3. trimestr a porod

Konečně jsem se donutila po dvou měsících napsat o mém dlouhém porodu, kterému předcházela ještě týdenní hospitalizace, podle mě trochu zbytečná. Ještě ale předtím krátce zrekapituluji třetí trimestr.

Po celkem pohodovém druhém trimestru konečně přišla poslední část těhotenství. Neskutečné, jak to uteklo! I když jsem neměla tak velký pupík, byla to docela zátěž. Celkem jsem přibrala asi 12 kg. Záda a kyčle docela bolely, hlavně při chůzi, ale v noci jsem taky už nevěděla jak si lehnout. Funěla jsem a nemohla se pořádně ohnout, takže oblékání a holení začal být docela problém. Společnému koupání s přítelem odzvonilo, protože jsme se do vany oba prostě nevešli Celodenní lítání na WC bylo už prudící, hlavně v noci.

Šárka byla také otravná neustálým terorem, to nebylo šťouchání jako kdysi. Někdy to opravdu bolelo. Zadkem mi tlačila na bránici, takže to pálilo, jako kdybych právě najednou udělala 30 leh sedů a na sice občasné, ale o to horší pálení žáhy už ani Rennie nepomáhalo. Hlavu mi pro změnu při delší chůzi cpala hodně dolu, takže jsem myslela, že se snad už chce prorvat na svět. Nic jiného tomu ale nenasvědčovalo. Dole se to podle dr. prý pomalu připravovalo, ale žádní poslíčci nebo něco, co by naznačovalo, že se brzo už něco bude dít. Termín jsem měla 21. 4. 2012. Jak jsem se bála předčasného porodu, který u nás v rodině z máminy strany často byl, tak mě pomalu začínalo děsit přenášení.

V 35. tt mi dr. oznámila, že malá má cca 2,5 kila, což je na mě akorát a že bych měla začít chodit na monitory. Můžu prý buď chodit k ní, ale to je za 200 Kč nebo do nemocnice gratis, ale dělají je až od 38.tt. Jelikož jsem nechtěla „vyhazovat“ peníze, které jsme potřebovali na zařizování pro prcka a jiné věci, rozhodla jsem se chodit na monitory do naší nemocnice.

Docela jsem se těšila, i když některé těhule tady z toho měli prý akorát trauma. Bylo fajn slyšet srdíčko a sledovat, jestli se tam něco děje. Zajímavé bylo, že jak jsem žádné bolesti nemívala, tak mi přitom začalo docela tvrdnout břicho. I ten den večer několikrát bolelo. Také jsem musela zakašlat jako tuberák (jak kašle tuberák, když nekouřim? ) a párkrát mi sestra třásla břichem. Malá asi spala nebo co. Myslela jsem, že druhý monitor proběhne hladce jako první, takže jsem se opět těšila. Nevím, jestli to bylo pátkem 13., monitor se jim nelíbil. Kašlala jsem, třásli mi břichem, pořád jim to nebylo dobré. Měla jsem si jít něco sníst a přijít za hodinu. Ale zase to nepomohlo a dr. mi oznámila, že si mě tu chtějí nechat. Málem jsem se rozbrečela. Prý je lepší to sledovat.

Odvedli mě tedy na porodní oddělení, kde mi dělali další monitory. Vyděšený přítel mi pak dovezl už sbalenou tašku do porodnice. Musela jsem obvolat babičky, se kterými jsem byla domluvená na víkend… jako na potvoru. Druhý den mě převezli na gynekologické odd. Milá dr., která byla u monitoru, mi dala naději, že když budou monitory v pořádku, v neděli nebo v pondělí by mě mohli pustit. Houby. Jiným doktorkám se monitory zas nelíbily. Jak už jsem myslela, že chápu, o co na těch grafech jde, tak jsem z toho byla zase jelen. Šárina prý buď na monitorech spala, nebo byla zase moc akční. Následovaly také prohlídky, jedna dr. se ve mě pořád tak šťourala, až mi z toho začaly bolesti, i když slabé. To bylo dopoledne, úterý 17.4.

