Po dlouhé době afrika

Jak jsem seděl unavený a zřejmě mizerně vyhlížející, můj šéf Mauricio se mě zeptal, co mi tak náhle schází. Spásná myšlenka se mi vylíhla v hlavě a tak jsem spustil litanii o sedmnáctém listopadu... Z práce jsem odjel služebním vozem ve čtyři hodiny do města. Cestou jsem viděl spoušť, kterou napáchala voda. Kolem cesty se vytvořila obrovská jezera a plná všeho možného. Odpadků, mršin zvířat a já nevím čeho všeho. Ani to vlastně nechci vědět. Všude řvaly žáby jako zjednané... Řidič mě vyklopil u benzínové pumpy. Celkem suchou nohou jsem se dostal na druhou stranu silnice a dříve, než jsem vykouřil cigáro, seděl jsem v taxi a pádil do města. Policie zastavila dopravu kousek cesty od Twigy. Pochopil jsem později. Ve stánku jsem si koupil dvě pivka, která jsem hodlal vypít po návratu. Vozím s sebou dvě láhve. Protože, ne láhev na výměnu, ne pivko. Už jsem se viděl sedícího a tlemícího na oceán. Davu lidí na ulici jsem si nevšímal. Pak jsem přišel ke břehu podivného jezera, ležícího mezi mnou a Twigou. Viděl jsem lidi brodící se tam a zpět. Došlo mi, že se běžnými prostředky na druhou stranu nedostanu. Čtyři podnikaví mládenci organizovali provizorní přívoz. Oděni pouze v jakýchsi trenýrkách měli dva vozíky a kyvadlově pendlovali z jednoho břehu na druhý. Neváhal jsem. Nastoupil jsem s dalšími čtyřmi týpky a v družném objetí, jinak bychom vypadli, jsme začali brodit. Jeden mládenec zapřažen vepředu, druhý tlačící zezadu. Všechno probíhalo v pohodě, až do nejhlubšího místa. Vozík měl díru. Osazenstvo vstalo jako na pérku. Batoh mi visel z krku a mé tenisky absorbovovaly vodu. Později spodní část nohavic. Dobrodružství se mi přestávalo líbit, protože kyvadlová doprava se zasekla uprostřed a chlapci se nemohli dohodnout kudy kdo pojede. Všichni na vozíku, jsme začali vyřvávat. Druhého břehu jsem dosáhl asi po pěti minutách. Mokrá spodní část těla mě velice zneklidňovala a šplouchání při každém kroku ještě víc. Samozřejmě mi byla zima. Napravil jsem to v Twize. Jedno pivečko střídalo druhé. Mokré oblečení a boty mne už nadále nezneklidňovaly. V deset jsem zavolal Lakatuše a s širokým úsměvem na líci dosáhl tábora. Voda mezitím zmizela kdoví kam. Kanalizace tu totiž není. Umyl jsem tenisky a vypral ponožky. Dal sušit kalhoty. Mlasknul jsem dvě pivečka z batohu a samozřejmě chodil celou noc na záchod. Tak skončil můj sedmnáctý listopad v Congu...