Co na to říkáte? Přečetli/y jste? Vaše příhody. Co už bych nepřežil/a? - nové diskuze

nakojmi me dite

uz sem lezela treti den v porodnici kolegine sly uz domu a ja zustala sama na pokoji no rykam si aspon to radio ze tu je ..mala konecne zacla poradne pit ... ale dlouho sem sama nebyla na pokój privedly vetnamku ....stou si asi moc nepopovidam no nic nevadi ale omyl vetnamka jeste nemela dite u sebe porad volala na sestru ze chce umyt ... ze nema rucnik atd ..to se jeste dalo ..na druhy den ji prinesly malou holcicku po vyzite na ktere mi rekly ze tam jeste musime zustat jeden den kvuli vahy od annicky ..vetnamce dali na chvilůi dite at si ho naskoji stim ze jeste musi na vysetreni melo bobek neco na rameni...a tim to zaclo myslela sem si tsk mala nakojena aspi tak si dam dvacet a do toho vetnamk porad na to sve monimoni moni ..furt se mu koukala plenku a prebalovala coz oto nejde ale chudinku neustele budila a oblika snad pul hodiny porad se ji nelibilo jak mala se u oblikani hybe akrouti ..po obede si jeji dite odvezli stim ze ho privezou kveceru se vsim i s postiklou.na obed nesla protooze mela sve jidlo co ji donesly..a nasstal cas kdy ji privezli dite ..mala ji jeste spala tak sem ji naznacila at se taky prospi coz byl na hodku klid a pak to zaclo mala vetnamka se zbudila ze ma hlad ..nastesti tam byla setra a prilozila malou k vetnmce k prsum at ji nakoji v leze ..ja si vklidu kojila a tesila se ze pojed uz domu ..annicka byla nakojena a usnula zato od vetnamky dite nee ..ta porad kricela vetnamka rvala ze nema mliko ....ja ji nato ze se ji tvori ze ji musi prikladat k prusu ona ne ja nemit mliko ..asi tak po dvou hodinach rvani jejiho maleho prcka sem ji male vzala at se uklidni tu mi ona rekla TY NAKOJ MI ME DITE ja nevedela co delat samo ze xem ji ho nenakojila smat sem se nemohla a ona nechapala ze ji to dite nenakojim...nastesti prisla detska sestra ja stastna ze se vyspim.sem ji rekla co po mec chtela ...ta se usmala a prikrmila ji malou a ja mohla spat ..no rano si otom uz povidal celi lekarsky perzonal...ja cekala netrpelive na detskou vizitu ..kde nam rekli ze muzem domu ..no jeste jeden den d vetnamkou tak nas obe s annickou vezou misto domu do blazince

ZKUSTE SI TO DOČÍST AŽ DO KONCE,JE TO MOC HEZKÉ

původní přílohuK přemýšlení Jednoho dne požádala jistá učitelka své žáky, aby napsali na kus papíru veškerá jména svých spolužáků a vedle jmen nechali volné místo. Pak řekla svým žákům, aby přemýšleli, co je na každém kamarádovi nejmilejší – a TO ať napíší vedle jména.Až po celé hodině byli žáci s tímto úkolem hotoví, odevzdali listy učitelce a opustili třídu.O VÍkendu rozepisovala učitelka pro každého žáka jeden list, připsala poznámky všech spolužáků a v pondělí rozdala hotovou práci žákům. Ti se všichni po chvilce čtení usmívali. „Skutečně?“, slyšela šepot. „Ani jsem nevěděl/a, že někomu něco znamenám!“ a „Nevěděl/a jsem, že druzí mne mají rádi“, to byly komentáře. Nikdo více o listinách nehovořil.Učitelka nevěděla, zda si žáci mezi sebou pověděli o obsahu listin, zdali o tom se svými rodiči diskutovali, ale to nevadí. Cvičení splnilo svůj účel. Žáci byli spokojeni sami se sebou a s druhými.Několik let poté jeden z žáků zemřel, učitelka šla na pohřeb. V kostele bylo přeplněno dobrými přáteli zesnulého. Jeden po druhém, kdo miloval a znal tohoto mladého muže, se zastavil před rakví, aby se poklonil.Učitelka šla jako poslední, modlila se před rakví – tu byla oslovena:“Vy jste byla Markova učitelka matematiky?“, pokývla:“ano.“ Dále slyšela:“Mark o Vás často hovořil.“ Po pohřbu se shromáždili bývalí spolužáci Markovy - i jeho rodiče tu byli- čekali na tento okamžik ....“Chceme Vám něco ukázat“, řekl otec a vyndal peněženku.„Toto se našlo, když Mark tragicky zahynul. Mysleli jsme, že to poznáte.“ Z peněženky vytáhl velice opotřebovaný list papíru, podlepeného, mnohokráte poskládaného. Aniž by to učitelka blíže prohlížela, věděla, že je to jeden z těch papírů, kde byla napsána krásná slova jeho spolužáků. „Chceme Vám tolik děkovat“ řekla Markova matka. „Jak vidíte, Mark si toho vážil.“ Kolem učitelky byli všichni bývalí žáci – Charlie se malinko usmívala a řekla:“Také ještě mám svoji listinu, je v horním šuplíku mého psacího stolu.Manželka Jindřicha řekla:“Jindřich mne prosil, abych nalepila listinu do našeho svatebního alba.“ „Já mám svoji listinu také ještě“, řekla Monika. „Je v mém deníku.“ Pak sáhla Irena do svého notýsku a ukázala omšelou listinu ostatním. „Stále to mám u sebe“, řekla Irena a dodala:“Myslím, že jsme si všichni tyto papíry schovali.“ Učitelka byla dojata.... musela si sednout.... plakala. Oplakávala Marka, myslela na jeho přátele, kteří Marka už nikdy neuvidí.Mnohdy zapomínáme ve spolužití s našimi blízkými, že každý život jednou končí a že nevíme dne ani hodiny. Proto bychom měli říci lidem, které milujeme, o které máme starost, že jsou něčím zvláštním a důležitým. Můžeš to vyjádřit i tím, že pošleš tuto zprávu dál. Pokud to neuděláš, propásneš krásnou příležitost učinit něco milého, krásného.Tento den by měl být požehnán A MĚL BY BYT NĚČÍM ZVLÁŠTNÍM JAKO JSI TY.

