Společné bydlení před svatbou - diskuze

Samozřejmě že by spolu měli bydlet. Doba kdy byl sex, bydlení, dítě a vše po až svatbě, jsou už dávno pryč.Dnes je to spíš naopak...svateb trochu ubývá, lidé jsou radši \"svobodní\"... myslím že 90% kamarádek mají dítě,ale nejsou vdané. Já tedy mám dítě a jsem vdaná:-) Když jsme se poznali, už jsme týden poté mluvili o dítěti...za 3 měsíce jsem vysadila prášky, za další 2 jsem otěhotněla, no a ted v červnu jsme se vzali. Takže celkem spolu jsme 2roky a 4měsíce, máme 13 měsíčního prcka a příští rok budeme zadělávat na druhý:-) Jo a bydlíme spolu myslíme že měsíc po seznámení:-)

Já jsem jednoznačně pro ANO.S manželem jsem začala bydlet po docela krátké známosti a vůbec se to nedalo srovnávat s předchozími vztahy, kdy jsme jen spolu chodili. Společné soužití není vůbec jednoduché a nedá se srovnávat s chozením.Po 5-ti letech jsme se vzali, tři roky na to se nám narodila zdravá dcera. Za pár dní budeme mít 10 výročí.Život nás moc nešetří a i když příjdou těžké chvíle, tak se s tím společně popereme. Můj dobrý kamarád to zpočátku nechápal, že takový rozdíl může být v chození a společném bydlení. Chodil s holkou 5 let, po 1 měs.bydlení se rozešli.Pak mi dal za pravdu. U následujicího vztahu společně žili.Teď je šťastně ženatý a mají rodinu. Dnes jen trošku lituje, že ztratil 5 let života. Hold, člověk se z chyb stále učí a kdo nezažije, nepochopí.

dle mého je lepší si zkusit bydlet spolu. ale ne na měsíc či dva. ono je rozdíl za sebou \"jezdit\" a pak spolem bydlet. to se pak divíme. \"jak se mohli rozejít, vždyť jim to klapalo 10 let a jak začali spolem bydlet, do roka konec\".

Asi nezáleží na tom, kdy spolu lidí začnou žít, ale jestli chtějí spolu žít. A pokud chtějí, dokáží překonat i nástrahy všedního dne. Aspoň mi dva toho byli dobrým příkladem: Dnes už manžel je ranní ptáče, ale jde spát klidně v devět, já jsem noční pták a ráno nemám dřív než v osm, pokud nemusím ráno vstávat. On milovník tradiční české kuchyně, rybář a dnes skoro myslivec, já bývalá vegetariánka... A našla bych takových věcí ještě řadu. Navíc jsme spolu od začátku bydleli víc než je chodili. Poznali jsme se o prázdninách na narozeninách společného kamráda. Já v té době bydlela u našich v Chrudimi, od září jsem nastupovala do Prahy jako učitelka do jedné střední školy a on v Písku na podnájmu. Takže když jsem jela za ním poprvé, tak to bylo rovnou na týden. A když jsem pak nastopila do práce (v Praze jsem bydlela na podnájmu), trávila jsem v Písku téměř každý víkend a také školní prázdniny. Po dvou letech jsme si zde pronajali společný byt a já si našla novou práci. Letos na jaře jsme se po čtyřech letech vzali a v listopadu se nám narodí první dítko. Když se tak koukám zpět, tak jsme naše soužití zvládli bez větších problémů prostě proto, že jsme chtěli.

my spolu bydleli před svatbou 4 roky, rozhodně to bylo užitečné, věděli jsme oba že se sneseme, že si vyhovíme a že se dokážeme tolerovat. Svatbou se v podstatě pak už nic nezměnilo, to pak až narozením dítěte, to se změní celý dosavadní rituál a všechno nanovo. Doporučuji vyřešit nesmysly v podobě hádek o tv program, používání koupelny,zaplacení účtů včas a zvolením kompromisu jak dělala řízky maminka a jak vy ještě před svatbou a dětmi, pak už se to v tom shonu těžko chápemyslím že po 18 letém soužití vím o čem mluvím

Pokuď mají být dva spolu zvládnou to i bez společného bydlení před svatbou. S mým dnes už exmanželem jsem rok chodila a pak se k němu nastěhovala, 3 roky jsme spolu bydleli a pak byla svatba. Po celou dobu byli nějaké neschody a po roce a dvou měsících jsme se rozešli. S Martinem jsem půl roku chodila a pak jsme spolu začali bydlet a je to úplně o něčem jiném, oba se musíme snažit aby to klapalo, na svatbu už ale nepomýšlím, ke spokojenému vztahu nepomůže.

