Jaké jsou vaše životní sny? (pokračování)

Thea:

Nejradši bych se okamžitě sbalila a jenom s malým batůžkem vyrazila meditovat do Nepálu.  Mým největším přáním je momentálně ČAS. Potřebuju být aspoň několik dní jenom sama se sebou a pořádně si všechno srovnat v hlavě. Mý manželství prochází velkou krizí a já věřím, že kdybych se na všechno podívala s odstupem, dokázala bych se rozhodnout, co dál. Myslím, že jsem ve svym životě udělala několik zásadních chyb a ve shonu všedních dní se s nima nedokážu vyrovnat. Moje děti si zaslouží usměvavou mámu, ale mně k úsměvům schází síla. Proto za mě – daleká cesta poustevnice.

Mia:

Vím, že děti máme vynechat, ale nemůžu. Nejvíc na světě jsem si vždycky přála, aby byla Maruška zdravá a aby měla stejné šance pro dospělý život jako její sestry. Tohle se mi asi nesplní, proto je teď mým největším přáním, abych byla dlouho zdravá JÁ a mohla být svým dcerám (Marii především) co nejdýl oporou. Mámu totiž potřebujeme, ať je nám pět nebo třicet.

Belinda:

Já jsem si dlouho přála být hubená, dlouhovlasá a obletovaná holka. Nikdy jsem nebyla ničím zajímavá, přišlo mi, že hrozně splývám s davem a štvalo mě to. Moje kamarádka měla pokaždý na každym prstě deset kluků a o mně se zajímali intelektuálové s dioptriema deset. Snila jsem o tom, že jsem jiná a dlouho jsem doufala, že se jednoho dne probudím a z ošklivého kačátka, který jsem v sobě viděla, se vyklube běloskvoucí , nádherná labuť.

Nikdy se to nestalo, aspoň z mýho pohledu, ale když jsem potkala Luboše, on ve mně krásku viděl. Dodnes se mi dvoří a já si nepřeju nic jinýho, jen aby nám naše láska vydržela. Je to obyčejný přání obyčejný holky, která už dávno nechodí s hlavou v oblacích. Možná proto je to přání tak vopravdický.

I když vykoupit Pařížskou taky nemusí být špatný. Co já vím, třeba mě Carla vezme s sebou J.  

Verona:

Mým největším snem byla veliká a princeznovská svatba. Tenhle sen mi splnili rodiče a taky manžel. Vdávala jsem se na zámku, bylo mi pětadvacet, na sobě jsem měla krásný šaty s vlečkou a přes obličej závoj. Připadala jsem si jako v pohádce se šťastným koncem. Tančila jsem se svým rytířem a svět nám ležel u nohou.

Nikdy jsem si neuměla představit, že v mém životě přijdou dny, které mi nechají na detaily obřadu a celého veselí kolem sňatku zapomenout, ale ano. Už jsme manželé tři roky a vzpomínky pomalu blednou. Ty pocity, o kterých jsem si byla tak moc jistá, že se mi do paměti vryly navždycky, najednou ztrácejí kontury a mnohem častěji se mi vybavují emoce, které jsem prožívala při narození naší dcery Rozárky.

Mým dalším snem je napsat knihu. Píšu tuhle a třeba někdy vyjde. Ráda si v ní počtu J.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2075

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2083