Další Africké dobrodružství

Neděl byla ovšem mnohem zajímavější a přinesla hromadu zajímavých událostí. Autobusem v deset, jsme s Adrianem a dalšími vyrazili do Point Noire. Pochopitelně jsem začali kávou. "Bon joire. Si'll vous plair. Je voiloir le grande kafé". "Dobré ráno, chci prosím velkou kávu" Adrian znovu je zíral. Muslimové sušili hubu. Jeli jsme na bazar. Obklopeni prodavači, prodírali jsme se dál a dál. Adrian zatoužil po stejných šatech, jaké jsem zakoupil pro Tebe. Povolal jsem Išana z Maroka. Našeho dvorního vyjednávače. Dosáhl stejné ceny, jako pro mne. Prodavačka opět předstírala, že je na pokraji zoufalství. Osama, chtěl koupit hodinky. Podvodníci byli na místě. Bohužel neměli moje vyhlédnuté swatch. A to je dobře, jak později uvidíš. Osama úspěšně koupil dvoje náramkové hodinky, za "bezkonkurenční" cenu, Adrian šaty za dvacetpět tisíc franků. Všichni spokojeni, jeli jsme na oběd do kantýny. Oni opět sušili hubu a my jsem si dali vepřovou s brambory. Přio kávě jsem dostal nápad, podívat se na velký bazar. Už jsem o mumraji psal. Po chvilce váhání jsem se rozhodl. Vzali jsme taxi a jeli tam. Obrovské hemžení lidí. Obchody, obchůdky a jen dva běloši. Stánkaři řvali, vzduch se tetelil horkem. V krámcích prodávali cokoli na světě. Zaslechl jsem Le blanc sava. Což znamená bělochu, jak se máš. Zařval jsem merci, sava bien. A čekal, že můj nůž půjde na svět. Naopak. Stánkař se blaženě rozesmál a lidi kolem upadli v huronský smích. Bon, bon. Le blan bon. Pak na mě řvali všichni sava, sava. Polácavali mě po zádech a nabízeli zboži. A tak jsem se stal bílým ďáblem. Sava bien totiž znamená, že se máš dobře a momentálně nemůžeš být na lepším místě. Děkuji Bohu, za spásnou myšlenku. Jak jsme procházel mezi obchůdky, uviděl jsem hodinky, které koupil Osama. Za třetinu ceny. Kousl jsem se do rtu a prošel ulici s tímto druhem zboží. Všude třetinové ceny. Zatáhl jsem Adriana do ulice s oblečením. Šaty, které jsme koupili za dvacetpěttisíc stojí na Le Grande Marché sedm. Nebo šest a půl. Bazar ve městě je jen pro naivní turisty a pitomce. Před kolegy o tomto zjištění pochopitelně pomlčím... Taxík nás zavezl zpátky ke Club Petrolier. Nešel jsem dovnitř, ale na druhou stranu. Mezi normální lidi. Psal jsem o tom minule. Pod slunečníkem na plastových židlích, mezi rodinkami s dětmi, zpěvem, tančením, jsme vyčkali autobusu a jeli domů. Nikdo mi neublížil a nikdo mě neohrozil...