já jsem taky pro. My jsme spolu nejdřív 6let chodili (z toho nějaký roky předělávali baráček, což byl největší očistec), pak 3roky žili a pak byla svatba a to už bylo Vojtovi skoro půl roku.

za mne ano, ano, ano. Praktikujem to dodnes, a víceméně ke spokojenosti obou. Koček a dcery jsme se tedy neoptala, majů smůlu, v tomhle máme právo veta my. A hlavně ještě před svatbou si prubnout i ložnicové spolunažívání. Ted nemyslím jen , ale hlavně si vyřešit otázky typu: dá se vydržet to jeho(její) chrápání, ty ponožky na nohách, prdění pod peřinu? Třeba u nás se divím, že jsme ještě spolu a zvládli jsme si pořídit dítě-je to neuvěřitelně stresující a zároveň adrenalivé, \"soužití skřivana a sovy\" co se týče ložnice a spánku..Žijem spolu třetím rokem a svatba zatím ve hvězdách. Přizpůsobujem se sobě navzájem neustále, furt improvizujem, abysme se tu nepozabíjeli.

uvedu vlastní příklad: s přítelem jsme spolu chodili osm let, nebydleli jsme spolu a plánovali svatbu. Pak jsme se sestěhovali a po měsíci jsme se úplně rozešli. Takže určitě ano, bydlet spolu!

Ty jo mě strašně překvapuje kolik je tu párů co se vzali bez toho aniž by spolu bydleli :) To si vůbec neumím představit, ale nemyslím to zle, jen mě to tak trochu šokovalo Ale tak všichni znáte jaká jsem stará konzerva jinak u nás jsme spolu rok a půl chodili, pak rok a půl bydleli, z toho rok na koleji a po 3 letech byla svatba.

S přítelem jsme šly spolu bydlet po cca4měsících vztahu a už tak bydlíme skoro 5let,vyhovuje nám to a je nám fajn,máme velký byt a 3letého prcka a je nám tak fajn,do svatby se neženem a dokonce ani nechceem:-)vyhovuje nám to takhle.Jasný už to neni jako na začátku,některé jeho zlozvyky mi vadí,ale to může být i naopak.takže za mě ano

hlavne by spolu meli chvilku zit, nez se spolecne zahypotekujou na 30 let a poridi si miminko. vatba mi stale neprijde jako dulezita.My jsme s Pepou spolu bydleli 2 roky v podnajmu, v 2+1 5 lidi. Takze pak, kdyz jsme bydleli sami, nam bylo skoro smutno, museli jsme si poridit Marusku.Ovsem treba nasi se znali par mesicu, nebydleli spolu, brat se museli, a jsou spolu dodnes stastni.

Za mě stokrát ano! Je moc krásný jezdit na výlety a toulat se ruku v ruce na schůzkách, ale nic neprověří vztah tak důkladně jako každodenní ubíjecí stereotypy, které jsou prostě nutné a život bez nich bohužel není možný.

My jsme spolu nejenom žili, ale i každý den pracovali. Né proto, aby to bylo na zkoušku, ale bylo nám spolu prostě dobře.

Tak my jsme spolu žili téměř 8 let, než jsme se vzali. Nechtěli jsme se brát při škole, ale věděli jsme celou dobu, že ta svatba jednou bude :) Myslím, že je dobře, že jsme spolu žili, protože jsme se tak nějak vzájemně formovali :)) Nebo jak to nazvat. Užili jsme si spolu spousty zábavy a naučili se i řešit různé situace. Hlavně u nás to prostě vyplynulo, protože jsme chtěli být spolu a nestačilo nám se vídat jen pár hodin v týdnu. A na svatbu jsme tehdy neměli finance. Takže za sebe můžu říct, že společné bydlení před svatbou doporučuji :))

Těžko říct, my s Lojzou jsme společně žili jeden rok než jsme se vzali, ale babička s dědou spolu začali bydlet až po svatbě a prožili spolu spoustu šťastných let. V dnešní době, kdy se rozvádí každé druhé manželství, myslím kolikrát ani nepomůže spolu nejdřív žít a neberu to jako důležité. A my s Lojzou jsme ten rok, co jsme spolu žili nebrali jako zkušební, protože jsme byt rovnou kupovali a společně se tak zadlužili a svatba byla až za rok, protože jsme si ji chtěli krásně naplánovat a mít ji prostě dokonalou.

