Tak už se to blíží....

Tak už se chystáme, že se každým dnem vyklube. Sice mám termín až 26.10. ale asi půjdeme o chvilku dřív. 

Nejdříve s tím začala moje drahá maminka "Ještě tak týden a jdeš" hlásila, když si mě při návštěvě prohlédla. Nejdřív jsem jí nevěřila, ale teď když tu tak sedím a koukám na to jak se mi bříško posouvá dolů jí začínám věřit. A hlavně celý třetí trimestr jsem měla bez komplikací (na rozdíl od prvních dvou kdy mě trápili nevolnosti a nízký tlak), byla jsem na vkus našich postarších sousedek i rodiny až nějak moc aktivní, na to že mám břicho jako vzducholoď, (asi si to vybírám za tu dobu předtím) kdežto posledních pár dní se cítím tak nějak jinak. Víc mi vyhovuje být v klidu domova a ne běhat po obchodecha návštěvách. Taky už se docela těším až budu to moje kouzelné miminko chovat a ne se marně snažit nějak si v noci lehnout aniž by si stěžovala nebo mě boleli záda :). 

Dokonce i můj skoro tchán si myslí, že půjdeme dřív. V jeho rodině se říká, že když něco takhla "věští" nikdy se neplete :) Já to beru spíš s humorem, ale něco na tom možná bude :) Jako poslední znamení beru, že mi můj gynekolog při poslední konterole řekl že "ten monitor je nějaký divoký" a tak jsem se radši nechala už objednat na kontroli do porodnice. 

Jen doufám, že to té naší princezně vydrží alespoň do neděle kdy bych měla oslavit 18. narozeniny a tak bych nemusela burcovat maminku do porodnice, kdyby se rozhodla dostat na svět třeba ve dvě ráno :) 

Jako asi každá maminka se porodu bojím, ale spíš proto že je to nové, něco o čem vlastně nic nevím i když si přečtu desítky článků. Beru to tak nějak přirozeně, ale toho strachu se nejde úplně zbavit. Bohužel  mi moc nepomohl fakt, že se přítel rozhodl k porodu nejít. Je mi to líto, ale nutit ho nebudu. Sám řekl, že by šel ale že se bojí, že by mi tam nebyl k ničemu, že by zpanikařil a byl by víc přítěž než pomoc. Jsem ráda že mi to řekl na rovinu a nepřemíhal se tam jít když se na to necítí, ale i tak bych ho tam ráda měla. Rozhodla jsem se po konzultaci s maminkou, že to zvládnu sama, ale že pokud se na to nebudu cítit, půjde se mnou ona. Za to jsem jí neskonale vděčná.

Takže když to shrunu: Bojím se porodu, ale těším se svůj uzlíček štěstí.