zážitky z nemocnice - diskuze

Tak něco \"málo\" k té mojí operaci...Nastoupila jsem ve středu. Asi hodinu a čtvrt jsem ztvrdla dole na příjmu a Karolínka už začínala být protivná,tak jsem je po hodině poslala domů,ať se netrápí.Když mi mávala při odchodu,tak mi normálně ukáplo pár slz, musela jsem se otočit,aby mě nikdo neviděl. Pak mě poslala sestřička na pokoj a prvních pár hodin se pořád něco dělo, brali nám krev,poslali k dr. na vyšetření a tak.Hned po příchodu jsem sestřičce nahlásila,že chci gel proti srůstům (nakonec jsem se pro něho rozhodla,i když stál tři tisíce) a pustila jsem to z hlavy.Paní doktorka se mnou sepsala jen pár věcí,ani mě nevyšetřovala a řekla mi,kdo mě bude operovat a že je to moc šikovný laparolog.Pak mě volali ještě jednou, aby si mě vyšetřil přímo \"můj\"doktor.Mladý,hezký týpek s dlouhými vlnitými vlasy,chvilkama malinko důležitý,ale jinak v pohodě.Říkal,že se samozřejmě pokusí to udělat laparoskopicky,ale že se může stát,že mě bude muset otevřít. V půl šesté jsme ještě dostali večeři, ale jen rohlík a mohli jsme sníst pouze půlkuMěla jsem co dělat, abych ho v půlce odtrhla od pusy a stejně jsem trošku přetáhlaUmírala jsem hladyKdybych to věděla,sežrala bych na oběd všechny čtyři koblížky (takhle jsem se sebezapřením snědla dva).Na noc jsem poprosila o prášek na spaní,měla jsem strach, že z nervozity neusnu. Věděla jsem,že na řadu přijdu mezi 11. a 12. hodinou.Hlad už jsem dopoledne neměla,jen jsem to chtěla mít za sebou. Úplnou náhodou paní,která se mnou byla na pokoji (byly jsme tři),zmínila ten gel proti srůstům,tak mě napadlo se sestry zeptat,jestli s ním na mě nezapomněly.Sestra na mě kouká jak puk a že o ničem neví.Že jsem to měla nahlásit doktorovi,protože sestry s tím nemají nic společnéhoJá myslela, že mě klepneTak jsem se ptala,jestli si ho můžu objednat ještě teď (bylo teprve kolem 8 h.).Poslala mě za doktory,kteří zrovna ve vyšetřovně byli.Připadala jsem si jako blb,ale doktor,který tam seděl, říkal,že se podívají,jestli tam nemají nějaký rezervní (protože normálně se to musí objednat z lékárny).Naštěstí byl ochotný.Pak mi volala sestra,jestli s sebou mám ty tři tisíce. Neměla jsem, byla jsem domluvená s Míšou,že mi ty peníze přiveze při odchodu z nemocnice, protože jsem počítala s tím,že se to bude platit na konci, stejně jako poplatek za pobyt.Navíc na papírech, které jsem dostala, jasně psali,že si s sebou nemáme brát větší obnos peněz.No, omyl.Gel se musel zaplatit hned.Tak jsem volala Michalovi, jestli by mi ty peníze nepřivezl.Naštěstí tehdy ještě nebyl sníh na cestách a do Ostravy se dostali v pohodě.Karolínka šťastná, že mě vidí, já taky (to už jsem na sobě měla \"andělíčka\") a mě se ulevilo,že gel bude.Když už jsem se jednou rozhodla, tak jsem ho prostě chtěla.Sestřička, které jsem o něm hned po příchodu řekla, za mnou pak přišla a říkala mi,že to hlásila,ale někdo to tam prostě \"zadrbal\".Ani jsem v tu chvíli nebyla naštvaná,byla jsem ráda,že se to stihlo (trochu se zlobím až teď,zpětně).Na sál mě přivezli kolem 12. h.,všichni byli milí,anesteziolog se mnou ještě žertoval,sálová sestřička byla fajn a pak přišel \"můj\" dr.,jestli se chci ještě na něco zeptat, ale už jsem nepotřebovala nic vědět.Probudila jsem se na JIPce a jen si