Můj 2. trimestr

Trochu opožděně, ale přece jen napíši dojmy z mého druhého trimestru. Přirovnala bych to asi k tomu, co nám kdysi na angličtině na střední řekla učitelka: užijte si druháku, ten je nejpohodovější a nejrychleji uteče.

A taky že jo. Po ne moc příjemném prvním trimestru, kdy jsem teda naštěstí vůbec nezvracela, i když někdy mi k tomu chybělo málo, se bouře hormonů pomalu uklidnila – únava, smrady, nechutenství, jen ta nespavost přetrvávala. Bříško pomalu rostlo, mimčo bylo v pořádku, tripple testy dopadly dobře a mimiko celkově prospívalo. Kolem 16. tt jsem začala cítit slaboučké pohyby, takové oťukávání. To byly dobré časy oproti pozdějším dost nepříjemným kopancům, zvlášť do močáku, nebo dloubání prsty. Asi bude mimi noční tvor jako já, protože bylo nejakčnější pozdě večer. Jo a ještě odpoledne, aby se neřeklo. Přítel malé cítil až mnohem později. Vždycky, když mi dal ruku na břicho, dělalo mrtvého brouka.

Jediná větší nepříjemnost byla, že se mi dělalo zle, když jsem déle stála. Takže oběd jsem musela dělat s přestávkami nebo vsedě. Nakupování v marketu bylo peklo. To jsem jezdila zavěšená na košíku, abych sebou nesekla. Jednou jsme s přítelem už stáli u kasy, jeden člověk před námi a mně se začalo dělat mdlo. Doufala jsem, že to tu chvíli, než přijdeme na řadu, vydržím. Už na nás došlo, ale já jsem musela říci příteli, že fakt musím jít, že je mi blbě. Bylo to opravdu na poslední chvíli, protože před očima už jsem měla černo. A on na mě, ať ten nákup alespoň zaplatím. No nenakopli byste ho?! Tak jsem ho okřikla, že to se tu mám jako složit?! Další nepříjemná záležitost bylo pálení žáhy. Naštěstí to bylo ke konci trimestru a jen občas. Ale když už, tak už, hlavně v noci, kdy jsem myslela, že mi to snad rozleptá krk. Naštěstí pomohlo Rennie. Nikdy jsem nedokázala s jistotou říct, po čem mě ta žáha pálí.

Ve 20. tt jsem se pak ptala dr., co asi čekáme. Za zjišťování jsme teda museli zaplatit 200 Kč. Mimi se ale zase k naší smůle nechtělo ukázat. Opět k nám bylo zády a místo pohlaví ukazovalo zadek. Dr. chvíli šmejdila ultrazvukem se slovy, že to asi vypadá na holčičku, ale není to jisté, a kdyby to později nakonec byl kluk, že nám ty peníze vrátí. Takže já to brala, jako že pořád nevíme, co to bude, a přítel byl „naštvaný“. Prý to do příště musí předělat na kluka I rodině jsme oznámili, jak to (ne)dopadlo. To jsem ale neměla říkat, hlavně babi, protože ta, jak jen zaslechla něco o holce, začala nakupovat růžové věci. Tak jsem jí vynadala, ať nic růžového nekupuje, protože za A) není jisté, jestli je to opravdu holka a za B ) růžovou nesnáším Zajímavé taky bylo, že po tom ultrazvuku se mi začalo často zdát o našem mimču a že to byla… holka. Vždy když jsem příteli řekla, že se mi zdálo o prckovi, tak se mě hned ptal, co to bylo. Když jsem mu pokaždé odpověděla, že holka, hodil „xicht“ Museli jsem tedy pomalu přemýšlet o jiném jméně než Kája.