Předem se omlouvám za délku příspěvku asi to bude dlouhé, ale prosím o přečtení...Jsem bezradná...od té doby co mi to Petr řekl, jen pláču a nemůžu to zastavit.Peťko včera přijel ze služebky. Nabídli mu pracovní místo, ale spočívá v přestěhování celé rodiny do severní Itálie a to na 2,3 roky. Ubytování a vše kolem zajišteno. Nikdo na něj netlačí, všichni vědí, že za chvilku rodím...je to otázka budoucnosti.Vím, že je to pro nás všechny obrovská příležitost, Petr by tolik necestoval, měl by normální pracovní dobu, více peněz, které by se do budoucnosti jistě hodily, ALE....co já? Nemluvím ani anglicky ani italsky, na jazyky jsem blb, ale zase je mi jasný, že se v cizině hned chytnu, co mi jiného zbyde...sama s dvouma malýma dětma, bez známých, kamarádů, v půjčeném bytě...Peťko v práci, domů po příchodu se vidím rudá po otázce co jste celý den dělaly....v živé paměti mám stěhování na slovesnko, jak jsem tu byla sama, drandila s kočárem celý den po městě beze slova...a to jsem tu lidem alespoň rozuměla. A těd se toho mám znova vzdát? Vím, že je to sobecký, že myslím na sebe, dětem by to asi prospělo...mám spoustu otázek...co kdyby jsme tam po těch letech zůstali? Nechci žít v severní Itálii! Dají ty 2 či 3 roky dětem něco? Budou mít něco z Italštiny? Je to pro ně dobrý základ? Jak je potom kolem jejich 4letech rozvíjet na slovenku dál?A další představa...ze Stellkou jsme se hodily do normálu až v 9 měsíc, představa, že se stěhujem s celou rodinou dejme to mu, že by Stellla měla 2,5 a prcek půl roku mě jaksi děsíAbsolutně si to nedokážu představit, probouzí to ve mě spíš beznaděj než radost.Kdybych měla 20 a byla bez dětí tak jedu hned, to bych to vůbec neřešila, holt život by mi ukázal sám, ale takhle?Petr mě netlačí, v postatě jsme neměli ještě ani dost času si pořádně o tom promluvit, jen mi řekl, že by nebyl problém tam odjet několikrát třeba na 14 dní na zkoušku...( kam dáme děti? jede se tam 8 hodin a nejlepší spojení je po dálnici, vždyť budeme mít miminko? )Ach jo. Tohle je vážně boj na který nejsem připravená. Pro Peťku jsme vším a vím, že ať se rozhodnu jakoliv bude to akceptovat...ale jak mám vědět, že se rozhodnu správně?Promiň te za zmatenost...