Dobrý den, vývoj holčičky tak, jak jej popisujete se jeví naprosto normální. Pro dítě jsou důležití stabilní vychovatelé, láskyplné a klidné prostředí. Fixace na otce, který je v životě děvčátka nejstabilnějším článkem je v pořádku a znakem jejího zdravého vývoje. Agresívní chování ve formě různých "útoků" na rodiče, vychovatele patří také k normálnímu experimentování v tomto věku. Dítě zkouší hranice vychovatelů, zkouší co se stane, když někoho kousne, bouchne apod. Důležité je, aby se vychovatelé drželi jednotného přístupu a měli na paměti několik obecných zásad při zvládnutí projevů agresívního chování.

• agrese je pro dítě v jeho vývoji důležitá, dodává mu energii, žene ho kupředu, důležité je agresívní chování nasměrovat konstruktivním, nikoliv destruktivním směrem
• zaměstnejte dítě, výborným prostředkem je společná hra, není však vhodné zápasení a hravé praní se, které s dětmi často provozují tatínci, lépe je něco společně stavět, vytvářet.....
• dítě by mělo mít dostatek pohybu, aby mohlo vybít svou energii společensky přijatelným způsobem
• nezapomínat, že chování dospělých je pro dítě prvním a nejdůležitějším vzorem, pokud se tedy rozčílíme a začneme na dítě křičet, pak reagujeme na násilí opět násilím. Přístup je důležité udržet klidný, trpělivý, ale důsledný a dítěti vysvětlit, že tohle se nedělá, odvést jeho pozornost k žádoucímu chování, zasáhnout ihned, nenechat nežádoucí chování vystupňovat.

Ohledně zahájení docházky do mateřské školy je potřeba zvážit zralost dítěte, přikláněla bych se k nástupu do MŠ od tří let věku dítěte.

Dobrý den, chování vašeho syna vykazuje prvky normálního vývoje dětské hry. Hra dítěte předškolního věku, jedná se o vývojové období od tří do šesti let je fantazijní a magická (někdy se opravdu rozvíjí i dříve cca od 2 – 2,5 let). Dítě hračky a jiné předměty, se kterými si hraje, považuje za živé, skutečné, vytváří si k hračkám citový vztah, povídá si s nimi, stará se o ně apod. Hrou dítě cvičí své schopnosti, dovednosti, získává nové zkušenosti, je to pro něj důležité zaměstnání, které je nutné k jeho zdravému rozvoji. Hra plní také poznávací funkci, pomáhá dítěti vyrovnat se a překonat případné nezdary, získat citovou rovnováhu, překonávat překážky, vyrovnávat s citově vypjatými situacemi a s city jako je například strach, zlost, lítost apod. Hračka také slouží jako prevence výskytu neuropsychických poruch u dítěte, v žádném případě by dítě nemělo být trestáno odejmutím či zničením hračky. Pozorování dětské hry nám může pomoci porozumět citovým potřebám dětí, pokud dítě například hračky často bije, ničí, či trestá, pak to může být projevem toho, že cítí vztek nebo hněv vůči někomu, nebo něčemu a netroufá si, nebo jej nemůže vyjádřit přímo. Může to být hněv vůči rodičům, sourozencům apod., je možné uvažovat o případné změně výchovného přístupu, případně nepodporovat sledování bojových či násilných scén ani v pohádkách či dětských příbězích. Pokud je dítě nemocné, nebo nějak jinak oslabené, může se jeho hra stát monotónnější, chudší, klesnout na nižší vývojový stupeň, po odeznění oslabení se hra opět upraví. Pokud se váš syn jinak vyvíjí normálně, zajímá se o nové věci a podněty, pak není důvod se jeho hrou s roboty znepokojovat. Pouze se zaměřte na sledování jejího obsahu, násilné hry mohou signalizovat možné potíže. Je také možné, že si váš syn prostřednictvím této hry odžívá a vyrovnává se se střídavým pobytem u vás a u otce, což pro takto malé dítě je náročná situace. Ponechte jej proto si volně hrát a do her mu nezasahujte, nesnažte se je násilně měnit, až bude syn připraven, projeví sám zájem o jinou, novou problematiku tak, jak se to stalo s tanky.

