Dobrý den,

jak říkal nestor dětské vývojové psychologie pan profesor Matějček, tak jesle jsou zařízení pro rodiče, školka je pro děti. Chtěl tím vyjádřit jednu moudrost z vývoje dětské psychiky, kdy dítě prakticky do tří let věku není připravené kooperovat (spolupracovat) s vrstevníky, jednoduše na kooperativní způsob hry není zralý jeho mozek. Do té doby, tj. do věku tří let je normální, že dítě preferuje hru o samotě, případně paralelně s vrstevníky, to znamená souběžně s ostatními dětmi. Samozřejmě závisí také na osobnostním nastavení dítěte, jeho společenskosti, introverzi, extraverzi, průbojnosti, dosažené vývojové úrovni, výchovném vedení a na dalších faktorech, avšak vývojově tato pravda platí. Chování vašeho syna ve společnosti vrstevníků je naprosto normální a odpovídá jeho věku. Ve dvaceti měsících ještě není připraven na nějakou spolupráci s ostatními dětmi, navíc zřejmě bude introvertnějšího či bázlivějšího ladění, takže mu kontakt s nimi není příjemný, může mu také vadit hluk, který děti vydávají, jejich hra na něj může být příliš divoká. Starší děti kolem 8–10 let už mají vyvinuté pečovatelské instinkty (chcete-li, rodičovské pudy) a většinou mají zájem a chuť se o malé děti starat. Menší děti k těmto starším dětem vzhlížejí a považují je již za téměř dospělé a důvěřují jim. Proto synkovi nevadí, když si s ním hrají starší děti, cítí se s nimi v bezpečí. Ohledně kontaktů s dětmi na synka netlačte, nechejte jeho psychiku postupně vyzrávat, uvidíte, že až přijde čas, tak o kontakt s vrstevníky sám projeví zájem. To samozřejmě neznamená, že byste synka snad měla izolovat doma a nebrat jej mezi děti. Naopak mu umožněte, aby se s dětmi setkával, na hřišti, v herně, v parku.... Do bližších kontaktů ho ale nenuťte, respektujte jeho pocity a potřeby. Jestliže na dětské oslavě pláče a chce domů, pak ho nenuťte na ní setrvávat pro něj neúnosnou dobu. Nemusíte případně hned odcházet, můžete zkusit, zda syn nebude klidnější na vašem klíně, nebo si případně jít hrát s hračkami společně s ním. Pokud ani to nepomůže, pak je opravdu lepší odejít. Co se týká cvičení, pak váš chlapeček zřejmě ještě není zralý nejen na dětskou skupinku, ale ani na řízené aktivity, vedené cizím dospělým, což je vývojově také zcela v pořádku. Nevím, na jaké úrovni je jeho řeč, ale můžete se s ním zkusit domluvit, či posoudit podle jeho chování, zda se do skupinky na cvičení těší a chodí tam rád, nebo zda pláče, jak se jen ke cvičení blížíte. Pokud chodí rád a nijak neprotestuje, je možné, že mu cvičení nevadí, jen ještě nedokáže spolupracovat a chce jen ostatní pozorovat. Můžete to probrat s paní trenérkou, která cvičení vede. Nevím, jak je kroužek náročný finančně, ale také vy si zvažte, zda se vyplatí investovat do aktivity, do které se syn ještě nedokáže zapojit. Píšete, že hraní v herně se mu líbí, takže to bude aktivita přesně pro něj. Nedělejte si proto starosti o vývoj i socializaci svého syna, buďte trpělivá a poskytněte mu potřebný čas.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

podle Vámi popisovaného chování dcerky se s největší pravděpodobností skutečně jedná o projevy separační úzkosti. O tomto období je k dispozici mnoho materiálů a informací, také já jsem již několikrát na obdobné dotazy odpovídala. Proto bych se o projevech tohoto období nyní více nerozepisovala. Snad jen uklidnění pro vás, jedná se o naprosto normální projev zdravého vývoje dítěte. Je to projev zdravě se formujících emočních vztahů k matce a k dalším pečujícím osobám. K dceři je potřeba přistupovat citlivě, poskytnout jí fyzický kontakt, pomazlení, pochování, když jej bude potřebovat. Čím citlivěji k ní budete přistupovat a naplňovat její potřeby citové blízkosti, tím se rychleji naplní a toto období odezní. Rozhodně není třeba se tím nijak trápit nebo znepokojovat, dcera se vyvíjí naprosto normálně. To, že se podobné projevy objevují ve vztahu k babičce, je známkou jejich dobrého blízkého vztahu. Samozřejmě že pokud jste přítomna vy jako nejbližší pečující osoba, tak dcerka upřednostňuje vás. Jinak i malé dítě si dokáže vybírat osoby, a to i u blízkých, které se o něj budou starat a které ne. Tyto preference se během dětství i několikrát změní a je to také normální (např. na toaletě mi může pomoci jen maminka, tatínek ne, na kole jezdím jen s pomocí dědečka apod.). Užívejte si zdravé a krásné dcerky, poskytněte jí dostatek blízkosti, dokud ji potřebuje.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Více o separační úzkosti najdete na www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost.

