Poslední rozloučení - diskuze

Ja bych urcite sla. Videla jsem takhle babicku, ktera byla v te dobe, predtim, nez nam odesla, uz velmi hubena a scvrkla jak rozinka, ale nikdy bych si neodpustila, kdybych za ni nesla. A muzu ti rict, ze i kdyz jsem nezapomnela, jak vypadala na konci, prevazuji vzpominky, kdy byla v plne sile.

kdybych měla příležitost, šla bych....někomu se podobné \"výsady\" nedostane, ač by o ni stál

Jdi, protože jinak by sis to mohla vyčítat do konce života. Zvlášť když už teď nad tím přemýšlíš. Já měla hodně nemocnou babičku, pravda nevěděla jsem, že umírá, ale už jsem se s ní nestihla rozloučit. Dodnes to sama sobě nemohu odpustit. Druhá babička nám umřela doma, o tu jsme se s tátou delší dobu starali a to jsem měla v přímém přenosu. Stejně si jí ale pamatuji tak, jako dřív než byla nemocná. Nepamatuji si jí jako to bezvládné tělo, které nám půl dne leželo v obýváku než si pro něj milostivě přijeli pohřebáci. Takže za mě, jdi se loučit.

ja bych sla, ale asi bych se moc neloucila. Proste bych sla \"pokecat\" (pohladit, nakrmit, dosad si podle toho, co se tam da delat).

běž a vůbec o tom nepřemýšlej,nebo si to budeš do konce života vyčítat. Můj děda i babi umřeli v nemocnici, když já byla v pubertě a neměla jsem vůbec čas ani náladu tam za nima jezdit. Takže jsem propásla poslední chvíle, co jsem mohla být s nima. Dodnes se z toho vzpamatovávám, protože když volali z nemocnice, telefon jsem pokaždé brala já a ta věta:-\"Pan X dnes ráno zemřel\" mě ještě asi dlouho bude strašit ve snech. Proto buď vděčná, že ty máš tu možnost a jdi za ním

Moc vám všem děkuju za názory. Byla jsem tam a nikomubych to nepřála zažít. Když jsem se na něj podívala poprvé, měla jsem pocit, že je to někdo cizí. Ale za chvíli to už šlo. Teda šlo, šla jsem tam nadvakrát. Nějak jsem nechtěla jít se slzami v očích. Snad ho ještě stihnu. Díky

jdi pak si to budeš jen vyčítat. Drž se

ANO i smrt a nemoc k životu patří a pokud máš šanci se rozloučit, tak to udělej, hodně lidí takovou šanci nedostane drž se!

Jed se roloučit jinak tě to bude celý život mrzet.

když mi umíral dědeček, tak sem doma ležela s příušnicema, 40 horečkama a nemohla sem ani mluvit nic. hrozně mě mrzelo,že sem za ním nemohla jet do nemocnice a naposledy ho pohladit a tak.ani na pohřeb sem nemohla. je to cca 5 let zpět.ráno, když sem bláznila z horeček mi mamka došla říct, že děda umřel. ani sem to nevnímalamamka mi pak řekla, že je dobře, že sem tam nebyla, neb děda byl úplně jak \"mrtvola\" že je hrozné, jak se člověk ztrácí před očima. ale kdybych mohla, určitě bych tam jela a rozloučila bych se.

Tak tady můžu mluvit z vlastní zkušenosti. Umírala mi babička. Byla už dva roky v LDNce a byla na tom hodně špatně. Mamka mi řekla po tom co u ní byla že už asi brzo umře a at tam jdu se s ní rozloučit, že by mě chtěla vidět. Mě bylo v te době 15 let. Dost se za to stydím, ale já jsem tam nešla. Bála jsem se jak babička bude vypadat, měla jsem jistou představu a nechtěla jsem svojí milovanou babičku tak vidět. A ano díky tomu si jí pamatuju jako tu mou babičku v županu a ne polomrtvou vyhublou počůranou trosku. ALe musím říct, že do dnes toho hrozně lituju, že jsem tam nešla. Byla jsem sobecká, myslela jsem na sebe. A ona přitom věděla že umře a chtěla vidět svojí vnučku, kterou měla ráda. A nejspíš na mě čekala a doufala a já nepřišla. Kdykoliv si na to vzpomenu tak mě to rozbrečí. Bylo to hnusné sobecké chování.Proto radím. Už jen kvůli tomu člověku tam jdi. Co se tebe týká asi se lepe vyrovnáš s tím jak asi vypadá, než s tím že jsi zklamala...Zachováš se hezky...

