Jak se vyrovnat s potratem? (strana 20) - diskuze

Ahoj holky i já Vám přidám svou zkušenost :-( Jsem z dvojčat...sestra byla v dubna těhotná v 8 týdnu potratila- zamlklý potrat, nemohli jsme tomu uvěřit byla to pro nás rána, já v té době byla taky těhotná, začala jsem mít strach, aby se to nestalo i mně..ale bohužel.. :-( pár týdnu po sestře jsem potratila i já..to stejné- zamlký potrat, pořád se s tím němůžu vyrovnat...byli jsme na genetice, vše vyšlo v pořádku, pořád dokola si říkám přoč???Těďka nám sestra oznámila, že je opět těhotná, říkali jsme si,že teď uz vše výjde..Ale bohužel ně... :-( :-( opět 8 týden a zamklé těhotenství :-( Proč sakra???:-( :-( nemůžu se s tím srovnat :-(

KURVAAAAAA CO JSEM UDĚLALA, KOMU. JÁ ĚLALA VŠE JAK JSEM MĚLA. Já mám už koupený i kočárek. Měkam se zahrabu a tam umřu. Nebo já nevím.
V polovině dnešního dne se mi změnil život :-(

Potrat a co dál
Ahoj chtěla bych se přidat se svojí zpovědí, včera jsem prodělala spontánní potrat v 8 týdnu těhotenství a následnou revizi v nemocnici. Po dvou letech snažení se nám konečně podařilo s manželem po kůře bylinek, léků, vitamínů a tak podobně otěhotnět. Bylo to trochu nečekané, už jsem ani nedoufala, že to vůbec půjde a že jsem schopná otěhotnět! Takže když jsem to zjistila že to tak opravdu je tak jsem nemám slov hořela nedočkavostí, před každou návštěvou a kontrolou lékaře a měla radost z každé maličkosti. Vnitřně jsem ale měla strašný strach z potratu, v mém okolí je několik snažilek co už mají za sebou potratů několik a stálé inseminační a hormonální kůry se st řídají s neúspěchy. Sama sobě jsem si nakázala, že když to nevyjde tak se nebudu hroutit, že se to stát může, příroda a tak. S manželem jsme se domluvili, že máme radost už jen z faktu, že to jde a že když to nevýjde napoprvé tak třeba příště. Racionálně jsem to všechno pěkně zmákla, říkala jsem si nebubu se příliš těšit co kdyby náhodou na internetu si načetla všechny možné příčiny potratů a postupně vše vylučovala, protože vše probíhalo jak má a bylo v pořádku. No a pak to přišlo začalo to špiněním - internet, doktor, který mně ujistil, že se nemám bát, že to nemusí být hnedka začátek potratu a když jsem se ptala co by se dělo případně dál, tak mně ujišťoval, že na to mám ještě dost času. Jenže špinění nepřestávalo spíše naopak a tak jsme jeli do nemocnice - tam mi udělali ultrazvuk, ale to už jsem v šoku sledovala, jak mi teče krev proudem. Po tom co jsem vstala z lehátka jsem zjistila, že je krev všude, začala kapat i na zem moc jsem se styděla, protože to nešlo zastavit ani dvěma vložkami, naštěstí mne moc milí doktor ujistil, ať si z toho nic nedělám, že s tím se počítá. Šla jsem se obléknout a slyšela sestru jak mně objednává na pokoj a poprvé to slovo revize - doktor ji okřiknul, ještě jsem nic nevěděla ale už mi to rezonovalo v hlavě "revize". Posadil mně na židli a vyjádřil lítost, že jde o potrat v běhu a že s tím už se nedá nic dělat. Byla jsem jak v oparu snažila se zastavit přival emocí, hekticky hledala kapesníky, nebyla schopna slova na dotazy odpovídala jen kýváním hlavy. Sestra se mně nesmyslně ptala, jestli budu chtít neschopenku, že se stejně první tři dny neplatí a že můžu vlastně hned příští týden do práce. Ale na to já nemám vůbec pomyšlení, nechci nikoho vidět, nejraději bych se zavřela v komoře a zaspala zbytek života. Jsem iracionálně velice smutná, manžel to možná nechápe. Já se taky chci dívat vpřed, ale místo toho mám pocit prázdnoty a že jsem k ničemu. Vím, že jednou mít dítě budeme, ještě jsme nevyčerpali všechny možnosti, ale já je chtěla mít hned a představa, že mám čekat nebo že to nepůjde mně ničí. Vůbec nevím jak se s tím vyrovnat, nic mn nebaví, představa, že mám s někým komunikovat mně děsí. Zítra budu rušit těhotenské návštěvy a nevím jak to říct. Dobrý den, byla jsem objednaná, ale už nejsem těhotná, tak to zrušíme? První těhotenství, první potrat co s tím, mám hrozný strach že se to bude opakovat, mám strach, že nebudu mít sílu to znovu zkoušet, nevím jestli to zvládnu překonat  .

