Happy end

Nikdy bych nevěřila, že otěhotnět, je takový problém... Ale abych to vzala pěkně od začátku, vrátíme se k tomu, jak jsem poznala vašeho tatínka :-) . Nikdo mi nevymluví, že to byl osud a nikdo mě nepřesvědčí, že to byla náhoda. Ještě, když jsem chodila do školy, zrovna při němčině jsem se hrozně nudila. "Co teď ? Můžu poslouchat učitele, nebo jít na internet a s někym si na chatu pokecat.."  . Ano, vyhrál internet. Šla jsem tedy do jedné místnosti na chatu a koukám, komu bych tak mohla napsat. Zaujal mě tam jeden nick. - "Woohoow , hezkej a ještě má motorku" , zajásala jsem.. :-D  .... tak zbytek hodiny jsme si psali, dal mi na sebe číslo s tim, že si zavoláme. Řikam si .: "Necham ho vycukat, jako to dělají oni.. napíšu mu až večer." Celá natěšená jsem večer sedla k telefonu, že mu zavolám. -Vytáčim... - "Volané číslo neexistuje!" - No, slov, co dostal nemusim ani zmiňovat. Ale bohužel, už jsem ho víc na internetu nepotkala. Až asi po půl roce, na Mikuláše, hádejte, kdo si to chatoval? Ano, náš milý Pavlík. Místo pozdravu dostal vynadáno, prozvonit musel on mě a zbytek večera se omlouval, že se prý spletl. 

A že bylo zrovna před víkendem, domluvili jsme se, že za dva dny, v sobotu, přijede za mnou do Plzně. A tak nějak jsme se do sebe i při tom prvním setkání zamilovali, měl a stále má dokonale modré oči <3 . A jak to tak chodí, asi půl rok jezdil stále trasu Plzeň - Praha , až jsem dostala skvělý nápad, aby se k nám přestěhoval. Znamenalo to pro něho skončit v práci, která ho hodně bavila a jít do Plzně, kde práci si teprve musí najít a vlastně ani přítelkyni tu nemá jistou. Neřešil to, byl zamilovaný a tak souhlasil :-)

Všechno se rýsovalo tak krásně a ani ne po roce jsme se rozhodli, že si pořídíme miminko. Celkem brzy se zadařilo. Testík krásně pozitivní. Měla jsem radost a chtěla jsem to příteli nechat jako překvápko až na večer. Tak jsem sedla na tramvaj a jela ke svojí gynekoložce, která mi dle utz těhotenství potvrdila. Srdce mi nadšením bušilo jak o závod. Bylo jasné, že do večera ani náhodou nevydržím mlčet a tak jsem mu poslala smsku: "Lásko, budeš  táta" . V minutě mi volal a rozklepanym hlasem se mě ptá, jestli to myslim vážně. Okamžitě jel z práce domů a užívali jsme si těhulkování :-)

Ačkoliv asi po 14ti dnech jsem začala špinit, tak jsme jeli na pohotovost. Doktor mi udělal ultrazvuk, ale bohužel... gestační váček, ani fazolku už u mě nedohledal. Jeho výraz, při dopsání zprávy mluvil za vše.. ikdyž jsem si tak moc přála, ať to neřekne! Se slzami v očích jsem vyšla z ordinace a při pohledu na čekajícího přítele se mi začaly koulet hrachy po tváři. Tak hrozně to bolelo. Celý zbytek dne jsem probrečela a i následující dny, pohled na těhulku nebo kočárek mě rozbrečel. Ale život jde dál... Řekli jsme si, že bychom mohli udělat tedy nějaký veselejší krok a vzít se. Datum jsme si zamluvili na 8.8.2009 a koncem dubna začali všechno zařizovat. Svatba se vyvedla, měla jsem nádherné šaty, nádherného manžela a i počasí nám přálo. Byla jsem šťastná...

Akorát... 4.10. 2009 mě nedošla menstruace , v obavách, ikdyž ve skrytu duše radostná jsme si šla koupit těhotenský test. Život se nade mnou slitoval a dal mi ten nejkrásnější (snad i svatební?) dar. Přestože jsem od 6tt do 13tt stále zvracela a ke konci už mě manžel musel odnést do nemocnice absolutně odvodněnou, byla jsem šťastná. Po kapačkách se mi všechno uklidnilo a mohla jsem si užívat rostoucího bříška a pohybů miminka.

