Už nikdy víc!!! - diskuze

Takhle jsem si přísahala, když jsem se konečně začala vzpamatovávat z porodu. Ale to předbíhám. V sobotu večer mě začalo trošku pobolívat v zádech a břicho, jenže vzhledem k tomu, že posledních pár dní si Tominka dělal z mého močáku trampolínu pro hlavičku, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. V neděli ráno jsem se vzbudila,protože mě bříško bolelo jako při měsíčkách a v pravidelných intervalech. Nechtěla jsem manžu plašit, tak jsem si vlezla do sprchy a čekala co bude. Sílilo to, tak jsem Láďu vzbudila a řekla mu, že jedeme do porodnice. Ukázkově začal plašit, tak jsem ho uklidnila, ať se v klidu osprchuje a pak že jedem. V klídečku jsme se sbalili a jeli. Po příjezdu do porodnice se mě ujala naprosto úžasná porodní asistentka, která mě uvedla do místnosti, kde se dělaly natáčky. Připevnila mi pásy a ty kulaté krabičky na bříško a v tu ránu Tominka začal dělat rotyku, kopal do nich a dělal všechno, jen nebyl v klídku. Asistentka se usmívala a říkala, že je hodně živý a že to je dobře. Nicméně mi řekla, že v žádném případě nerodím a že si mě ještě vyšetří pan doktor a pak můžu domů. Přišel můj gynekolog, tak to mě potěšilo, protože on mě zná a ví. Řekl mi, že se sice otvírám, ale že nerodím. Poslali mě domů. Manžovi se domů moc nechtělo, už měl strach být daleko od porodnice.Tak jsme si u tchýně dali obídek ( knedlo zelo vepřo, nikdy si to neodpustím, když se malý pak kroutil jak had a plakal ) a frčeli domů. Bříško mě bolelo víc a víc, ale říkala jsem si, že asi Tominka tlačí na močák. Snažila jsem se to vydržet, ale bylo to hodně nepříjemné. V půl jedenácté večer už jsem byla šílená bolestí a manža se rozhodl, že už na nic čekat nebudem. Znovu jsme tedy jeli. Po zazvonění přišla sestřička, která se mě zeptala, co se děje. Snažila jsem se vydýchat bolesti a chtělo se mi brečet, začínala jsem být slušně vyděšená. Zhluboka jsem se nadechla a řekla, že asi rodím. Vyštěkla na mě, že to bych snad měla vědět, jestli rodím a navíc to říkat pozitivnějc, že se mi přece narodí miminko. Byla jsem zmatená, protože ty bolesti v podbřišku sílily a Tomášek se přestávál hýbat a mě totálně pracovaly hormony, jednu chvíli jsem byla neskutečně šťasná a druhou se mi chtělo hrozně brečet. Naštěstí se mě ujala ta porodní asistentka, dala mi čistou košili, vzala mě za ruku a vedla mě do přípravny. Natočila natáčky, ale pořád nic, srdíčko malému bouchalo jak o život, ale akce dělohy na 8. Divně se u toho tvářila a pak mě poprosila, jeslti mě může vyšetřit. No příjemné to nebylo, ale dalo se to vydržet. Po vyšetření byla ještě divnější, ale trošku spokojenější a já se dozvěděla, že jsem otevřená na 3 cm. Zavedla mi flexilu,pochválila oholení a dala klystýr a teploměr. Myslela jsem si, že mám teda pevnější svěrače, nevydržela jsem a letěla okamžitě a \"něco\" ztratila i cestou, naštěstí jen vodu. Ještěže ty dveře byly tak tlusté, vydávala jsem příšerné zvuky. Vyšla jsem z wc a chtěla to po sobě setřít, ale to už přišla ta sestřička, co na mě štěkala hned při příchodu a začala na novo, že jsem rozflákala teploměr ( ten mi totiž při zběsilém úprku vylítnul a naše nemocnice zatím používá stále ty staré rtuťové )a co že je to na tom záchodě za vodu, jestli je to ze mě. Takhle trapně mi fakt ještě nikdy nebylo.S odstupem času se na to koukám tak, že bych jí poslala do.....! PA nás poučila, co a jakm, ukázala nám