Už mě to v nemocnici fakt nebavilo a ta dr. mě dodělala tím, když řekla, že mě domů takhle před termínem už nepustí. Prý, co bych tam dělala? Fakt vtipná otázka! Bolesti se vracely asi po 20 minutách, v noci jsem kvůli tomu nemohla usnout, nakonec jsem ale zabrala. Jak jsem se ráno 18. 4. vzbudila, zase se vrátily a byly silnější. Na monitoru se to objevovalo asi kolem hodnoty 50–60, to už bylo docela cítit. Díky bolestem se mi začal zkracovat čípek, tak mě převezli opět na porodní oddělení. Udělali mi klystýr. Nebylo to tak hrozné, jen jsem doufala, že mě na tom WC pak nikdo neslyšel Ve 12 hodin jsem dala vědět rodině, že se už něco děje.

Příteli jsem řekla, že se může stavit, ale nemusí pospíchat, že to může být na dlouho. Né, on překecal kolegy, aby ho z práce rychle hodili za mnou. Pak byl uražený, když musel později zas odejít, protože jsem byla pořád jen na 2 cm. Ale bolesti byly už šílený. Na monitoru to ukazovalo kolem 120. Na pokoji se mnou byla těhule, které porod vyvolávali.

PA nám večer řekla, ať se snažíme usnout a odpočineme si. Copak to v těch bolestech jde?! Když jsem ležela, ta bolest šla kolikrát do zad. Ve stoje to bylo lepší, ale to si zas člověk neustálým cupitáním moc neodpočine. Sice nám dali čípek, ale na bolest mi to nepomohlo, jen jsem pak necítila, když se ve mně dr. hrabala. Další zážitek byl, když mě prohlížela zase jiná dr. a kontrolovala plodovou vodu. Nemohla se tam pořádně podívat přes hlen a vůbec ji nezajímalo, že zrovna přišla kontrakce. To jsem myslela, že ji kopnu! Taková bolest!

Mojí spolutěhuli na pokoji dali něco na bolest, tak jsem taky žádala, ale ničeho jsem se nedočkala, jen věty ve smyslu, že když ona dostala, že chci taky. Už mě ty bolesti docela unavovaly a měla jsem kvůli nim i zvýšenou teplotu. Tak jsem se těšila do vany a nakonec jsem kvůli tomu směla jen do sprchy. Kolem půlnoci dr. hlásila 4 cm, a že můžu zavolat přítele. Ten do 1 hodiny přijel a šlo se na sál.

Chudák přítel se mi snažil nějak pomáhat, ale vždycky mě začal hladit v nepravou chvíli, při kontrakci, tak jsem ho okřikla, že teď ne Nález pořád nepostupoval, už jsem pomalu mezi kontrakcemi usínala. Epidural mi dr. rozmluvila, že s tím nemá dobré zkušenosti a že mi to jde přece dobře. Asi si myslí, že když neřvu na celý sál, tak je mi fajn. Pak jsem se PA ptala, proč mi neprasknou vodu, když se pořád nic neděje. Muselo se počkat na dr., která zrovna byla u císaře.

V 3:15 mi konečně praskli vodu a nález ze 4 postoupil během chvíle na 8. Mohla jsem na křesle na bok a pomalu přitlačovat. Zanedlouho mě to začalo nutit tlačit, takže se mohlo začít. Jenže já jsem už byla hodně unavená a kontrakce mi začaly slábnout. Museli mi něco píchnout, ale to stejně moc nepomohlo. Byla to fakt dřina správně zatlačit. Tlačila jsem asi 40 minut, dělali nástřih.

V 4:55 hod., 19. 4. se po cca 17 hodinách šílených bolestí narodila Šárka. Jak někdo prožívá krásnou euforii plnou slz, tak já jsem byla ráda, že je venku. Potom mě šili snad hodinu, malá mě potrhala i vevnitř. Bolelo to, ale dalo se to vydržet. Pak přišel přítel s tím malým řvoucím uzlíčkem. Měřila 49 cm a vážila 3 100 g. Hned se dychtivě přicucla a byla spokojená. Když nás pak odvezli na poporodní, únava najednou zmizela a já jsem se na ni nemohla vynadívat.

Neuvěřitelné, že z takového nic na počátku z vás vyleze takový zázrak. Jsem moc ráda, že tam přítel byl se mnou, i když on si myslí, že tam byl zbytečně. Ale i pro něj to byl zážitek, a i když chtěl moc kluka, z Šárinky je unešený