Potrat ve 13. tydnu
Take zdravim vsechny neunavne snazici se. Tak bohuzel jsem zpet v teto skupine. Po 6ti mesicnim snazenim s mym partnerem konecne silna druha carka na testu, radost velika, muj partner snad jeste vetsi nez ja. Uz to chtel hlasit vem znamym i rodine, drzela jsem ho zpatky, ze je to jeste brzo a stat se muze do 3 mesicu cokoli. Vse melo ale do 12. tydne ukazkovy prubeh. Dostavila se unava, nevolnosti mezi 7-11. tydnem, natekla citliva prsa atd. Zijeme v zahranici a tady vam bohuzel UTZ nikdo pred koncem 12. teho tydne neudela. Krom soukrome kliniky. Ted uz vim, ze UTZ nekdy brzy by me usetril spouste trapeni. Zlata CR a jeji uroven zdravotni pece! 5 dni pred planovanym UTZ jsem zacala lehce spinit. Je hezke, ze se vas snazi vsichni uklidnit a nemyslet na nic hrozneho, ale kdyz se vecer pridaly bolesti v podbrisku jako pred menstruaci, mozna silnejsi a stupnovaly se, uz jsem vedela , je to bude konec. Pritel me odvezl do nemocnice a to uz ze me tekla krev proudem a mela jsem velke krece v brise. Jeste pred tim jsem si vsimla odtoku spousty cire tekutiny- asi plodova voda, jinak se to neumim vysvetlit. Bolesti uz byly nesnesitelne a porad spousta krve. Lekar me prohledl ultrazvukem a zjistilo se, ze se tam vlastne to embryo nikdy nevytvorilo, vyvijela se pouze prazdna placenta a produkovala tehotenske hormony. Byla tam patrna jen cerna tecka, coz asi byl prazdny gestacni vacek ?- nevim nestihla jsem se doktora preptat, zdal se hodne ve spechu na to mi to poradne vysvetlit. V anestezii mi pak provedli kyretaz. Pry jsem dohromady ztratila minimalne 1,3 l krve a nabizeli mi dokonce transfuzi. Nastesti mi bylo jakz tak snesitelne a krevni testy ukazaly, ze nebude potreba. Kdyby mi tu kyretaz neudelali , deloha by snad krvacela dale snazice se vypudit vsechny zbytky tehotenstvi. Trochu se mi ulevilo, ze jsem vlastne zadny plod neztratila a nemusela ho listostive na UTZ uzrit na druhou stranu mne pojima listost, ze jsem musela timto vsim projit, ze to mohlo byt skonceno mnohem drive bez bolesti, spousty place a enormni ztraty krve , kdyby jen na UTZ drive nekdo spatril takovyto nedostatek. Budeme se snazit otehotnet s pritelem i nadale , ale o to vic jsem v nejistote jestli se vubec podari. Jednak diky charakteru prace, kterou provadime, je tezke se shodnout na nalade a chuti k sexu v dobe kolem ovulace a vlastne se pri tom snazit na nic nemyslet...nevim jak to ostatni delaji , kdyz radi na nic nemyslet a neplanovat ??? A pak kdyz se zadari...opravdu se bojim podobneho prubehu. Rozhodne pobezim na soukromou kliniku at to stoji co to stoji uz nekdy v 6./7. tydnu. Deti zadne jeste nemame, o to je to pro me horsi. za 2 tydny mi bude 32 let ....mate nekdo podobnou zkusenost s nevivinutym embryem a nasledne stastnym koncem s placicim ditetem v naruci? Urcite by mi pomohlo se chytnout nejake dalsi nadeje  

Po třech letech snažení potrat v 8tt
Ahoj holky,
stejně jako některé předešlé pisatelky bych se asi tímto příspěvkem chtěla trochu vypsat ze svého trápení a naprostého pocitu prázdnoty.Jsem týden po revizi, kterou skončil druhý pokus po emryotransferu. Je mi 35 let, přítelovi bude 50 a občas mi dochází naděje na naše miminko. 6.2. jsem šla na gynekologii na kontrolní sono, přítelovi před odchoden slíbila další fotečku a cítila se tak nadšená, že bych mohla lítat. Při prvním pohledu na mé"naprosto dokonalé" miminko ( krásně viditelná hlavička, ručičky, tělíčko) mě čekal šok- žádná akce!!! Protože jsem už z předchozího sona viděla jak vypadá srdeční akce, tak jsem odumřelý plod rozpoznala ještě před lítostným komentářem mého lékaře.
