Otřes mozku - diskuze

Ahoj holky, máme za sebou s Dorotkou dost otřesný zážitek, ze kterého jsme se já ještě pořádně nevzpamatovala. Zkusím se s Vámi o něj podělit. V úterý Dorotka doma v koupelně upadla. na první pohled to nebyl nijak vyjmečně strašný pád. Bylo to na dlažbu tak nějak na bok, záda a ke konci na hlavičku, ale nebylo to z výšky a byl takovej pomalej, bržděnej. Ani potom Dorotka nebrečela nijak výrazně víc než jindy. Zkrátka, kdo máte děti kolem dvou let, znáte asi, že děti jsou většinou gumídci, padaj v jednom kuse, ořvou to a většinou se oklepou a běží se hrát dál. Tak to vypadalo i te´d. Přišlo mi, že má Dorka za sebou horší pády. Jenže asi po dvaceti minutách si vynutila nočníček. Seděla na něm děsně dlouho a nechtěla za žádnou cenu slézt, začala klimbat a za chvilku zvracet. Rychle jsme volala manželovi a jeli jsme do dětské nemocnice. Bylo to kolem šesté hodiny. V autě Dorotka hodně zvracela, takže na příjmu byla celá mokrá a smradlavá. Sestřička nám dala místo trika aspoň povlak na polštář, do kterýho jsme ji zabalili. Nic jsme s sebou nebrali. Celý vyšetření trvalo do devíti do večera. Poslali nás na chirurgii, pak na RTG, pak na neurologii, potom zase na chirurgii.Me zitím Dorotka zase hodně zvracela. Nechali si nás tam na dvě noci. Ta první byla asi nejhorší v mém životě. Hospitalizovali nás v devět a zakázali mi dát Dorotce cokoli pít. Řekli, že když se stav zhorší půjde další den na cétéčko - to se u malých dětí dělá v celkové anestezii. Měl se na nás přijít ještě podívat doktor. Pořád nešel. Dorotka na hodinku usnula, potom znovu zvracela. Začala mít horečku. Volala jsem tátovi, je lékař. Byl vystrašený a řekl mi, že to ostré zvracení a teplota je blbej příznak, že to může znamenat krvácení do mozku. byla jsem šílená strachy. Před desíti lety nám umřela maminka na krvácení do mozku.... po nějaké době se Dorotka probudila a plakala žízní. Potom už úplně řvala. Chodili za mnou sestřičky, že ji mám uklidnit, že jsme vzbudily celý oddělení. Nešlo ji uklidnit, strašně plakala - maminko bumbat. To mi ale striktně zakázaly(asi kvúli té možné anestezii). Řekly mi, že to rozhodne až pan doktor, jestli jí můžu dát pít aspoň po lžičkách. Brečela jsem s ní. Doktor přišel v jednu ráno. Ani se na Dorku nepodíval a nařídil dát jí diazepam, ať se uklidní a nechá oddělení vyspat. Dovolil mi dát jí po lžičkách pít. To ale její hlavička nebyla schopná pochopit a lžičku nechtěla přijmout. Pořád opakovala maminko ne papat, bumbat. Sestra mi vysloveně přikázala lehnout si a nereagovat, otočit se ke zdi a dělat, že spím, že se uklidní. Travalo to další hodinu. Brečela jsem do polštáře. Potom jsem to nevydržela a nakonec jí dala i přes zákaz napít z flašky. Trochu se uklidnila a nakonec usnula. Naštěstí už nezvracela. Co půl hodinky byla ale zase vzhůru a chtěla spoň malinko pít. Téměř jsem nespala. Tím, že už ale asi od jedenácti v noci nezvracela se ráno i bez CT krvácení do mozku vyloučilo a Dorotce už bylo líp. Já byla ale úplně fyzicky i psychicky na dně. Dávám se do kupy do teď. Měla jsem šílený strach a odnáším si lehké nemocniční trauma. ANi se mi nechce rozepisovt se tu o nepříjemném chování personálu nemocnice a totální dezinformovanosti a pocitu, že pacient obtěžuje už jen tím, že zabírá lůžko. Dobře to dopadlo - ufff. Ale nezapomenu na to nikdy!