Už je mi z toho fakt smutno - diskuze

Já vím, že jsem otravná, ale už mě to zmáhá. Myslela jsem, že to hodím za hlavu a nebudu se tím zabývat, ale nejde to. Včera jsem byla s bublinkou u doktorky a slyšela až do čekárny, jak mě pod jejím oknem drbou dvě maminky. Přitom musely vědět, že jsem u doktorky, protože venku stál kočárek. Dozvěděla jsem se, že každému na potkání vykládám, že Tomášek neslyší a nechávám se schválně litovat. Ano, většině lidí to říkám, ale jen z toho důvodu, aby na něj mluvili přímo a aby viděl, že mluví na něj. Přečetla jsem si, že je to moc důležité. Litovat se nenechávám, a když někdo začne, tak řeknu, že litovat není potřeba, že je Tomášek zdravý a brzy určitě uslyší s implantátem nebo s naslouchadlama. Pak jsem se taky dozvěděla, že je to určitě moje vina, že neslyší, protože jsem určitě v těhotenství vyváděla bůhv ví co. Pak komentovaly, jak strašně vypadám, že jsem tlustá, oteklá a chodím vymustrovaná, jak socka. No holky, dozvěděla jsem se o sobě spoustu věcí. Kdybych aspoň něco hrozného vyvedla nebo řekla. Kdysi jsme tu s našima bydleli a já se sem po nějakých myslím osmi letech vrátila. Většina lidí ani nevěděla, že tu jsem, dokud jsem nezačala jezdit s kočárkem. Na všechny se usmívám a zdravím, i ty baby, co neustále každéh drbou a čučí do kočárku a na malého šišlají. Snažím se být milá. Ty holky ani pořádně neznám, tak proč mě proboha takhle pomlouvají. Kdyby šlo jen o mě, ale tohle se týká bublinky a ten přeci za nic nemůže. Chce se mi z toho brečet.