Pan doktor se mi snaži vše zevrubně vysvětlit, povzbudit, vylíčit, že jde vlastně o "úspěch" léčby, a že je to celkem běžný stav, ale to samozřejmě nijak neutěšilo mé zoufalství a pláč. S papírem mě poslal hned do nemocnice, protože po hormonech hrozilo masívní krvácení. S hysterickými slzami jsem běžela schodištěm a cestou telefonovala tuhle hroznou zprávu přítelovi.
V nemocnici se o mě velmi citlivě postarali( už v odpoledních hodinách) a nabídli mi,že mě mohou provést revizi již v 19.hod. Což jsem přijala, protože si nedokážu představit, jak bych do rána fungovala. Jen bych všem přála , aby při takto bolavé události se o ně personál staral tak vzorně jako o mne. Nejspíš zde hrál roli i fakt, že v této nemocnici i pracuji. Revize i probrečená noc by se dala přežít, břicho bolí naprosto minimálně, ale ten pocit šíleného zklamání a smutna je ubíjející.
Mám úžasného chlapa, který se mně snaží soustavně rozptýlit a rozesmívat,i "naše" 13letá dcera, kterou přítel dostal před půl rokem do své péče se ke mně chová bezvadně, ale slzičky se stejně opakovaně derou ven.
Ale v něco začínám postupně věřit, vím, že ten krásný pocit BÝT TĚHOTNÁ nikdy nezapomenu a velké zklamání nezmizí, jen přebolí, ale pokud půjde přítel se mnou, tak budu dál bojovat a zkusíme to znovu.
Vím, co mě čeká, a že další cyklus se stimulací bude hodně nepříjemný, ale určitě to zase zvládnu. Mám Honzu, Karolínku, rodinu, kamarádky a fajnové kolegyně.
Držte se holky a sluníčko nám zase bude svítit. 

Chybí stále
Ahoj holky,
nevím nakolik je vhodné, abych sem teď psala, ale všimla jsem si této diskuze a nějak mi to nedá, abych nepřidala svou zkušenost a nedala všem naději, že i toto má dobrý konec.
Bylo to před rokem, kdy jsme s přítelem si řekli, že bychom chtěli miminko. Možná to bylo předčasné, protože jsme spolu byli jen pár měsíců a ani jsme spolu nebydleli, ale tak nějak jsme to cítili. Hned o měsíc dýl jsem začala mít zvláštní pocit a když se nedostavilo ms, tak bylo jasno. Čekali jsme naší malou Fazolku:-) Byla jsem šťastná jak blecha. Hned jsem šla k doktorce a na neschopenku, protože jsem trochu špinila. Vše bylo ok a Fazolka rostla, až jeden den jsem zase zašpinila. Bylo to cca v 8.-9. tt a já vyrazila 14 dní po minulém vyšetření k lékařce. Ta mě hned vzala na utz a já hned tušila, že něco není v pořádku. Dozvěděla jsem se, že tam není srdíčko a že jde tedy o zamlklé těhotenství. Úplně jsem se sesypala, s mamkou jsem došla do nemocnice, tam mě přijali a udělali revizi.
Celou dobu v nemocnici a pak doma jsem brečela, že mi moje miminko sebrali a že jsem se o něj nedokázala postarat a tak. Ještě přes měsíc jsem kvůli tomu byla na neschopence, než jsem se odvážila jít do práce mezi lidi. Po čase jsem ne zapomněla, ale řekla jsem si, že mimi chtělo ještě počkat, až s tatínkem vše připravíme na jeho návrat atd.
