Vlastně nevím - diskuze

Tak já taky přispěji svojí troškou do mlýna. Od malička jsem se bála vstupů do sklepů a půd, pokud jsem kolem nich musela projít, tak jsem to místo proběhla jak vítr. Když jsem byla vevnitř, tak to už bylo v pohodě, ale ten pohled na ty dveře, za kterými se může skrývat cokoli mě děsil( teď v dospělosti už je to v pohodě, dětský děs je pryč). No, a moje teta bydlele ve starém domě, šlo se k ní po točitých kemenných schodech, které končily před vchodem do jejího bytu odpočívadlem, kde byl i botník. A pak schody pokračovaly dalším zatočením o jedno patro výše a končily velkými železnými dveřmi, vedoucími na půdu. Když se tedy došlo na odpočívadlo, tak před vámi byl botník, po pravé ruce dveře do tetina bytu a po levé ruce tmavý, těžký závěs a za ním už to zmiňované schodiště na půdu. Závěs úplně zakrýval pohled na schodiště, takže nebylo vůbec vidět co je za ním. Pokaždé, když jsem šla k tetě, musela jsem kolem toho závěsu projít, vždycky jsem měla takový divný pocit. A jednou,(chodila jsem tak na první stupeň ), se stalo toto...Šla jsem sama k tetě a vůbec se mi nechtělo jít zase kolem toho závěsu, ale jiná možnost nebyla. Už když jsem stoupala po schodišti a koukla nahoru na závěs bylo mi všelijak. A už jsem stála před dveřmi, ke dveřím zády a čelem k závěsu, to jak jsem se bála i být k němu zády. A pak to bylo všechno hrozně rychlé. Sehnula jsem se, že si sundám boty...a v tom jsem zahlédla, jak se zpod závěsu vysunula taková tvavá, kajoby nateklá ruka s černými dlouhými nehty a nějáký hlas řekl \"Pojť ke mě...\" Na víc už jsem nečekala a vlítla jsem do dveří, div jsem je nevyrazila. A hned k tetě,(která ke mně po mém vpádu přiběhla) a táhla jsem ji k závěsu a chrlila na ní co se mi stalo. Od té události uplinulo sotva pár sekund, teta mrkla za závěs a prozkoumala i půdu a nikde nic. Myslím, že ani dolů po chodech nikdo utéct nemohl, protože po mém vpádu do tetina bytu jsem se na závěs stále vyděšeně dívala. A to je vlastně celé, v té době jsem byla přesvědčená, že to bylo nějaké strašidlo, nebo zlý duch chcete-li. S odstupem času mi už příjde, že se to snad ani nestalo, že to byla jen má bujná fantazie a hles i ruku jsem si tam jen představila. Ale ještě teď, víc jak po dvaceti letech, když o tom píšu mi běhá mráz po zádech.