Život na hromádce - diskuze

i my s malým žijeme na hromádce, nevadí mi to, skvěle nám to klape.. jediné, co mě mrzí, že mám jiné příjmení než ty mí chlapi.. třeba když jsme někde spolu a oba se někomu představujeme a oni vědí, že máme děcko, a my řekneme každý jiné příjmení, tak se cítím blbě.. byla bych moc ráda, aby jsme se vzali, ale protože je můj chlap rozvedenej, čekám, že s tím přijde sám.. taky asi brzo budeme stavět baráček.. myslíte holky, že bych to měla nakosnout? když mě to přijde blbý, čekám že s tím přijde on, nechci aby si myslel, že ho do něčeho tlačím, když už se jednou spálil..

tak my na hromádce žijeme a přijde mi, že úplně stejně bysme si žili, i kdyby jsme byli manželé, takže ať tak, nebo tak, nesejde na tom, letos jsme se teda zasnoubili, příští rok do toho možná prásknem, já to vidím spíš, abych měla s malou stejný příjmení, jinak v jednom nebo druhém typu soužití nevidím zásadní rozdíl

Ja musim dodat,ze jsem si ale zaroven vubec nepripadala jako vyvrhel,kdyz jsem mela malou a nebyli jsme vzati. Pro me a v mych ocich jsme proste rodina byli,ale i tak jsem chtela svatbu - bez nutnosti pro visa bych na to asi az tolik nespechala. Nicmene pro malou je lepsi at si nas pamatuje jako manzele a hlavne v tomhle republikanskem mestecku jsme za to mooooc rada.Se jmenem jsem si spis pripadala jako vyvrhel ,ze mame s dcerou prijmeni exmanzela. I kvuli tomu ja nemela zadny problem prijmout manzelovo americke prijmeni.Chtela jsem se zbavit toho exmanzelova. Ackoli si myslim,ze tolik na jmenech nezalezi - ja i dcera jsme se jmenovali postaru v CR jeste donedavna.Ja si ho v USA zmenila pri svatbe,ale dceri asi az o 2 roky pozdeji - tak i tak to pro me byl velmi prijemny moment,kdyz jsem pred par mesici konecne dozaridila abysme se v obou zemich vsichni jmenovali stejne.Kdyz bych si mohla uuuplne vybrat,a jako ze jsem mohla,ale nenapadlo me to,nechala bych si divci i manzelovo prijmeni - zde se to tak dela normalne.

když jsem se vdávala poprvé, ani jsem neuvažovala, že by to mohlo být jinak - prostě svatba + děti = rodinapo smutném rozchodu a rozvodu, o který jsem si musela žádat sama, už jsem žádnou svatbu nechtěla nikdy zažít no jo, ale když ten můj chlap mě tolik chtěl teď jsem vdaná podruhé a za mě - svatba ANOEliška se jmenuje jinak, po svém tatínkovi a přesto jsme rodina, nevadí mi to o jménu to není, ani o papíru, je to prostě další krok v životě, který má rodinu stmelit ještě víc dohromady.. a teď už chápu i ty, kteří tento krok k životu nepotřebují

my jsme spolu už 13let, bydlíme spolu 7let a brali jsme se až když bylo Vojtovi 5měsíců, takže před 4mi lety. Mně to nevadí, žít spolu na psí knížku, ale taky mi to teď příjde jako, že jsme rodina, že se jmenujeme stejně. Ale důvod ke svatbě, byly peníze, protože v té době stál převod půlky baráku mezi manželi podstatně méně, než mezi nemanželi. Svatba byla krásná malá (levná), skoro tajná, zcela podle našich představ a moc rádi na ní vzpomínáme.

jako životní skeptik co se chlapů týká, za mě svatba neee třeba se ještě najde ten \"pravý\", ale rozhodně se do svatby nepohrnu. respektuju, že pro někoho je důležitá, ať si každý dělá co uzná za vhodné, jestli má potřebu a pocit, že to je pro vztah důležité. podle mého názoru se dá velmi dobře žít i bez ní. a pro mě je třeba hodně důležité i moje současné jméno, nedokážu si představit, že bych se jmenovala jinak. navíc bych musela řešit i to, jak by se jmenoval můj syn, a pokud by pak přišel rozvod, tak zase přejmenovávat (nedokázala bych nést jméno někoho, s kým jsem měla důvod se rozvést). absolvovala jsem několik svateb jako host nebo svědek, mě to prostě nebaví a nebere

pro mě není tak důležitá svatba před založením rodiny jako to tu svatbu uskutečnit, chtít sdílet jedno jméno, stejný prsten, slíbit si lásku v dobrém i ve zlém. Na psí knížku bych žila asi už po rozvodu s prvním mužem. Ale ne proto že by to pro mě přestalo mít význam, ale asi bych se nechtěla už pak jen často vdávat a rozvádět než by přišel ten pravý.