Dobrý den, obecně k vašemu dotazu platí, že jakmile nějaké chování či prožívání komplikuje a zasahuje do běžného života a fungování, pak je to signál k vyhledání odborné pomoci. Doporučila bych vám proto případně po poradě s ošetřujícím pediatrem kontaktovat pedagogicko psychologickou poradnu v místě vašeho bydliště, nebo případně dětského klinického psychologa. S odborníkem budete moci při konzultaci probrat chování vašeho synka, vaše případné obavy a doporučí vám další postup, případně nějaká další vyšetření, pokud nazná, že jsou potřeba. Projevy chování vašeho synka mohou plynout z více příčin, a proto není možné pouze na základě stručného popisu ve vašem dotazu vyhodnotit příčinu jeho obávaného chování. Syn může být úzkostnějším a citlivějším dítětem, které změny špatně snáší, do jeho chování se může promítat výchovný přístup,  nebo situace v rodině, pocit nějaké nejistoty ať už z vnějších nebo z vnitřních příčin, nebo se ale také může jednat o projevy vážnější možné diagnózy z okruhu poruch autistického spektra, případně se u něj jedná pouze o věc vývojovou, ze které prostě vyroste. Proto je odborná konzultace, případně další vyšetření synka nezbytné. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

důkladně jsem si přečetla, jakým způsobem se snažíte k synovi přistupovat a nezdá se mi, že by se mělo jednat o rozmazlující výchovu. Jedinou věc, kterou bych při výchově vynechala, by bylo ono zmíněné plácnutí (tady bych viděla snad jako jediný důvod k plácnutí, když dítě dělá něco nebezpečného, např. se chystá vběhnout do silnice apod., tak abyste ho zastavila) - místo plácnutí bych zkoušela spíš jen komunikaci z očí do očí a jasné "ne!" - pokud tedy dělá něco, co nemá, případně ho navést na to, co má dělat místo toho. Vždy je jinak lepší zkusit zjistit, proč dítě "zlobí", často se může jednat jen o nedorozumění a nepochopení toho, co dítě zrovna potřebuje.

K samotným úzkostnějším projevům píšete jen o případech, kdy má jít na neznámá místa, ta ho děsí. Nemám bohužel informace, jak se chová jindy. Jak reaguje na cizí děti, jak se chová např. na hřišti apod. Určitě je dobré syna podporovat v poznávání nových situací, zapojování se do her s dětmi (co třeba nějaká miniškolka 2x týdně?, cvičení s dětmi apod., scházení s dalšími maminkami), s tím, že ho budete k těmto věcem vybízet, ale přitom ho budete nadále jistit a situacemi provázet?

V případě nutnosti návštěv budov, kde se synovi nelíbí, bych zkusila spojit tuto situaci s nějakým příjemným zážitkem - dostane nějakou hračku, oblíbenou dobrotu, půjdete s ním pak na hezké hřiště....

Co se týká návštěvy doktorky, snažila bych se ho podpořit k prozkoumání hraček v ordinaci, pochválila bych ho za jakýkoliv projev samostatnosti, ale pokud by se nedařilo odpojování syna dle pokynů paní doktorky, neviděla bych rozhodně nic špatného na tom, že 2,5 leté dítě máte na klíně a mluvíte na něj. Určitě bude paní doktorce příjemnější vyšetřovat klidnější dítě, než dítě odstrčené, které ještě není na takovouto separaci od matky připraveno. 

Další možností je zkusit více zapojit tatínka, protože děti někdy zvládají "krizové situace"(např. odchody do školky apod.) lépe s ním, protože přece jen, s maminkou bývají celý den, jsou na sebe více napojeni a maminky pak emotivněji na potřeby dítěte reaguji, na což může zase více emotivně reagovat dítě...

Pokud máte pocit, že má syn opravdu strach, nenechávejte ho v tom samotného a snažte se mu být oporou, jinak se naopak může u něj úzkostnost prohlubovat. To ovšem neznamená utvrzovat syna v jeho obavách, ale projevit mu pochopení, že obavy prožívá, ale je s vámi v bezpečí a společně to zvládnete.

Pokud byste potřebovala nějaké záležitosti kolem výchovy podrobněji probrat a ujistit se ve svém přístupu, zkuste se objednat na konzultaci do Pedagogicko-psychologické poradny. Tam sice berou obvykle děti od 3 let, ale mohou vám případně poradit, kam se obrátit jinam.

Zmiňujete taky náročnější rodinnou situaci, kdy jste na péči o syna převážně sama (což je samo o sobě pro vás velká zátěž) a staršího chlapečka máte v ústavní péči, což si okolí spojuje s tím, že o mladšího syna máte např. přehnané obavy.

Máte také pocit, že tatínek by se mohl synovi věnovat více a máte spolu ohledně toho konflikty. Zkuste si sednout někdy v klidu a povykládat si, jaké kdo máte představy a jak si kdo z vás představujete trávení volného času s rodinou a najít nějaký kompromis, který by vám třem vyhovoval - nejlépe bez konfliktu, obviňování. Zkuste najít, co na sobě vzájemně oceňujete, co partner pro rodinu dělá. Možná pořádně neví, jak moc důležitý pro syna i pro vás je.

Zmiňujete, že syn nyní preferuje k určitým aktivitám vás. Období, kdy dítě vyžaduje k určitým činnostem jen jedinou osobu, bývá obvykle přechodné, pokud to tatínek nevzdá a bude se snažit do péče dále zapojovat, určitě vezme při uspávání syn zavděk i tatínkem. Nyní je to aspoň příležitost pro vás, udělat si svůj program, u kterého si odpočinete a syna necháte v péči otce. 

Hodně radosti při výchově.