O tři měsíce déle jsem sice se strachem, ale uznala, že to zkusíme znovu a ono to vyšlo. Na začátku byla spousta komplikací, celkem jsem strávila asi 2 měsíce v nemocnici, ale teď už jsem ve 22.tt a budeme mít krásnou holčičku.
Neříkám ať zapomenete, protože to ani nejde, ale neztrácejte naději, protože pro každou z nás tam to malé někde čeká...   

2x zamlklé těhotenství a 4 revize
Ahoj,
také Vám napíši svoji zkušenost, protože dokud jsem nenašla tuto diskuzi, tak jsem měla pocit, že jsem snad jediná široko daleko komu se to stalo. Vloni v dubnu jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná, věděla jsem to už předtím, než jsem si udělala těhotenský test, věděla jsem, že je něco jinak. V 7. týdnu jsem šla poprvé tehdy ještě ke svojí gynekoložce na ultrazvuk a ta mi těhotenství potvrdila, byla jsem hrozně šťastná ale zároveň jsem se i bála, abych něco nepokazila, nebo neudělala něco čím bych mimču nějak ublížila (bylo mi 23 let). V 11. týdnu jsem byla na kontrole, už ale bez ultrazvuku, doktorka říkala, že je vše v pořádku, a že děloha "roste". Na začátku 13. týdne jsme jeli na genetiku. Tam se mne napřed doktorka s hrůzou zeptala kdy jsem byla naposledy na ultrazvuku (v 9. týdnu) a až poté mi oznámila, že miminko se nevyvíjí asi od 9. týdne a že mu nebije srdce. Napřed jsem si vůbec neuvědomovala co mi říká, vůbec jsem nic takového nečekala a pořád jsem si říkala že se s tím třeba ještě něco dá dělat, že třeba začne žít, nebo že něco můžou udělat, aby ho oživili atd. zkrátka byla jsem uplně mimo. Potom jsem samozřejmě brečela a brečela a nemohla to nijak zastavit. Má lékařka mne poslala do nemocnice na vyčištění dělohy se slovy že "takhle se jim z genetiky ještě nikdo nevrátil a ať neřvu, že se to stává". Do nemocnice mne přijali ten den, a druhý den ráno jsem měla jít na vyčištění. Bylo to poprvé co jsem byla v nemocnici, do té doby jsem ani nevěděla jak to tam vlastně funguje. Ležela jsem sama na pokoji s mrtvým miminkem v břiše a pořád jsem si dokola říkala že za to můžu já, že jsem nesla koš s prádlem, že jsem vypila zelený čaj, že jsem si barvila vlasy když jsem už byla těhotná, že než jsem otěhotněla tak jsem byla v sauně, že jsem se nadechla kouře z cigarety apod. (nekouřím, nenávidím cigarety a ani nepiju alkohol), že jsem se hodně moc stresovala v práci atd. atd....takhle jsem byla celou noc vzhůru, držela se za břicho a prosila moje miminko aby mi to všechno odpustilo, že jsem to nezvládla a brečela a brečela. Druhý den mne vzali na revizi, po ní jsem měla hrozné bolesti, říkali, že mne museli otevřít o něco více, protože mimčo už bylo větší. Taky jsem to potom nevydržela a potřebovala vědět, co s miminkem udělali. Doktor mi řekl, že se to bere jako "biologický odpad" a likviduje se. Nemohla a nemůžu se smířit s tím, že moje dítě je "biologický odpad". Týden po revizi jsem začala hrozně krvácet - měla jsem krevní sráženinu v děloze,a musela jsem jít na vyčištění po druhé. I po druhé revizi jsem měla krevní sráženinu - na tu mi dali injekci, aby se rozpustila. Všichni mi říkali, že se to holt stává, že se s tím nedá nic dělat a že to máme zkusit znovu za tři měsíce a že už se to určitě povede, že je jen malá pravděpodobnost, že se to stane i po druhé. Tímhle jsem se asi utěšovala nejvíc, tím, že to po druhé už vyjde a mimčo se k nám vrátí. Hodně mi pomohla automatická kresba - na psychology moc nevěřím, přijde mi nepřirozené vyprávět naprosto cizímu člověkovi svůj příběh, když si celou dobu říkám, že si asi