porodní sál a vysvětlila, co a jak, byla fakt naprosto úžasná. Tak jsem si z věcí vyndala osušku a šla do sprchy na balon, tam jsem vydržela dvacet minut a pak už mi bylo zle a motala se mi hlava. Chodila jsem po sále, dýchala, hopsala na míči a měla spoustu humoru. Po dvou hodinách PA přišla a vyšetřila mě a zjistila, že jsem otevřená na 7 cm, ale malý pořád visel nahoře v bříšku a nesestupoval dolu a já pořád neměla žádné stahy. Přišel můj gynekolog a řekl mi, že mi dají kapačku,která by měla akci dělohy zesílit. Dostala jsem kapačku a postupně tři provokačky a těsně na to mi PA píchla vodu. Stahy se nedostavily žádné a bolesti v podbřišku se mi slily v jednu šílenou křeč, která absolutně nešla vydýchat, navíc se najedou začalo špatně dýchat mě. Najednou přišla PA i s doktorem a já zjistila, že ležím na posteli ( vůbec nevím, jak jsem se tam dostala ) a chtějí mě vyšetřit. Oba do mě hrábli, doktor trošku hrubějc ( je to přeci jen chlap ). Pak se na sebe podívali a řekli, že jsem otevřená na tlačení, ale nejsou stahy, takže nic. Pak PA vzala do ruky ten přístroj, kterým hlídala ozvy malého, ale zaboha nemohla nic najít, házeli se mnou po posteli a snažili se je najít. Koukali se jeden po druhém a nic neříkali, já nic neslyšela, z té malé krabičky žádný tlukot nevycházel. Začínala se o mě pokoušet hysterie. Doktor odešel a vrátil se s anesteziologem ( úžasný a strašně hodný pán ) a řekli, že je nutný císař. Chtěli jen epidural, ale já nesouhlasila. Po chvilce dohadování jsem už na pokraji sil vyštěkla, že prostě epidural nechci. No, chtěla byste ho některá, když se musíte přes to obrovské bříško stočit do klubíčka a vydržet v klidu a vy se nemůžete bolestí pohnout a nekontrolovatelně se klepete po celém těle a nedokážete to ovládnout ani vůli? PA mi zavedla cévku do močáku a pak jsem udělala pět kroků na sál vedle a pak už jen vím, že mě anesteziolog uklidňoval a dával mi dýchat kyslík. Probrala jsem se na pooperáku obalená plínkami a já nevím, čím vším a všechno mě šíleně bolelo. Malého jsem viděla až v osm večer, sestřičky mě chtěly nechat odpočinout. Když mi malého přinesl můj doktor, tak jsem nemohla věřit tomu,že tenhle uzlíček je opravdu můj, že je to ten tvoreček, který mě kopal pod žebra a tlačil mi hlavičkou na močák. Chtělo se mi brečet, smát a pak všechno dohromady. Sestřička říkala, že zkusíme nakojit. Tominka byl jak malý pejsek, vztekle mi chňapal po bradavkách a snažil se sát, ale měl tu papulku děsně nešikovnou a sestřička odešla. Zkoušeli jsme to chviličku, ale pořád nic. Pak sestřička přišla a zkoušela nám pomoci, ale malý prostě nedokázal to moje prso správně chytit. Teprve doma jsem se dozvěděla od manžela, že jsem na sále ztratila vědomí, protože jsem nemohla dýchat, malý měl málo kyslíku a tak se rval o život, že ho bral mě a já to nemohla udýchat a do toho jsem nemohla udýchat bolesti a byla jsem už po šesti hodinách unavená a tak jsem jim upadla do šoku a na chviličku do bezvědomí a taky mi prý těsně po tom, co jsem se probrala ( museli mi dát kyslík ) naměřili tlak 180/120. Takže jsem si porod moc neužila a přiznám se, že ani pobyt v porodnici nebyl ideální. Vlasntě by byl, kdyby tam nebyly dvě sestřičky, které mě fakt pobyt znepříjemnily. Všichni na naši nemocnici nadávají, já si stěžovat nemůžu, ale rodit už tu určitě nidky nebudu, protože nové setkání s těma dvěma sestřičkama bych už asi nepřežila.