malý děcko.“

„Jenom?“

„Ty vole, to víš, že žádný jenom to pro mě neni. Já další děcko nechci, ale je jak mezek.“

„Co budeš dělat?“

„To fakt nevim. Nechci ho ztratit, ale taky se nenechám nikam tlačit. Na to jsem už hodně dlouho velká a samostatná holka.“

„Tak počkej, až budou děti dospělý a pak se uvidí.“

„To bych ráda, jenom nevim, jestli mi tolik času nechá.“

„Když tě tak poslouchám, budu se modlit, abysme se s Tomem nikdy nerozešli.“

„Jo, žádnej med začínat po tolika letech znova.“

„Tak hodně štěstí do příštího roku! Samá pozitiva a sociální jistoty, holka.“

„Vloni jsem si přála lásku a letos nevim, co s ní,“ podotkla.

„Bohužel tohle se stává často. Ale neboj, bude to dobrý!“

„Tak jo.“ Upila si piva, mrkla na mě a přidala se k holkám na mini parketu vytvořenym provizorně mezi stoly.

Odskočila jsem si na toaletu a přemejšlela o tom, jaký to bude, až mě bude čtyřicet a holky budou v pubertě. Zajímavá představa, otevřela jsem při ní dveře „na dámy“ a čekalo mě nepříjemný překvapení – před kabinkou ležela Sandra. Naštěstí byla při vědomí.

„Panebože! Co se ti stalo?!“ Pospíchala jsem k ní.

„To nic neni, jenom se mi zamotala hlava.“ Mluvila tiše, skoro jsem jí nerozuměla. Pokoušela se vstát.

„Počkej, pomůžu ti.“ Vzala jsem kamarádku pod paží a nechala ji se o mě opřít.

„Opatrně, jsi těhotná.“

„Na to teď kašli. Co je s tebou? Už se ti to někdy stalo?!“ Chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou.

Váhala, ale pak přiznala, že jo.

„Bylas u doktora?“

„Ne,nic mi neni.“

„Sandro, vždyť to s tebou švihlo! To neni sranda!“

„Musím se opláchnout.“ Cákala si vodu na ulepený obličej.

Mlčky jsem ji sledovala, když v tom mi to došlo. Ve vzduchu byly cítit zvratky, pach mně poslední dobou tak dobře znamej. Při svejch těhotenstvím rozjitřenejch smyslech bohužel nebylo pochyb, že se nepletu. „Ty zvracíš?“

„Jak tě to napadlo?“ Očividně se lekla.

„Dost jsi zhubla.“

Koukala na mě a pak se rozplakala.

„Jak dlouho?“ Opatrně jsem ji pohladila.

„Co jsem nastoupila do práce.“

„Pojď ke mně.“ Opláchla jsem jí obličej jako svojí malý Rose a odvedla ji do pokoje. „Lehni si, zlato. Přinesu ti čaj a pak tě vyslechnu.“

„Je to nutný?“

„Je.“

Jako ve snu jsem vycouvala ze dveří a za nima se musela opřít o stěnu. Měla jsem totiž strach, abych neomdlela taky.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2133

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2138