Když jsem čekala Ondru tak jsem se vůbec nechtěla vdávat a i jsem to obrečela. Teď mě je to tak nějak jedno. Buď svatba bude nebo né. Stejně našeho taťku beru jako manžela a né jako přítele. Myslím si, že žít spolu nějaký čas by měl určitě každý vyzkoušet než se hned brát. Jinak podle mě je to každého věc jak žije.

všichni co mě znají ví, že žijeme s Petrem \"150let\"a svoji nejsme...pokud by mě někdy v budoucnu o roku požádal, tak si ho vezmu, ale není to pro mě podstatnémáme spolu dítě, vím, že kdyby se něco stalo, nedostanu vdovský důchod, ale máme to ošetřeno jinaknikdy jsem nesnila o svatbě a bílých šatech, teď když budu mít za chvíli 40let mě to nepřitahuje už vůbeca co se týká oslovení slečna, všichni mi stejně říkají paní ( asi už na slečnu zdaleka nevypadám)a Petrovým příjmením...ale mileráda půjdu zase po delší době na svatbu za svědka, to dělám ráda

Já se na život \"na hromádce\" koukám velmi pozitivněS přítelem jsme již 16 let,z toho asi 4 roky spolu bydlíme a máme roční Karolínku.Ke štěstí svatbu nepotřebujeme,žádný papír nám nezaručí,že se budeme milovat až do smrti.Já k těm svatbám mám takový trochu záporný vztah.Ráda se podívám na cizí,ale sama v tom účinkovat nemusím.Je ale docela možné,že kvůli malé nějakou formální svatbu podstoupíme,z ryze praktických důvodů.Já vím,že to zní hrozně,ale pro mě svatba opravdu nic neznamená

Ja kdybych nedokopala Martina k svatbě(hned první rande jsem mu řekla,že se v mojich 18 vemem)tak by mi už dávno utekl.Ted je pyšný na to,že náš vztah přikryl veselkou a že všechny děti mají stejného tatínka.Ted když je konečně bohaty,tak mám jistotu,že nezustanu bez ničeho.Tak by se mohlo stát,že by zaopatřil děti a mě by vyhnal.

my tak žijeme, jsme spokojení, klape nám to, sice já bych se tea vdávat chtěla a chtěla bych mít krásnou svatbu, tak budu doufát, že se jí dočkám.

Mě je to srdečně fuk. Pepa chtěl svatbu, tak proč ne. Brali jsme se po tom, co jsme spolu 7 let chodili a z toho 2 spolu psoknížkovali. Pidižvíci přišli až dlouho po svatbě, až po 3 letech první pidižvíček Maruška. Děti totiž nezávisely na svatbě, ale na vlastním bydlení a Pepově příjmu, aby nás uživil.Překvapivě se mi líbí, že jsme manželé, a ve spoustě věcí je to jednodušší - hypotéka, je jasné, kdo je otec mojich dětí a tak. Takže se asi v dohledné době rozvádět nebudeme.

Po zkušenosti z rozvodem pro mě svatba nic neznamená. Je to jen papír pokuď se dva nesnaží. Vdávala jsem se jako těhule, na přání rodičů a beztak to bylo k ničemu a chlapa to doma neudrželo. U nás je to asi v genech i můj tatínek napoprvé šáhnul vedle a i nejstarší sestra. Neodsuzuju ani jeno, ale pro mě je lepší ta hromádka, ale třeba jednou změním názor.

Žili jsme na hromádce 5 roků, potom jsme založily na děti a když se to povedlo tak jsme se domluvili na svatbě. Vdávala jsem se ve 4 měsíci. Kdyby se nepovedly děti, jsme asi pořád svobodní. Nikdy jsem na svatbě nelpěla, ale pak jsem měla pocit, že je pěkné ten kruh uzavřít a utvořit rodinu. Nač si nechávat zadní vrátka otevřená? Ty bych si nechala pokud by to neklapalo.