Hraní společenských her je pro děti velmi důležitý nástroj pro trénink různých dovedností a rozvoj kognitivních procesů. Je samozřejmé, že dospělý u spousty her, zvláště zaměřených na výkon, nemůže být adekvátním soupeřem pro dítě. Proto rodiče často „zařizují“ situace, aby mohli dát dítěti pocítit výhru. Je naprosto individuální, jak dlouho a v jaké míře rodiče upravují hru. Signálem k zvýšené opatrnosti jim může být, když už dítě zvládá zachytit více aspektů hry a mohlo by prokouknout „švindl“. U dítěte by pak mohlo docházet k povolení hranic „fair-play“ hry. Ke hře patří i prohry. S tím by dítě mělo být seznamováno co nejdříve. Utváří se tak jeho schopnost vyrovnávat se s neúspěchy i do budoucna. Někteří lidé se s prohrou nenaučí adekvátně vyrovnávat nikdy, což často vychází z osobnostního ladění, ale může to být ovlivněno i seznamováním se i s těmito stránkami života. Vhodné je snažit se dávkovat prohry v menší frekvenci než výhry, aby u dítěte neupadal zájem o hru. Dobrým nástrojem pro učení zvládání neúspěchů jsou hry založené na náhodě, kde není možné svými schopnostmi ovlivnit průběh hry (hry, kde rozhoduje hod kostkou či vytažená karta apod.). Prohrou tak nejsou zraňovány kompetence dítěte, ale zároveň se s ní musí vyrovnat.

Dobrý den, váš synek pravděpodobně není na kolektivní zařízení ještě zralý, což je v jeho věku normální, umí si hrát paralelně s ostatními dětmi, ale ještě ne kooperativně. Proto je potřeba ve školce ponechat ho, aby si hrál sám vedle ostatních dětí a do skupinových aktivit ho nenutit. Až k nim dozraje, pak se začne zapojovat sám a dobrovolně. Řešit je však potřeba jeho agresivitu vůči ostatním dětem, pokud se k němu přiblíží a přijdou s ním do kontaktu. Agresívní chování v pořádku rozhodně není, i když je u takto malého dítěte, které má pouze omezené možnosti dát najevo svoji nevůli, pochopitelné. Bude proto potřeba ve spolupráci se školkou chlapce učit sociálně žádoucím způsobům chování, vést ho k verbálnímu vyjadřování pocitů, je dobré naučit ho jednoduché větičky, které má říct, když nechce, aby mu někdo něco bral, požádat o hračku jiné dítě, naučit ho využít možnosti obrátit se na dospělého, pokud si s něčím neví rady a zároveň mu dát jasně najevo, že agresívní chování není přípustné. Pokud se dopustí takového chování, pak by měl slyšet jasné ne a měl by být odveden, nebo odnesen z místa incidentu, je potřeba mu ponechat prostor pro zklidnění, může se vztekat, plakat, je přirozená reakce a po zklidnění si může opět jít hrát. Nezapomínejte na ocenění, pochvalu a odměnu, pokud se zachová prosociálním a vyspělejším způsobem. Hranice a pravidla potřebuje dítě nastavit také v domácím prostředí, i když nebo právě když je v období vzdoru. Afektivní reakce a sklon k prosazování vlastní vůle jsou sice v tomto období normální, dítě by však tímto nežádoucím chováním nemělo dosáhnout svého, tím se toto chování pouze posiluje a upevňuje. Důležitá je spolupráce školky a rodičů a jednotné výchovné vedení chlapce. Pomůže také vyhledávání kontaktů s ostatními dětmi i mimo školku, kde s ním třeba při hře na dětském hřišti můžete nacvičovat komunikaci s ostatními dětmi, vysvětlovat mu, jak se má chovat, ukázat mu, co je přijatelné chování a co naopak vhodné není. Pokud by potíže přetrvávaly, pak by bylo vhodné se synkem navštívit nejlépe dětského klinického psychologa a poradit se s ním.