tak v duchu říká že ho to stejně vůbec nezajímá, ale že mne tedy vyslechne, to mi přijde jako pomoc k ničemu. Po třetí menstruaci jsme to zkusili znovu, a vyšlo to napoprvé. Zase jsem měla ten stejný pocit, jako když jsem byla těhotná poprvé, ještě předtím, než jsem si udělala test. Ještě než jsme to zkusili podruhé, tak jsem šla na testy na hematologii - které mi dle slov naší nemocnice vyšli výborně, měli mne testovat na trombofilie, leidenskou mutaci, antifosfolipidový syndrom apod. (později jsem se v Brně na klinice dozvěděla, že mi žádné testy na trombofilie ani na leidena neudělali). Tak jsem si říkala, že nemám srážlivost krve a že je to tedy v pořádku, že v tomhle směru je to ok. Stejně jako vyšetření štítné žlázy, kterou bych měla mít také v pořádku. Na začátku sedmého týdne jsem trošku zašpinila, od čtvrtého týdne jsem užívala Utrogestan. Doktor mi udělal ultrazvuk a řekl, že bohužel nevidí srdeční akci a poslal mne do nemocnice, aby mi vzali krev kvůli HCG a udělali revizi. Už jsem myslela, že je zase po všem a znovu jsem potratila, celou cestu do nemocnice jsem probrečela. V nemocnici mi dělali ultrazvuk znovu a srdeční akci viděli, nechali si mne tam ještě dva dny a potom mne pustili s tím, že je všechno v pořádku, ale nechali mi neschopenku a měla jsem jen ležet, a jít se jen osprchovat a nebo najíst. V 8. týdnu jsem byla znovu na ultrazvuku a doktor řekl, že je vše v pořádku, byla jsem neskutečně ráda a mimču jsem pořád dokola v duchu děkovala, že se k nám vrátilo a říkala si, že to spolu všecko zvládneme. Za pět dní jsem ale zase trošku zašpinila, ale úplně minimálně, kdybych na sobě nepozorovala každý milimetr tak bych ani neměla šanci si toho všimnout, a tak jsem raději jela znovu do nemocnice, byla jsem v devátém týdnu. Tam mi řekli že bohužel - zamlklý potrat. To bylo 23.11.2013. To už jsem snad ani nebrečela ale hystericky vzlykala a dvou doktorů co mne prohlíželi se pořád dokola ptala proč se to tak stalo atd. Šla jsem na třetí revizi, týden po ní jsem ale měla opět krevní sráženinu, můj gynekolog mi řekl, že je to zřejmě kvůli špatně udělané revizi a řekl mi, že je potřeba to znovu vyčistit. Už jsem nechtěla jít k nám do nemocnice, chtěli bychom mít děti a měla jsem hrozný strach, že to bude zase špatně, a tak jsem jela do Brna. Tam mi udělali "šetrně" čtvrtou revizi. Dva potraty, čtyři revize. Bylo mi hrozně a je mi hrozně, pořád jenom řvu. Po šesti týdnech jsem se vrátila do práce a tam taky brečím, tajně, prostě mi to nejde zastavit. U nás v práci jsou 4 ženy, včetně mě. Jedna z nich je těhotná - otěhotněla stejně jako já poprvé, a teď má rodit, druhá z nich je také těhotná - otěhotněla stejně jako já po druhé. První mi denně v práci, každou vteřinu, připomíná můj první potrat, a druhá mi připomíná můj druhý potrat. Nevím už co mám dělat, připadne mi že chodím ode zdi ke zdi a neposunula jsem se ani o milimetr. Napřed jsem si říkala, že až vyprchají ty hormony, tak mi třeba bude líp (kolikrát jsem se nemohla ani zvednout z postele, prostě mi to nedávalo smysl, pořád jsem usilovně přemýšlela, proč vlastně lidé žijí když stejně umřou), ale po 7 týdnech už by měly být hormony srovnané, ale mne je pořád tak nějak stejně hrozně, brečím ve dne, v noci, neustále. Jak se říká pád není pádem, pokud nebrečíš, když dopadneš na dno. Já mám pocit jako kdybych tím dnem už propadla skrz. Strašně jsem se snažila a dělala všechno pro to, aby to podruhé vyšlo, brala jsem femibion v kuse, pila před otěhotněním kontryhelový