Kam povede nošení roušek na školních chodbách?

Nevím, nakolik jste znalí problematiky ADHD, tedy dětské hyperaktivity. Pokud si myslíte, že je to takové to dítě, které se v dětství málo řezalo, tak bude lepší, když kliknete jinam. 

Většinou se hyperaktivita projevuje třemi hlavními rysy, zvláště v mladším věku: dítě neposedí, je zvýšeně pohyblivé, tedy hyperkinetické. Trpí poruchou soustředěnosti a posledním a asi pro rodiče i okolí nejnáročnějším rysem je impulsivní jednání. Hyperaktivní dítě nejdříve koná, a pak teprve myslí.

V této chvíli mě posluchači vybízí, ať jim uvedu nějaký příklad. Jedná se vesměs o situační gagy, které, když nejste onou obětí hyperaktivce, zlehčujete slovy: „No, a co. To přece není nic tak hrozného.“ Kdybyste však byli jeho objektem, už tak klidní nezůstanete.

Proto jsem si dlouho lámala hlavu s tím, jak lidem hyperaktivní dítě co nejlépe popsat. Až přišel nápad na jednoduchou odpověď. Znáte Mistra Beana? Tak přesně to, co provádí ve svých skečích, dělá hyperaktivní dítě v reálném životě. S jedním velkým rozdílem. Zatímco Rovan Atkinson na tom vydělal milióny, tak naše hyperaktivní dítě zatím nejvíce ředitelskou důtku. Ale jednu dobu měl nakročeno na víc.

Zatímco okolí od takového dítěte dává ruce pryč, nechce jej mít ve třídě ani pedagog ani rodič spolužáka, někdy ani ten spolužák, tak rodič takového dítěte musí najít co nejefektivnější způsob jeho vedení. Dnes už se totiž i mírně „porušené“ děti ze skal neshazují, jako tomu bylo ve starověké Spartě. Naštěstí. Nejen, že míra vyspělosti společnosti se pozná podle toho, jak dokáže začlenit i nestandardní jedince, ale u těchto dětí, pokud to z nich rodič a školství nevymlátí, je typické i „jiné“ myšlení. Velice se mně pro to líbí anglické out-of-the-box thinking, kdy se jejich myšlení opravdu nedá zařadit do žádné krabice, šuplíku apod., jak je kreativní a nacházející nové perspektivy.

Co je pro rodiče kromě impulzivního jednání poměrně velkým martyriem a rozdílem oproti normálnímu dítěti? To normální naučíte všechny návyky, včetně těch hygienických, lusknutím prstu. Naopak ADHD jedinec nemá ani po 365 upozorněních ročně patřičnou motivaci je uplatňovat. Takto „bojujete“ s některými záležitostmi doslova roky. Na druhé straně jste pak příjemně překvapeni, když najednou něco, v co jste již nedoufali, u dítěte naskočí.

Souvislost s „řízením“ epidemie, jestli se to tak ještě vůbec dá nazvat, jestli se ten chytrý bacil od nás nechá řídit, mě napadla již někdy začátkem října.

Schválně! Myslíte si, že bych u hyperaktivního dítěte uspěla, kdybych na něj hrnula milión nekonzistentních požadavků jako z kulometu? Nebo je každou chvíli měnila? Nebo by vůbec moje nařízení neměla logické opodstatnění? Tohle přece nemůže unést při výchově a vyjít z toho dobře ani dítě normální, ne tak hyperaktivní, ne? Jakou by mělo motivaci cokoliv dodržovat, kdyby místo pochvaly přišla změna příkazu. Hyperaktivní dítě potřebuje mít jasně dané mantinely, důslednost je největší devizou rodiče. Naštěstí mně důslednost byla dána do vínku, ale často jsem taky ubrala na pozornosti. U hyperaktivce platí jedna důležitá zásada: Když něco vyhlásíte jako pravidlo, musíte na tom trvat. Proto si musíte rozmyslet, co bude tím nejdůležitějším, ke kterému po úspěšném zvládnutí budete přidávat další. Takže hodně prioritizujete. Nejdříve věci podstatné, pak balast. 

Neméně důležité je jednotné vedení ze strany „vedoucích“, tedy rodičů. A hlavně prarodičů. To bývá ve většině rodinách kamenem úrazu, kdy nejednou dítě po návratu od babičky srovnáváte další měsíc, protože na vás zkouší stejné fígle, které fungovaly na babi.

Jelikož je takové dítě neustále někým kritizováno, potřebuje cítit láskyplné rodinné zázemí a podporu sebevědomí v oblastech, které mu jdou.

A to nejdůležitější? Rodič se chová tak, jak očekává od dítěte. Jde příkladem. Zjednodušeně řečeno: Rodič, který si prstem tahá sople z nosu, to nikdy dítě neodnaučí. 

A jaká že je ta podobnost s epidemií? Společnost v epidemii je také tak trochu porušená. Proto i ona potřebuje:

• Předem promyšlené a stanovené priority
• Logické odůvodnění příkazů – proč najednou 15 m2 na jednoho v obchodě, když donedávna stačily odstupy 2 m a krytí úst a nosu?
• Důsledné vedení – co se stanoví, na tom se musí trvat a slíbené se dodrží – např. 2/11 se děti vrátí do školy (proč tam stále všechny nejsou nebo proč to bylo deklarováno?) apod.
• Po měsících, kdy ten virus známe lépe, A4 s jasným a jednoduchým algoritmem, který se bude dodržovat, a to nejen ve zpřísňování, ale i uvolňování
• Jednotné vedení – to asi nemusím rozvádět, všichni to vidíme, kolik lidí se nám z různých pozic různě snaží velet
• Láskyplné zázemí – občas by to chtělo zařadit nějakou pochvalu, ne pouze vyhrožování pokutami, zpřísněním opatření, motivováním k bonzování a odepíráním podpory postiženým
• Vláda, která jde příkladem, koná, co káže, dovolím si připomenout některé z rozporů:
  • Doporučení „Nejezděte do zahraničí“ vs. dovolená na Krétě - mimochodem, nevím, proč to premiér proklamoval, když tam letos byla na prázdných plážích mnohem menší pravděpodobnost chytit koronavirus než v přeplněných českých památkách
  • Příkaz „Všechny kontakty nemocného musí do karantény“ vs. „Já nemusím, já měl respirátor“
  • Návštěva restaurace samotného ministra v době zákazu, kdy my ostatní se museli opíjet doma bez obsluhy

Kréta, nejkrásnější pláž Vai, počátek srpna 2020, kolem 10. hodiny dopoledne

Ale zatím nad nimi hůl nelámu. I mně chvíli nastartování důslednosti, prioritizace a další trvalo. Třeba k tomu „správnému vedení“ také časem dospějí. Ani já jsem se důsledným rodičem nenarodila. Byla to dlouhá cesta, na které se i dnes občas ztrácím. Naštěstí, za pomocí dětí, vždy najdu cestu zpět. Možná by se i ta naše vláda mohla občas nechat vést svými občany, co myslíte?

Přeji jim i nám na cestě k tomu nejlepšímu velení hodně štěstí! Hlavně, aby ji našli co nejrychleji, nejlépe před koncem epidemie…

Zvýšit karmu článku můžete na: https://janamartincova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=762063