Výchova,výchova - diskuze

Nemám křik ráda. Nemám ho v povaze a neznám ho ani z domova. Bohužel ho podědil starší syn po otci a to tedy špatně snáším. Naštěstí ho to chytá jen výjimečně. To pak na něj houknu, že už to přehání.S Milošem na sebe nekřičíme. Má můj obdiv, já bych si to asi občas zasloužila .Cizí lidi jsem dřív nějak moc nevnímala. Poslední roky, co jsem nabyla takovou nějakou životní rovnováhu, tak nemám problém promluvit na vstřícně na kohokoliv, i pokud je evidentně v nenáladě, a většinou to pomůže \"prolomit ledy\" .

chovám se k lidem slušně, většinou až moc, kolikrát si to někteří ani nezaslouží ale občas si zakřičím na svého muže, i když teda už fakt málo, on je totiž stejný typ jako manžel tvojí sestry, jeho to nerozhodí a už vůbec by se se mnou nehádal vlastně na něj nekřičím od té doby, co se mnou cloumaly těhotenské hormony a já po něm něco zařvala a práskla dveřma a přišla za mnou téměřplačící Stázule, ať prý po strejdovi neřvu, že se jí to nelíbí takže asi tak po Stázuli občas zařvu, když něco provede, ale jinak jsem se za poslední čas dosti zklidnila a máme doma takovou pohodu :)

jak já byla hodná tichá holka tak teď jsem uřvaná ženská , ale mám to po tátovi, prostě hned vylítnu, ale nemám to ráda a snažím se nekřičet, myslím že poslední dobou se snažím dost, manžel se taky snaží, teda nekřičí na mě (to bylo jen v době krize, teď se snaží ), ale křičí občas na Nikču, pak se navzájem krotíme, protože nás to mrzí, ale není to každý den, to ne, jen nám prostě občas ulítnou nervy

Já když slyším, že na sebe lidi řvou, tak se mi dělá fyzicky špatně. To mám z dětství. Takže ne. Maximálně zakřičím na prckovou, pokud se řítí do nebezpečí.S partnerem na sebe nekřičíme, my se celkem shodneme, takže není důvod.

My se obecně máme hodně rádi, takže Barča i Ondrášek jsou takoví tuliví ke všem v okolí, k mým kamarádkám i k babičkám, protože to vidí doma a považují to za samozřejmost. Samozřejmě se občas pohádáme, ale to zas já to před dětma neschovávám, prostě stejně jako někdy zakřičím na Barušku tak musí vidět, že i my s Tomem se můžeme navzájem pozlobit. A taky pak vidí, když se jdeme třeba jeden druhému omluvit.

no jejej..kricim casto a furt:D na cizzi nekricim- to sem jen ironicka, s debilnim tonem hlasu:D

Chovám se slušně jak venku tak doma.No doma se někdy hádáme,teda spíše já kříčím,ale dávám si bacha,aby u toho nebyli kluci,oni to špatně snáší.

na sebe s uzem nekricime,ani se nehadame,sdelime svuj nazor,nechame si cas na prebrani a pak se o tom bavime...na cizi servu treba coklare s coklama na volno,servu babu ci dedka duchodce co jedou na kole po chodniku a cekaji ze jim moje deti uhnou,na zname apribuzne nekricim.,,,bud mam blbe poznamky a nebo je zacnu ignorovat nebo zustanu uz jen pri odpovedich typu ano ,ne ,nevim a tudiz jim je to pak neprijemne bavit se sami se seboua nechaji me zit

chovám se tak, jak chci aby se chovali i ostatní :-)S partnerem ani tak po sobě neřveme, jak spíš mluvíme pohrdavým tónem, neb zpravidla řešíme něco, v čem ani v základu nejsme schopni se shodnout.

Doufám, ze slusne. Alespon se o to snažím.U nás, když nekdo kricí, tak jsem to vetsinou já. ( Ale casto to není). Tom na me nekřičí. Občas houkne na deti a to už teda jako musí byt.

tak na přítele řvu jen já a to když bouchnou saze ale není při tom malá,když si s ním potřebuju něco vyříkat vezmu ho do jiný místnosti a to na něj neřvu.jinak k ostatním, chovám se k nim tak jak se chovají oni ke mně