Pokud citíš, že bys měla jít, tak jdi, protože jinak tě to bude mrzet a už to nikdy nevrátíš.

Bylo mi 18 let, když mi babička umírala na rakovinu. Jelikož Ondra byl 7 měsíční miminko a babička bydlela tak 100km od nás tak mě tam měl tchán (teď už bývalý) vézt autem, jenže se mu tam nechtělo a tak, že se pojede prý jindy, že babička tady bude ještě dlouho.(Dodnes mu to nemůžu zapomenout). Na konec to bylo tak, že jsem se s Ondrou zbalila a jela za ní autobusy, ale až další víkend. Jsem ráda, že jsem to udělala, protože jsme odjížděli v neděli odpoledne a babičke navečer umřela. Takže jsem ji viděla naposled, i když taky vypadala úplně jinak než dřív. Kdybych tam nejela asi bych si to celý zbytek života vyčítala. Dodnes si pamatuji babičku takovou jaká byla před nemocí až teď, když o tom píšu jsem si vybavila jak vypadala před smrtí. Takže já bych šla a připravila bych se na nejhorší, protože když jsem viděla babičku změněnou nemocí tak mě hodně dlouho trvalo než jsem přestala brečet, dala se dohromady, abych za ní mohla přijít neuřvaná.

Já bych taky šla, jednou bys toho mohla litovat. Já vždycky slibovala mojí prababičce že ji přivedu prapravnouče ukázat. Něják se k tomu nedostalo až mu bylo 15měsíců. V té době už jen ležela na LDNce, ani na mě si nevzpomněla, ani na svého syna. Pro mě to byl smutný pohled, vždycky mě vyprávěla o celé rodině, kterou jsem díky některým neznala, byla silná, spokojená a dlouhá léta bydlela sama až do svých 93let, rodina se pak o ní starala víc, ale i tak to bylo úctihodný. I přesto že mě nepoznala bylo vidět že je ráda že tam za ní někdo přišel, kor malý pořáď běhající brouček. Za dva měsíce umřela, den před svýma narozeninama 25.12. . Loni to byli smutné vánoce a ještě smutnější Silvestr, kdy měla pohřeb, ale i tam jsem se musela jít rozloučit a podpořit dědu, jako jediná z naší strany rodiny.

Víš co, já bych šla.Rodiče byli rozvedeni a táta umíral, v jednu dobu byl ještě doma, my za ním párkrát se ségrou byli a pak nám naše prabába řekla, ať tam nechodíme, že nás už nechce vidět. Tak jsme se tím trápili a nešli tam.Byli jsme malé holky a mobily nebyly, aby jsme mu třeba zavolali.Ani jsme za ním nakonec nebyli v nemocnici, když už umíral.Doted´ mě to mrzí a už je to tolik let...Obzvlášť, když jsme se pak od jeho druhé ženy dozvěděli, jak na nás čekal!!! Takže doufám, že ta prabába(slušněji to napsat nedokážu) se teď smaží v pekle....Celý život nám jen škodila-ale to jsem odbočila.Takže já ti radím, jdi se rozloučit.

šla bych...myslím, že je to dobrý pro toho umírajícího..že neumírá sám. když kdysi umíral děda, nepřál si, abychom za ním do nemocnice přišli..a mě to hodně moc a dlouho mrzelo..že jsem ho viděla jen nějakou dobu před mrtvicí a pak už vůbec a to přesto, že žil a vnímal..ale to bylo jeho přání.za babičkou jsem chodila, i když už byla v takovým tom umělým spánku a bylo jen otázkou dní, kdy to skončí..bylo to divný, nedělalo mi to vůbec dobře (byla jsem hodně těhotná, tak i taková ještě víc rozhozená), ale ona věděla, že se tam za ní aspoň stavujeme..nevím, jestli to něčemu prospělo, ale já bych neměla svědomí nechat ji umírat zcela osamocenou ve sterilním nemocničním prostředí..

Asi bych šla.Já se tda nebyla loučit, ale moje babička, která mě prakticky vychovala měla rakovinu jater a už nějakou dobu byla v nemocnici... Měla narozeniny a děda si vydupal, aby ji pustili domů na víkend. Tehdy byly Karolíně, mojí dceři a její první pravnučce necelé tři měsíce... Bože, jak mě bylo... ta babička, kterou jsem vždycky viděla, když sekla králíkům trávu, pomáhala dědovi řezat dřevo, pekla ty nejlepší koláče a cukroví na světě, pletla na zakázku halenky, měla vždycky dobrou náladu a mnoho mnoho jiných věcí... a teď jen bezvládně seděla na židli, pomalu ani nevěděla o čem se tam mluví, Karolínu si nemohla ani pochovat, protože na to neměla sílu... Ale jsem ráda, že jsem tam byla a viděla ji a i když ona z toho asi moc neměla jsem ráda, že Karolínu viděla aspoň jednou jedinkrát. Za dva týdny umřela, byla jsem na rozloučení i v rakvi jsem se na ní byla podívat a to byl takový zvláštní pocit, pořád to vypadalo, že se každou chvilku posadí a řekne, co na všichni tak zírají, že jí radši mají pomoct ven a půjde se dom... Šla, ale jen ve vzpomínkách a ty mám moc hezké.