pamatuju,jak mi dr. přišel říct,že se to povedlo laparoskopicky.Buď nic víc neřekl nebo jsem zase usnula,nevímTaky si ještě pamatuju,jak mi dali na pusu kyslíkovou masku a jak jsem tak zpětně pochopila,tak mi prý dali pod hlavu polštář a protože byl moc \"vysoký\",tak se mi blbě dýchalo.Tak asi proto,nevím. Taky si pamatuju,jak jsem se jedné sestřičky ptala,jestli si to můžu sundat,když mi to nebude dělat dobře a ona se tak hezky usmála a řekla, že je jen studentka, že to nemůže posouditAle bylo mi dobře,takže jsem si to na té puse nechala.Po nějaké době přišla další sestřička a ptala se, jestli už jsem vzhůru a když jsem řekla, že jo,tak už mi tu masku sundala. Pak mi přišla vyřídit, že volal Míša a ptal se, jestli jsem v pořádku.Víc mu říct nemohli,ale to stačilo. Pak jsem tak střídavě spala a probouzela se.Byla jsem tam sama, ostatní ženy po operaci byly ve vedlejší místnosti. Kolem šesté jsem se ale probudila definitivně a od té doby se prostě zastavil čas. Tak jsem si říkala,co tam budu,sakra,až do rána dělat a když jsem se sestřičce svěřila, že se nudím,tak mi donesla časopisy. Díkybohu za něAsi jsem tam byla jediná,která si četlaKaždou půl hodinu se nafoukla manžeta kolem ruky a automaticky se měřil tlak.Poprvé v životě jsem v sobě měla cévku, ale nešlo to cítit a nebylo to ani nepříjemné.Akorát večer jsem začala mít pocit, že se mi chce čůrat a bylo to tak intenzívní,že mi nešlo usnout,jak mě to rušilo.Sestřička mi to pak vyčistila stříkačkou a bylo to ok.Musím říct, že to postupné probírání z narkózy bylo v pohodě, oproti té minulé laparoskopii, protože to jsem se psychicky cítila divně a zdály se mi takové krátké zvláštní sny. Navíc mě to v noci tenkrát nutilo ke kašli,z toho,jak byla podrážděná dýchací trubice.Tentokrát ale vůbec nic,bylo mi fakt dobře.Ráno jsem začala být trochu nervózní z toho, až mi budou vytahovat cévku, i když mi kamarádky,které to zažily,uklidňovali,že to nebolí. Nakonec opravdu ne, zato vytahování drénu byl zážitek. Sestřička mě na to upozornila, když jsem se ptala,nechtěla mi lhát a já to ocenila, ale dostala jsem strach. Naštěstí byla šikovná a prý jsem měla štěstí,že to šlo tak lehce,protože někdy to bývá drsné.Šlo to nadvakrát a to druhé povytáhnutí šlo snad až z paty. Hrozně nepříjemné,ale fakt rychlé,takže se to dalo.Byla jsem z toho pak celá roztřesená a taky unavená z předchozího sprchování,přece jen po tak dlouhém ležení to byl nářezNa pokoji jsem pak byla ze všech nejdřív,tak jsem zavolala Míšovi a pak mamce.Michal normálně do toho telefonu brečel,jak byl rád,že už to mám za sebou (a to přitom není žádná měkota).Později přivezli i kolegyně.Jedna byla \"původní\",druhá z vedlejšího pokoje,ale pamatovala jsem si ji z příjmu.Tu,co tam s náma byla první noc,už ve čtvrtek propustili.Pomalu jsme se začaly těšit na oběd, protože hlad začínal být krutý. Věděly jsme, že dostaneme jen čistý bujón,ale že to bude chutnat jako vývar z ponožek,to jsme nečekaly Takový hnus se nedal vypít ani z hladu. Tak jsme tiše trpěly a večer už byla ovesná kaše.Vychutnávaly jsme každou lžičkuDalší den už pak normální jídlo,i když nechutné,ale hlad je fakt nejlepší kuchař.Snídaně byly výborné, protože takový čerstvý rohlíčeks máslem nebo sýrem byl po tom půstu opravdový