čaj, jedla zdravě - skoro samou zeleninu, ryby, atd, udělala jsem pro to snad všechno co jsem mohla, ale všechno to bylo k ničemu. Teď jsem sedmý týden po čtvrté revizi a ještě mi ani nepřišli měsíčky, mám strach, aby to po třetí vůbec šlo. Navíc mám krevní skupinu A- a můj partner A+. Byli jsme na testech na genetiku, výsledky by měly být koncem ledna, je to pro mne teď taková doba, jako kdyby to mělo být až za rok :-( Ještěže alespoň existuje tato stránka a diskuze, objevila jsem ji teprve včera. Je fajn, že to tu může člověk nějak popsat. Všichni kolem mne mi říkají, že už o potratu nechtějí ani slyšet a že se musím dívat dopředu, ale ti všichni jsou ti, co to sami nezažili a nemůžou vědět jaké to je, i kdyby se uměli tisíckrát vžít do situace tak dokud to nezažijí tak to zkrátka nemůžou bohužel vědět, ani já sama to nedokážu nijak vyjádřit

revize v 10 tt
Ahoj holky, po roce snažení přišla velká radost a po 10ti týdnech včera revize  ... netušila jsem, jak moc mě to vezme, ale snad už to bude teď jen lepší...říkám si, že příroda ví, co dělá...jen mám strach jestli se nám ještě mimi povede nebo jestli to příště nedopadne stejně...držím palce, ať to všechny zvládneme a ať to brzy přebolí 

potrat ve 14 týdnu
Ahojky všem, byla jsem tak šťastná, když jsem si dělala v červnu test a ukázala se tam zatím světlá druhá čárka, ale i tak už jsem věděla, že se nám to povedlo. Hned za pár dní jsem si zkusila udělat další test a čárka už byla tmavá, byli jsme tak šťastní, vše se nám začalo dařit,přestěhovali jsme se do nového baráčku, naše malá prdelka nám dělala jen radost a najednou i to miminko přišlo.
Celé léto bylo tak dlouhé, nechtěli jsme to nikomu říkat, dokavaď nepřeklene ta doba, kdy je největší riziko o miminko přijít (později jsem, ale zjistili, že nemá cenu na nic čekat, o mimi můžete přijít kdykoli), i tak se nám to bohužel nepodařilo až do konce utajit a přišlo se na to, ale to už bylo jen pár dní před tím, než jsme to chtěli oznámit, takže už to bylo jedno.
Po pár dnech jsem absolvovala UZ, byla jsem ve 13 týdnu, odběry, které jsem měla před tím dopadli dobře, a UZ byl taky v pořádku, vše prostě ok.
V úterý 10. 09. už od rána mě ale boleli šíleně záda (to jsem byla ve 14 týdnu), nepřipadalo mi to nějak divné, záda mě občas pobolívali, ale potom co se stalo, je mi jasné, že už něco nebylo v pořádku.
ten den kolem půl 12 večer mě ale začalo bolet břicho, měla jsem pocit, jako když mě něco tlačí v konečníku, na záchodě jsem se proto snažila zkoušet tlačit a ono nic, když jsem tak přemýšlela, co to může být, tak jsme si říkala, že asi zácpa, v tu chvíli jsem si totiž nevybavila, kdy jsem byla naposledy na velké, kolem 1 hodiny (11. 09.) se to už ale nedalo vydržet, proto jsme jeli na pohotovost. Tam nás poslali hned na gyndu, první otázka od sestřičky byla: „Proč vás poslali sem a ne na chíru“, nepochopila jsem, proč se na to ptá, asi když jsem těhotná, tak je jasný, že s bolestí břicha půjdeme na gyndu. Po chvíli přišla doktorka, vyšetřila mě, prohmatala břicho, bolelo mě to, hlavně v podbřišku, udělala mi UZ, nejprve přes břicho a pak přes pochvu, říkala, že je vše v pořádku, akorát, že pořádně nemůže miminko změřit, že je nějaké zkroucené. Potom ale i tak přivolala radši dalšího doktora, ten mě pouze vyšetřil, prohmátl opět břicho, opět to bolelo a UZ už mi ani nedělal. Bylo to tak divné, připadala jsem si jak odkopnutá, vůbec nevěděli co, nakonec mi dali zprávu, že je vše v pořádku, ale ať si ještě radši dojdu na chirdu.