Pro mne je svatba naprosto nedůležitá. Ani jako hodně mladá holka jsem se nechtěla vdávat, samotný svatební obřad mě děsil, připadal mi trapný. Nejsem ani trochu romantik A všechny další roky a zkušenosti mne utvrdily v tom, že instituce manželství žádné jistoty a štěstí nezaručí. Když jsem otěhotněla, řešili jsme i tuto otázku, ale oba jsme se shodli, že to pro nás není podstatné. A rozhodně to nebylo tak, že by on nechtěl a já se hrdinně přizpůsobila Pro mne je největší životní závazek, pořídit si se svobodným vědomím s někým dítě, založit domov, to dítě v něm společně vychovávat, plánovat nějakou společnou budoucnost. To dělá rodinu rodinou. Když to všechno máte, není o nic lehčí odejít z takového vztahu, než z papírového manželství. Nevýhody jsem zatím nezaznamenala a muž se kterým žiju je můj partner (a zůstal by jím, i kdyby jsme na to náhodou měli papír).

my jsme ze začátku žili na psí knížku, a nějak mě to bylo jedno, protože jsem měli pronajatý byt, každý v něm svůj kousek nábytku a věcí... Kdyby to jednoho z nás přestalo bavit vezme si své věci a jde...Ve chvíli kdy jsme začli uvažovat o svém bydlení, padlo i slovo svatba. Přijde mi to tak nějak přirozené, máme společné dluhy, společné úspory, a teď i dítě... A když to nefunguje, je už podle mě jedno, jestli to řešíte v rámci rozvodového řízení nebo ne (když se rozhádáte stejně to bude o tom, kdo bude mít lepšího právníka...)

Přkvapujeme mě po přečtení dosud napsaných příspěvků, jak je česká společnost stále velice konzervativní! Já vím, jste jen malý vzorek žen (většinou v domácnosti) mezi 25 a 40 lety. Ale že Vém povětšinou svatba přijde důležitá kvůli dětem, jménu a jednání na úřadech mě stejně překvapilo Jen tak na ůvod to s tím jménem je český zvyk, jak bič. V Belgii je naprosto nenormální si změnit jméno, jakmile se stanete vdanou paní. Clověk/žena tady nosí své jméno od kolíbky po hrob, manželovo jméno přijímají spíše ojediněle ani nechápou, proč by to měly dělat, spíše mají příjmení dvě když už. Já se rozhodně svého dívčího jména nevzdám, uvažuju, že si přidám partnerovo jméno v mužském rodě. To je tak max. Moje dítě nedělá jeho příjmení!Já vdaná nejsem. Vdát jsem se chtěla už s prvními láskami na gymplu, tak nějak se mi představa svatby líbila vždy a to sem si nikdy nevysnívala trojspřeží a podobné hovadiny. Ač mě to překvapovalo a zároveň i mrzelo, už moji tehdejší spolužáci si mysleli, že se vdát vůbec nechci, že budu budovat karieru, cestovat a uzivat si. (Nevím, jak na to přišli, mně se na to neptali, ale vždy byli překvapení, když zjistili, že já v manželství věřím).Ač nejsem vdaná, tak mám dítě s věřícím člověkem, pro kterého je svatba důležitá z toho hlediska slíbit před Bohem, že se o nás bude do konce svých dní starat. Těhotná jsem se vdávat prostě nechtěla. Navíc jsem si to ani organizačně nedokázala představit, já byla půl roku z mého těhotenství z pracovních důvodů v Praze, partner v Bruselu. Před tím jsme spolu ani nežili, každý jsme měli svůj byt a když jsme měli chuť se vidět, tak jsme se navštěvovali. Vyhovovalo mi to tak, žádné prkýnka ani pastu v umyvadle jsem nikdy neřešila. Díky bohu!Adovi bude v pátek rok a my spolu žijeme v jedné domacnosti rok a kousek. Precijen je to intenzivnejsi nez pred tim, když jsme měli kazdy svou domacnost. Takove to ze nekdy si chcete zalezt a na nikoho nemluvit, i kdyz neni vlastne duvod ani blba nalada nebo tak. To prostě nejde. Ale tak jsem v domacnosti, tak jsem \"sama\" cele dopo a odpo a i se na nej tesim, az prijde domu. I kdyz tezko si muzu mlcet, cist nebo si uzivat samoty, kdyz mame maleho pana Šmudlického Vzít se chceme na jaře. Kdyby bylo po Alešovi, tak to zmaknem za pár hodin zorganizovat. To já nechci, takže to bude pěkně v poklidu, pohodě, malá svatba. Zadna rodinna seslost padesati cizich lidi a dvouset sestrenic. Bude to nas den. A ze mame uz dite pred svatbou rozhodne neberu jako prekazku. Ac jsem si to tak kdysi nepredstavovala