luxusSchválně jsme se pak s holkama zvážily a přišla jsem o dvě a půl kila(ale myslím, že to brzy doženu, zvlášť, když teď nemůžu cvičit)Spolubydlící byly v pohodě, chodily jsme do vestibulu na kafe a holky (no,trošku starší holky,ale ne zase tak moc) ještě ven na cigárko. Jsem ráda, že už nekouřím,protože v těch mrazech bychto nedalaSuper bylo,že televize už byla na pokojích zdarma,protože ten čas přece jen utíkal rychleji. Já jsem teda hodně četla.Už během prvního dne jsem měla přečtenou skoro celou knížku (jestli bude nějaké příště,tak si ji beru i na JIPku) a pak jsem zvládla ještě kus další.Sestřičky i doktoři byli fajn,akorát jedna sanitářka byla taková ubrblaná stará koza,ale naštěstí o víkendu měla volno. Co nás ale zaráželo,byla hygiena v koupelně. Byla pro dva pokoje, tj. 6 lidí a například umývadlo nevidělo žínku a čistící prostředek několik dní.Chápu, že při takovém počtu lidí se rychlejizašpiní, ale během jednoho dne určitě ne.Podle mě to nikdo nemyl (možná tak jednou za týden).V nemocnici mě to hodně překvapilo. Jinak si nemůžu stěžovat. Akorát jsem ještě nepochopila,proč majív nemocnicích tak vysoké postele,když z nich musí lézt i pacienti po operacích a docela to bolí. A při nastavování polohy si člověk tak maximálně natrhne stehy, jak se mi jednou málem povedlo.Nejlepší byla postel na JIPce,tu jsem si mohla ovládat tlačítky podle potřeby a když jsem z ní měla za pomoci sestřičky slézt do sprchy,tak ji spustily dolů.Chápu ale,že taková postel je drahá a nemůžou je nakoupit do normálních pokojů. Další věc, kterou jsem moc nechápala, byla ta,že už při příjmu se mnou sestřička vyplňovala různé dotazníky a sepisovala všechny potřebné údaje a informace o případných alergiích atp., ale na stejné věci se mě pak vyptávala i sestřička na pokoji,doktorka a ještě předtím anestezioložka na ARO vyšetření (na které jsem musela přijet do Ostravy o den dřív) a i anesteziolog na sále (ten se asi chtěl ještě ujistit).Mě to nevadilo,aspoň mi rychleji ubíhal čas, ale nechápu,že když si to poznamenají do počítače,tak si to pak nepředají dál.Co mě ale docela vytočilo,bylo to,že jsem se pak od spolubydlících na pokoji dozvěděla,že ony na ARO vyšetření byly až po přijetí do nemocnice a to přitom jedna byla přímo z Ostravy.Takže absolutně nechápu,proč jsem musela jet zvlášť den předem a ještě když bydlím v jiném městě. Ono se to nezdá,ale ty dvě zbytečné cesty tam (kvůli tomu vyšetření a penězům na gel) nás stály cca 600 Kč.Tak teď jenom doufám, že se nám časem podaří druhé mimčo, protože včera jsem se dočetla v jednom odborném článku,že procento žen,které otěhotněly po myomektomii,je 56,5, což teda nenímoc povzbudivé.Já jsem se naivně domnívala,že to půjde bez problémů. Dneska jdu na kontrolu ke svému gynekologovi,tak jsem zvědavá,co mi řekne.Upřímně,trochu jsem v něho ztratila důvěru,protože když mě posílal na operaci,oznámil mi,že s největší pravděpodobností přijdu o dělohu. Zeptala bych se přímo toho doktora,co mě operoval,ale už jsem ho pak nepotkala a při poslední vizitě jsem se samou radostí,že jdu domů,vzmohla jen na otázku,za jak dlouho můžu začít namáhat tělo cvičením a nošením Karolínky.Omlouvám se za román, ale hezky jsem se z toho vypsala. Koho čtení uspalo, tomu se hluboce omlouvám