Ve 20tt nám pan doktor na velkém utz sdělil, že čekáme chlapečka, manžela to dojalo snad víc než mě :) bylo jasné, že se bude jmenovat Patrik. 13.6.2010 jsem měla termín porodu. Ovšem Patýskovi se začalo chtít na svět už 10.6. a tak jsme večer, po neustávajících kontrakcích vzali tašku a jeli si pro miminko :) Představovala jsem si to tak, že udělají prohlídku, pošlou mě na sál, píchnou vodu a budu rodit. Jenže i přes kontrakce jsem byla otevřená jen na 3 prsty, tak mě poslali na hekárnu. Ráno 11.6. kontrola, nález pořád stejný :( , poslali mě na normální pokoj. Kontrakce stále po 5 minutách. Prosila jsem doktora, ať mě dají vyvolávačku. Jeho odpoveď, že vyvolávačka se dává jen v naléhavých případech mě vytočila na tolik, že jsem PA řekla, že čekat můžu v klidu doma a ať mě propustí. "Nemůžeme vás pustit domů, máte kontrakce" . Byla jsem už celkem nešťastná. Přemlouvala jsem synátora, ať už vyleze. 12.6. za mnou přijel manžel , jak to vypadá... valila jsem se za nim po chodbě s tim, že čekám na doktorku, aby mě prohlídla, že od rána se mi kontrakce snížily z 5ti na 3 minuty. Ale že jestli nebudu pořád víc otevřená, CHCI jet domů! Manžel musel odjet do práce, že přijede po obědě. Doktorka dřív k sehnání stejně nebyla. Než manžel za mnou přišel, dr. už mě vyšetřovala. Potkala jsem manžela na chodbě a řiká mi : "Tak co? " - řikám: "Jdeme! "  - on: "Domů?? " - a já na to s úsměvem na tváři: "Nee, rodit :) "

Všichni natěšený, že 12.6. se už miminko podívá na svět. Včetně mě. Doktor mi přišel píchnout plodovou vodu, že se to prý urychlý, ale zároveň budu mít větší kontrakce.. Zezačátku ty kontrakce celkem šly... Střídala jsem vanu a balon, vanu a balon...Ve 14hod jsem byla otevřená skoro na 5 prstů. Manžel mě podporoval jak mohl, bylo na mě už znát, že ty předešlé dny s kontrakcema mě unavily. I porodní asistentky byly hrozně moc milé a ochotné, radost rodit v jejich směně :) . Nicméně, abych to zkrátila. Asi od 20 hod jsem měla kontrakce už po minutě , od 23hod byly kontrakce nepřetržitě , bez jakékoliv pauzy. Od 12hod, jsem nemohla pít, jen vlhčit rty. Rodila jsem zrovna v tom největšim pařáku, ikdyž zrovna byla noc, neskutečně sedřený krk, už se mi chtělo i od bolesti zvracet... Co 10 minut jsem prosila PA, ať se koukne, jak to postupuje, zda už jsem na 10 prstů. "Ne, bohužel jen na 9" . Řikala jsem si, že to snad nikdy neskončí a zároveň se mi už začalo chtít hrozně tlačit. Ve 2 hodiny ráno přišla PA a konečně řekla to, na co jsme čekali : "Tak jdeme tlačit" . Jakmile jsem mohla tlačit, byla to brnkačka, žádné kontrakce už jsem necítila. Bohužel mě musela nastříhnout, malý byl zvědavý a tak šel "čumáčkem" napřed :)) 13.6.2010 ve 2.40 hod spatřil svět a byl nádherný. Neplakal, jen koukal, zakřičel si až když mu čistili pusinku a nůsek. Jen mě mrzí, že si tatínek nemohl přestřihnout pupeční šňůru a že malého jako první dostal do náruče on , kvůli mému akutnímu krvácení :( ale při šití už jsem ho držela a nemohla se vynadívat, jak je překrásný. Chytil mě za malíček :*  S manželem jsme to obrečeli a asi v 6 hodin ráno mě dovezli na šestinedělí. V 9 hod mi tam dovezli broučka.

A tak přišel na svět náš prvorozený syn Patrik, s mírami 51cm a 3650g. A s nádhernýma modrýma očima po tátovi. Nechal na sebe čekat, ale stálo to za to.

A co teď... je mu 21 měsíců a v srpnu se mu narodí sourozenec. Jen doufám, že tenhle porod už bude jen jednodenní záležitost :))

Sice před tímto těhu jsem také jednou potratila a druhé těhotenství mi musela ukončit doktorka, kdy se miminko nevyvíjelo, ale říkám si : "Per aspera ad astra" . ;)