Dobrý den, kdybych věděla nějakou univerzální radu, jak zařídit, aby se miminka v noci nebudila, tak bych asi byla kandidátem na Nobelovu cenu :-). Obtíže syna s usínáním můžete zkonzultovat s dětskou lékařkou, u které je sledován. Může se jednat o dítě s dráždivější nervovou soustavou, které má obtíže se zklidněním a usnutím a potřebuje tedy zatím nějaký vnější podnět, stimul. Asi vás nepotěším, ale dělejte to, co synovi pomáhá usnout, i kdyby to znamenalo, že budete popojíždět postýlkou. Zkuste dodržovat pravidelné rituály před ukládáním, včetně pojíždění postýlkou, dávejte ho spát přibližně ve stejný čas, volte prodyšné pyžamko z bavlněných materiálů, snažte se zajistit klidné prostředí, zkrátka eliminujte rušivé vlivy, které by narušovaly usínání a spánek. Děti mají v průběhu vývoje několik vývojových spánkových krizí, kdy hůře spinkají, souvisejí s prudkým vývojem nervové soustavy, psychomotorickým vývojem, spánek může ovlivnit růst zoubků, teplota v místnosti ať už nízká nebo vysoká a spousta jiných faktorů. Zkuste syna pochovat, uklidnit a mějte s ním hodně trpělivosti. Přeji ať se jeho spaní brzy zlepší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti stejně jako dospělí pociťují strach, úzkosti a obavy, které se projevují různým způsobem. Úzkost patří mezi přirozené lidské emoce a nejedná se jednoznačně o negativní emoci. Určitá míra úzkosti je důležitá a patří ke zdravému psychickému vývoji dítěte. Strach a úzkost pomáhá člověku k aktivizaci a k překonání nebezpečí, v lidském prožívání má hluboké kořeny. Velí člověku k útěku nebo k útoku. Strach z nebezpečí je oprávněný, pokud se ocitáme v nějaké nebezpečné situaci. Problémem se stává nadměrná míra úzkosti v situaci, kdy člověku žádné nebezpečí nehrozí, a přesto ho zachvátí strach a obavy. V dětském životě je mnoho období, se kterými se výskyt úzkosti pojí, může se jednat například o separační úzkost. Míru úzkosti u dítěte určuje také citlivost nervové soustavy dítěte, genetická výbava, temperamentové vlastnosti. Dítě za svůj strach nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, s porozuměním a pochopením. Při nevhodném rodičovském přístupu by mohlo dojít k neurotizaci dítěte. Ve výskytu úzkostných stavů mohou hrát roli například přehnané nároky kladené na dítě a vedoucí k jeho přetížení. Píšete, že je váš chlapec velmi šikovný a inteligentní a zřejmě působí díky svému rozvinutému verbálnímu projevu jako na svůj věk vyspělejší a rozumnější. Je proto možné, že se k němu okolí chová jako ke staršímu a nároky a očekávání na něj kladené jsou příliš vysoké a jeho věku neadekvátní. U dětí se psychické obtíže či přetížení často projevují obtížemi tělesnými, dítě si ještě své pocity nedovede dobře uvědomit a vyjádřit. K chlapci je proto potřeba přistupovat citlivě, na nové pro něj neznámé situace ho připravit, vysvětlit mu, co se bude dít. Pokud zjistíte, že ho některá situace příliš stresuje, bude lepší ji nevyhledávat. S dítětem zacházet klidně, míru aktivit volit vyváženou, dodržovat zdravou životosprávu zahrnující například dostatek spánku. Pokud by se potíže syna stupňovaly, doporučila bych kontaktovat dětského klinického psychologa a ve výchově postupovat podle jeho doporučení či doporučení další péče. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den, potíže vaší dcery jsou pravděpodobně již závažnějšího charakteru a je potřeba je řešit ve spolupráci s ošetřujícími lékaři a dětským klinickým psychologem. Obecně bych doporoučila dceři nabízet tu stravu, kterou toleruje a přijme, do jídla ji nenutit, chovat se přirozeně, potíže nezveličovat, nedělat scény, vytvořit klidné a příjemné prostředí k jídlu, jídlo podávat na stejném místě, dodržovat stejný postup, rituály, kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa.