Těhotenství - diskuze

Ahoj děvčata, je mi 42 let a konečně čekám potomka. Snad za 3 týdny, pokud nebude chtít na svět dřív. Ale cesta k němu byla celkem složitá. Své první mimi jsem čekala ve 24 letech, ale chtělo na svět hodně brzy. Nehezký porod a menší \"vymoženosti\" než dnes způsobily, že mimi vydrželo v inkubátoru 1/2 roku a nepřežilo. O 3 roky později jsem otěhotněla znovu, ale ve 4tém měsíci mi odtekla plodová voda a muselo se těhotenství ukončit. Podotýkám, že jsem každé čekala s jiným partnerem. Pak jsem se vdala za dalšího partnera a 10 let jsme mimi zkoušeli. Zkusili jsme i IVF, ale protože manžela to přestalo bavit, pokusy jsme ukončili. Nakonec jsme se rozvedli. Nyní jsem 3 roky s přítelem. Nechali jsme to osudu, protože jsme si mysleli, že už to nejde. Loni na začátku roku mi však vyšel test pozitivní. Bohužel, opět bylo vše špatně. Lékaři mi oznámili, že je to mola - shluk buněk - a musí to ven. Poté jsem začala brát raději antikoncepci. Jenže při přípravách na dovču jsme v tom chaosu pilulky nechali doma. A co se nestalo? Z dovči na jihu Čech jsem se již vrátila těhotná. Měla jsem obavy, aby bylo vše v pořádku. Nebylo, začala jsem krvácet a zjistilo se, že kromě mimi mám v děloze hematom. Ztrávila jsem proto v nemocnici více než měsíc - 3tí měsíc těhotenství. Domu jsem šla již jen se slabým barvením, ale stále těhotná. No a nyní už jen čekáme, až bude chtít malé ven. Podle všech vyšetření je mimi v pořádku, tak doufám, že to tak opravdu je. A proč jsem to sem vše napsala? Chtěla bych, aby ženy nezoufaly, ale doufaly. Vždycky je naděje a vem držim