Já u sebe jednoznačně jsem pro. s předchozím přítelem jsem žila dva roky a pak jsem zjistila jak je to s ním hrozné a mohla jsem jen odejít a nemusela jsem se rozvádět. S Nynějším manželem jsem žila taky dva roky a až pak bylo dítě avzali jsme se...S každým svým mužem jsem vlastně bydlela :) chvilku chodila tak měsíc a pak jsme se hned sestěhovali...

za mě určitě ANO, protože, kdyby ne, tak spolu už 10 let jen a jen chodíme ale jinak je to určitě lepší, partneři se poznají ve všech situacích a ví na čem jsou ale je pravda, že když spolu už 5 let bydlíme, teď máme Verču, tak nás ke svatbě vůbec nic netlačí

4 roky jsme jen tak spolu bydleli. Jsem pro aby to každý zkusil. Jenže v manželství je to pak trochu jiné a hlavně poté co se narodí dítě.

Myslím si, že je ideální, aby si už delší dobu před svatbou partneři vyzkoušeli, co obnáší společné dny všední i sváteční. Zvyknout si na sebe, na své každodenní rituály a třeba i menší zlozvykyS mým manželem jsme spolu žili dva a půl roku před svatbou... teď v neděli jsme měli výročí

Já jsem s manželem před svatbou žila.A ted se mi bude vdávat kamarádka, co spolu už chodí několik let, ale nežijí spolu ani v bytě ani nijak jinak. To je potom zajímavé. Já bych to rozvedla trochu více, ale mám strach, nemůžu vědět, kdo tu čte.

Jsem pro, aby si každý dělal to, co uzná za vhodné a pro sebe nejlepší... Já jsem sama sebe vyhodnotila tak, že chci s manželem žít až po svatbě a nelituji toho (zatím), myslím, že jsem ho dostatečně poznala i bez společného soužití a myslím, že dnes už mohu říci, že kdybychom někdy měli jít od sebe (což doufám, že se nestane), tak by příčinou nebylo to, že jsem ho díky našemu přístupu málo poznala, či že bych si společným bydlením pomohla a na něco zásadního přišla ještě před svatbou... Já jsem šťastná za to, jak jsme to měli, svatbou se pro mě změnila podstatná část života - k lepšímu a mě to takto vyhovuje...Nemyslím si tedy, že je pravidlem - společné soužití před svatbou = větší pravděpodobnost, že nedojde k rozvodu...Pro mě osobně by soužití před svatbou bylo dost svazující a ze špatného vztahu by se mi daleko hůře odcházelo (a souvisí to s mnoha stránkami - sociální, finanční, sexuální ad.)

Jsem pro společné bydlení před manželstvím. U nás to tak nějak vyplynulo z rodinných poměrů, od 17 jsem, bydlela tak nějak pořád mimo domov u kluka se kterým jsem chodila. Úplně sama jsem chtěla s jedním bydlet, ale leknul se :-) a pak s manželem to bylo složitější o to,že měl před maturitou ,ale po ní už u mě zůstal, rodiče ho drželi, bylo to vtipný, byl u mě celou dobu a ve 23h se sebral a jel domů, to je postavený na hlavu, co?

Ja Martina poznala v 16.Těžko bych s ním mohla žít i když by jsme chtěli.On měl garsonku po babičce.Tu jsme vyměnili za součastný byt asi po 3m známostí.Bydlel tu sám,ale zařizovali jsme společeně.Taky jsme se jako rodiče starali o asi 3 letou segru.Běžně jí Martin vyzvedával ,bral jí tady a byli jsme tu s ní do večera,nebo víkendy.Po měsicí známostí mi dával celou vyplatu at hospodařím.Klidně by jsme mohli mít dítě,bohužel to nešlo.Pak v 18 jsme se vzali.Ani jednu noc jsem s ním do svatby nemohla být sama.Myslím si,že to všechno bylo tak jak by mělo.Ale v té době.Dnes je jiná doba.Ja byla zodpovědná a hned jsem fungovala jako manželka.I Martin ten měl 22 byl na svatbu zralí.Dokud jsme němeli Gabku tak jsme v podstatě ani neměli duvod k hádkám.Kámoška se svým přítelem žila v podstatě hned.Od 16 a tím,že spolu mohli být tak neměli duvod se brát a nevzali se dodnes.

asi je to lepsi, jit z domu rodicu rovnou do manzelstvi podle me spravne neni.my jsme spolu zacali bydlet po 14ti dnech co jsme se prvne videli a druhy den po prvni puse a po 8,5 letech jsme se vzali

urcite ANO ANO ANO ANO-- my sme spolu nežily, a máme dite, musime byt v jedne domacnosti a jak to dopada:-! on je vul, neni zvyklej, me vadi jeho nektere veci, a furt je to jak na houpacce:-!:-!:-!

