Útěkářka aneb s ženskými jsou vždycky problémy - i u zvířat - diskuze

Dnes jsem potřebovala rychle vyrazit na odběry. Přijdu ráno po půl šesté do kuchyně a něco mně nesedí. Vždy se podívám do obou klecí, zda tam zvířata jsou. Podotýkám, že je již oba zamykáme na noc, Annie - tu novou "babu" i přes den, protože nám zrovna včera, když jsme byli v knihovně, pláchla. A to mají mít činčily přes den půlnoc. Zase máme nějakou výjimku... Tedy zpět k ránu. Albert na svém místě, ale druhá klec byla prázdná. Zamknutá, zavřená, ale prázdná. Několikrát do ní nahlédnu, ale hlava mně to nebere. No nic, musela se asi protáhnout nějak ven a při tom protahování ještě přivřít zamknutá vrátka :-) - mimochodem úctyhodný výkon... Ale kde může být. Prošla jsem celou kuchyň, pod záclony, do pootevřené zásuvky, bouchla do té pseudoantické vázy, ale nikde. Když jsem toto kolečko absolvovala asi 3x, napadlo mě z té vázy vytáhnout roští, které bylo před působením činčil nazýváno okrasnou vrbou. Okem nic nevidím. Sáhnu do ní a strašně jsem se lekla, byla tam. Madam ovšem nechtěla ven. Nejdříve jsem ji přiložila otvorem ke kleci. Nic. Tak jsem ji chytla za ocas. Zapříčila se těmi silnými zadními tlapami o stěnu otvoru vázy a odmítala se nechat vytáhnout. Nakonec lidský rozum ve spojení s lidskou fyzickou silou nad činčilí zvítězil. Jak si na jedné straně říkám, že s tou činčilí babou to ještě bude náročné, než se zcivilizuje do podoby Alberta, tak jí na druhé straně smekám, protože podala vážně úctyhodný výkon na cestě ke svobodě. A ten výkon samotný i "boj" za svobodu umím vážně ocenit. Dnes tedy bude kromě zámku s číselným kódem :-) na zavírání od klece ještě drát.