Na chirdě se divili, proč nás tam posílají, pan doktor se mě opět vyptával, břicho už mě ani tolik nebolelo, až teda do tý doby než mi ho opět prohmatával, bolelo mě to strašně v podbřišku, vyšetřil mě i konečníkem, tam mě to nebolelo, i tak bylo vidět, že neví co má dělat, přemýšlel o tom, že by si mě tam nechali, ale mě přišlo divné, proč by těhotná měla ležet na chíře, celý to bylo tak zmatený, nikdo nevěděl co se mnou, nakonec mi dali dva čípky a poslali domu.
Doma jsem si zavedla čípek a šli jsme spát, bylo kolem 3 hodiny, pak mě probudil pocit na velkou, trochu jsem se vyprázdnila, ale nic moc, břicho mě opět bolelo, ráno jsem ležela a asi o půl 10 mi ale už bylo fakt blbě, navíc mi šel z pochvy krvavý hlen (nejspíš hlenová zátka), po 10 jsme jeli opět do nemocnice.
V nemocnici jsme šli na gyndu, tam jsem sestře říkala, že mě začalo opět bolet strašně břicho a ona na to, že máme z chirdy napsáno, že při obtížích se máme dostavit a ne z gyndy, toto jednání už mi fakt přišlo divné, proč těhotnou s bolestí břicha pořád posílají na chíru, řekla jsem jí, že mi vyšel z pochvy krvavý hlen, tak nakonec mi řekla, ať si počkám.
Při vyšetření a prohmatávání břicha mě to šíleně bolelo v podbřišku, a při UZ pani doktorka i s přivolaným panem doktorem zjistila, že mám otevřené děložní hrdlo a že miminko se tlačí do té díry a že tam má už celou hlavičku, už v té chvíli věděli že to nedopadne dobře, ale i tak mě utěšovali, že je to 50 na 50, ale věděli, že to není pravda, měla jsem totiž už v té chvíli kontrakce, nedalo se nic dělat.
Celé odpoledne jsem měla bolesti, dávali mi infúzi s magnésiem, potom infúzi s ATB, potom infúzi s analgetiky, nic nepomáhalo, měla jsem šílené bolesti, pořád jsem žila v tom, že se to třeba zvrátí, chtěla jsem, aby mi dali něco na zastavení bolestí, ale pořád mi tvrdili, že jsem málo těhotná, aby to zastavili, myslela jsem si, že mě třeba zašijí, ale nic, prostě se mnou nic nedělali, nic mi neřekli. V jednu chvíli mě alespoň doktor znovu vyšetřil, říkala jsem mu, že mi to přijde, jako kdybych rodila, že mám kontrakce, vyšetřil mě, prohmátnul mi břicho, hrozná bolest to byla a na UZ už bylo vidět, že to bude mít špatný konec.
Chvíli před 4 hodinou to přišlo, ucítila jsem jak mi odtéká voda, hrozná úleva přišla s tím, jak praskla, zavolala jsem setru, po chvíli se objevila i krev, najednou se přiřítil i doktor a už to začalo, tlačil mi rukou břicho, aby to ze mě odtékalo, najednou jsem uslyšela takové bouchnutí do emitní misky, to ze mě vypadlo miminko, bylo to hrozné, snažil se aby toho ze mě vyšlo co nejvíc, dali mi infúzi s oxytocinem, aby se mi rychleji stahovala děloha. Asi za 10 minut mě vezli na sál, uspali mě a udělali revizi dutiny děložní, nevím, jak dlouho to trvalo, ale asi tak 15 minut, potom mě odvezli zpět na pokoj.
Řeknu Vám hrozný zážitek, říkám si, že by pro mě bylo lepší kdybych potrácela mrtvé miminko, než živé, je to hrozná bolest.
Jediné co mi pomáhá je to, že mám doma rok a půl starou holčičku, jinak nevím jak bych to zvládla.
Dnes jsem byla i na kontrole u svého gynekologa, sice mu ještě žádné výsledky proč se to stalo neposlali, ale potěšil mě tím, že po šestinedělí se můžeme snažit o další miminko, tak snad nám to pak rychle vyjde.