I já si myslím, že je dobré před svatbou s partnerem žít. Každodenní ¨obyčejný¨život je prostě jiný. My jsme se vzali až po téměř 4 letech společného soužití, ale mezitím jsme si stihli pořídit Vítka a postavit dům.

určitě jsem proto, aby si lidé vyzkoušeli do čeho jdou, než se pak rozvádět. Dokud jsem chodila se svým bývalým přítelem, tak bylo vše OK, teprve když jsme spolu začli žít, tak jsem poznala,co je opravdu zač a mohlo odejít vlastně ze dne na den, to bych jako vdaná nemohla a kdoví jestli yb mě to nestálo život...ale to už je jiný příběh. Jinak s Honzou žijeme společně 4 roky, když jsem otěhotněla, tak jsme se chtěli vzít, jenže mě bylo furt zle, tak to padlo...no a svatbu plánujeme na příští léto,ale spíš jen kvůli Vašíkovi jinak v dnešní době moc nevidím tu nutnost někoho si vzít.

Za mě ANO,ANO,ANO.Myslím,že lépe člověka poznám v každodenním životě,s obyčejnými každodenními starostmi.Ono když to klape,není co řešit,ale zastávám pravidlo,že vztah naopak prověří problémy a starosti

s 1.muzem jsme zili pred svatbou kratce,po jeho prichodu do cech,s druhym jsem zacala zit po mesici znamosti..oba jsme se shodli,ze nemame cas na extra chozeni a do vyrizeni papiru na svadbu jsme zili 7 mesicu spolu a v garsonce...clovek se aspon nauci zit s druhym a jeho chybama a starostma apod...ja jsem pro,at silidi zjisti a overi jestli na to fakt maji...se vsim vsudy ve spolecne domacnosti

Ja jsem se svym prvnim manzelem pred svatbou nebydlela - verila jsem ,ze to enni spravne - a byla to jedna z tech dulezitych CHYB! Takze za mne po zkusenosti ANO,ANO,ANO.To,ze jsme spolu kazdy den na dovolene,v kempu nebo jsem sem tam prespala u jeho rodicu nebo on u mych se proste neda pocitat stejne.Obzvlaste kdyz pak dojde na financni potreby spolecne domactnosti a rozdeleni priorit ci prace - coz muze byt pro nekoho nemila novinka a odkryje se uplne jina povahova cast cloveka.

není to vůbec nutností. vše má své pro a proti. Ono se zas může stát, že s někým zůstanu o dost déle, ač to neklape, či dokonce hodně skřípe, jen kvůli bydlení...nebo že už třeba ani k žádné svatbě nedojde. Popřípadně, že pokud začnem spolu žít ještě v počátkách krásné slepé zamilovanosti, nedojde k poznávání chyb druhého postupně, ale nárazově a 2 lidé, kteří by spolu třeba mohli prožít celý život toto prudké probuzení do reality neustojí. My teda spolu začali žít po 4 letech vztahu, a vzali jsem se cca za 5,5 roku. A po pravdě asi jen proto, že jsem se já kousla, a trvala pevně na svém, že děti až po svatbě.Myslím si že společná dovolená v kempu, kde si musíme třeba i vařit, zažijem pár krušných chvil jako bouřku na výletě, totální hodinové bloudění v lese, je dostatečný \"nácvik\" kde poznáme i jak s partner chová v nečekaných situacích i běžných situacích (jestli si mění třeba ponožky každý den apod.).

S prvnim manzelem jsem nezila pred svatbou a myslim, ze to byla chyba. S Ahmedem to bylo jine. Sice jsme nas vztah z pohledu jejich zakonu \"zlegalizovali\" hned, ale z pohledu nasich zakonu a castecne i jejich bych mohla z nej v podstate odkracet. Se vsim vsudy jsme se vzali az za 9 mesicu, kdy jsem snim byla v podstate 24h denne a jstale jsem si ho chtele vzit