Jak je to možné? :O

Zdravím všechny maminky, tatínky a všechny, kteří nějakým určitým způsobem prožívali těhotenství, až svoje, či někoho blízkého.

Náš příběh začíná na konci února. Po vynechané menstruaci se mi na mysl začala pomalu vtírat myšlenka "Co když jsi těhotná?" Vůbec jsem si to nechtěla připustit.. Přeci jen jsem pořád ještě studentkou, čeká mě v tomto roce další zkouška z dospělosti - státnice. Navíc v rodině máme už tak dost problémů..

Po dalším týdnu žádných změn, jsem se rozhodla udělat si test. Tajně jsem si v duchu říkala, že přeci těhotná být nemůžu, že přerušovaná soulož by možná něco takového "nemusela dopustit".. A že budu mít jen nějaké zpoždění kvůli stresu, nebo kvůli nemoci.. Jaký však byl můj šok, když se na testu začala s pomalou jistotou objevovat i druhá čárka.. V ten moment jsem byla totálně v šoku. Hlavou mi bleskaly myšlenky co dál, jak to snesou rodiče, co na to řekne okolí.. Představovala jsem si totiž mé budoucí těhotenství růžově - budu mít úžasného manžela, dobrou práci, nějaké úspory, pro všechny bude miminko velkou radostí.. Jelikož jsme rodina křesťanská, ani by mě jiný budoucí plán nenapadl.. Přítel byl radostí bez sebe, k mému zoufalství.. Po prvotním šoku a uklidnění, jsem se začala utěšovat myšlenkou, že se třeba test zmýlil a že je třeba nakonec všechno jinak.. Rozhodla jsem se zopakovat test další týden.

Jelikož stále bydlím s rodiči (a jakýkoli psychický stav neumím skrývat), poznala mamka, že se něco děje. Musela jsem s pravdou ven. Svěřila jsem se jí se všemi starostmi, co dál dělat, jestli si mimi nechat nebo ne. O téhle otázce jsem reálně uvažovala.. Objednala jsem se také na vyšetření na gynekologii. Ten pocit, že stojíte uprostřed něčeho (problému) a nevíte, jak to vlastně je, je nejhorší. S mamkou jsem vedla hovory na téma miminko celkem pořád.. A pořád jsem si pohrávala s myšlenkou, jak to bude do budoucna, jestli by opravdu nebylo nejlepší nechat si to vzít.. Sháněla jsem na internetu informace, jak to má matka studentka s penězi, v čem všem jí může stát pomoct. No slavné to tedy není..

Po zopakování těhu testu mi vyšly opět dvě čárky. Už jsem byla s tím faktem tak nějak smířená.. Čekala jsem ještě na potvrzení od doktora..

Mé myšlenky na potrat se postupem času začaly pomalu rozpadat. Přemýšlela jsem totiž nad tím, jak velký zázrak celé to miminko je, jak neuvěřitelný je zázrak početí.. Zvlášť když jsem věděla, že je z přerušované soulože.. Z nějaké malé kapičky.. Spousta párů dnes děti mít nemůže, nebo musí podstupovat řadu vyšetření a tak dál.. A já jsem k tomu přišla jak slepý k houslím.. V porovnání s nimi bych se po potratu cítila provinile. Zároveň bych si nedokázala představit, že své miminko budu měsíce nosit pod srdcem a pak ho dám k adopci. Pomalu jsem začala brát v úvahu to, že si miminko nechám. Přítel i mamka jsou proti potratům. Zdá se, že prozatím bylo vyřešeno.

Po kontrole u paní doktorky mi těhotenství potvrdila, byli jsme s mrňouskem (krycí jméno) v 8. týdnu. Vše se zatím zdá být v pořádku.

I když mě občas i teď přepadne myšlenka, jestli jsem udělala správně, chci si stát za svým rozhodnutím. Ať by bylo jakékoli, nešlo by vzít zpátky. Vím, že pro mnohé v mé rodině to bude celkem šok. Chci tak moc poděkovat mamce, že při mně stála a že mě za to neodsoudila.. Našla jsem v ní velkou oporu..

I když je mrňousek "chyba", velký vykřičník, chci ten vykřičník milovat a postavit za jeho život a pro jeho dobro. Třeba proti všem.