Šla bych..protože nejkrásnější vzpomínka na milovanou osobu nemá nic společného se vzhledem

Pokud máš tu možnost,rozhodně by jsi měla jít.Před šesti lety mi zemřel táta,nevěděla jsem,že umírá a nebyla jsem u něho.Dodnes si vyčítám,že umíral sám a já mu nemohla naposledy říct,jak moc ho mám ráda a co pro mě znamená a myslím,že i díky tomu jsem se dodnes plně nesmířila s jeho smrtí.A co se týká vzpomínek,vybavuji si ho jenom když byl ještě zdravý a hrál si se mnou,ten zbytek je zatlačený do nevědomosti.Přeju Ti,aby jsi setkání nesla statečně a udělala tak důstojnou značku za vaším vztahem

Určitě bych šla. Je to naposledy, kdy budeš moci svého milovaného prarodiče naposledy vidět, pohladit, říct, jak ho máš ráda.. Využij toho. Co by za ní někteří lidí dali, aby se mohli rozloučit a říci, jak jim na člověku moc záleží a co pro ně znamená!!!!Drž se!

Ahojky,já bych taky šla. Měla jsme šíleně hodného strejdu,který byl jako můj otec,jelikož jsem bez otce vyrůstala a taky strejda s tetou bydleli ve stejném v chodě jako my. paj onemocněl, to jsme za ním byla jěště byl doma a do nemocnice jsme už nešla-taky mi říkaly,at nechodím,jak vypadá...atd.A do teďka lituju,že jsme něšla. Už to je sice 10 let,ale kdyby se dal vrátit čase,tak bych nemeškala a šla bych.

šla jsem...pohled jsem zažila hrozný, ale protože jsem věděla, že ta strašně vyzáblá postava pokrytá boláky je pořád moje milovaná babička, co mě vychovala, překonala jsem se.Na rovinu přiznávám, že když přede mnou otevřela náruč a čekala, až se k ní přitisknu, že mě to naplnilo odporem a byla jsem zděšená(a je to pár let, byla jsem dospělá!)....ale tak nějak jsem se se sebezapřením překonala a objala jí a za chvíli už mi to nevadilo, i jsem jí hladila, už mi nebyla cizí...a dnes jsem ráda, bylo to naposled, co jsem jí viděla, ten pohled se postupně v mé mysli rozostřil a víc si jí pamatuju takovou, jaká byla vždy-veselou, baculatou, milovanou a milující..Vím, člověk může vypadat hůř...ale pokud už ted vůči němu cítíš dluh, jdi!Jinak budeš mít výčitky...

I já bych šla.Srdíčko by určitě radilo,rozloučit se.Kdybych se rozhodla jinak,vím,že bych si to vyčítala.A určitě se najde nějaká hezká vzpomínka na Tvého blízkého človíčka.

Šla bych. Mi tak před pár lety umírala praprateta, jezdívala jsem k ní na prázdniny. ke konci života ji příbuzní museli dát do hospicu, kde ji přestávali navštěvovat My si k nám vzít nemohli, nebylo místo. Tenkrát mne skoro nepoznala, že to jsem já. Byla na tom fakt špatně. Rozloučila jsem se a ona za dva dny zemřela. Na pohřbu už jsme ale nedokázala se podívat ani na rakev. A vzpomínám na ni ještě když vypadala v plné síle a zdraví.

ja bych sla,urcite to pomuze obema,jemu hned,ze vi,ze nebyl sam,tobe pozdeji,az smutek preboli,ze jsi ho v tom nenechala

ja osobne bych sla, nemam rada rozlouceni se az nad rakvi, to zase nemusim ja. Videla jsem takhle svoji tetu, myslim, ze byla a je mym straznym andelem, zemrela kdyz ji bylo 40 a byla jsem za ni v nemocnici, kdyz umirala, na hadickach, fakt v hroznem stavu, a to mi bylo nekde 17, ale nelituju, spis by mi bylo lito, kdybych za ni nebyla. Vzpominky zustaly ty hekze.