Nemocnice

Pročítala jsem si o porodu doma.A napadlo mě,že chtějí možná rodit doma i protože si třeba myslí,že bez ních by to doma nešlo.A vzpoměla jsem si na historku co mi říkala moje babička.Byla před 10 lety v nemocnici,měla rakovinu prsu a jedno prso jí uřezali.Byla s ní na pokoji paní s tou samou diagnozou.Obě byli po operaci a čekalo je ozařování.No a pro tu paní si dopoledne jezdil manžel.Dovezl jí oblečení,naložil do auta a hurá domu vařit oběd.Uklidit,vyžehlit,ostarát zvířata a večer šupky zpět do nemocnice aby si toho nikdo nevšiml.Mě to příjde otřesné-ta paní ani vlastně podle rodiny nemohla mít rakovinu a poležet si v nemocnici.Taková neohleduplnost.Vsadím se,že zatím co ta paní makala tak ten chlápek čučel na televizi.Tomu teda říkam pomoc v nouzi,že se nestydí.Tak mě napadlo,že by to mohlo být podobně i s těma porodama.Matky by si šly rády lehnout a odpočinout do porodnice,ale těm jejich partnerum se to moc nehodí.

Ohleduplnost?

Tak se musím zase jednou vypsat. Jsem lehce rozladěná. Jsem v 25tt těhotenství, dodělávám semestr na VOŠ, sice s individuálním plánem, ale musím splnit poměrně dost docházky, navíc si nejsem jistá, jak to budu za pár týdnů zvládat - denně dvě hodiny dojíždím autobusem, metrem, vlakem a pešky, takže se snažím být tam opravdu často, abych měla docházku splněnou a už pak jen vždycky přišla na zápočtový test nebo zkoušku. Budu přerušovat od 19.prosince. No, byly jsme dvě třídy, jenže nás teď ve druháku hodně ubylo, tak spojili obě třídy dohromady. A nám, jakožto "áčku", zcela logicky dali téměř všechny vyučující, co mělo "béčko". Tak nám přibyla i nová paní profesorka na psychologii. Budu teď asi zlá, ironická a nespravedlivá, ale musím, nedá mi to.Podmínkou udělení zápočtu je u ní třístránková seminární práce, nějaké z témat Zdravotnické psychologie.Psychologii máme ve středu od dvou do pěti, navíc ten den začínám ve škole už v osm, a vstávám před šestou, poslední dobou mě dost bolí záda, nohy, kyčle, jsem utahaná, nevydržím tak dlouho v kuse sedět a už vůbec ne vnímat a myslet. Psychologii - docházku -mám téměř splněnou, takže mi v klidu stačí být tam do těch tří a pak jet domů. Jenže během těch odpoledních hodin ona zadávala témata a pokyny k těm seminárkám. Já si to pak zjišťovala od spolužáků, když pominu to, že to musí být hrozně formální a odborné, chce to odevzdat do konce ledna. Jenže já budu přerušovat, takže abych to měla splněné, musím to odevzdat kolem půlky listopadu, aby mi to stihla zkontrolovat a dostala jsem zápočet. Takže jsem jí (opravdu slušně!)požádala mailem, jestli by mi ne poradila, z jejího pohledu, nějaké snadněji zpracovatelné téma a nedoporučila mi, které knihy konkrétně (ze seznamu doporučených pro celý semestr) bych pro to mohla použít, abych si je mohla někde sehnat. Bylo mi odpovězeno něco v tom smyslu, že to by mohl chtít každý, seznam témat posílala (? nenašla jsem a nikdo o něm neví, jen tematický plán, obecný), ža neví, která literatura by se mi mohla hodit (ptala jsem se jí na téma Vliv prostředí na nemoc), a že mi naopak pomůže, když si knihy projdu všechny a vyberu si. Že existují knihovny, internet....jenže to jako mám jít do knihovny a přitáhnout si domů dvacet knížek, když už teď sotva zvládám obyčejné dojíždění do Prahy? Nehledě na to, že nikde v Praze členem knihovny nejsem, nevyplatí se mi to, a když nevím, jaké knihy konkrétně potřebuju, těžko je půjdu někam shánět, a opravdu se mi to nechce rvát domů..a na internetu?Samy víte, že ne vždy jsou zdroje spolehlivé a fakta ověřená, navíc asi těžko budu kopírovat něčí seminární práci, a kdo mi zaručí, že ty údaje jsou správné? Ještě dodala, že tedy může přistoupit na to, že napíšu jednu stranu faktů a zbytek bude úvaha, pokud to ovšem nebudou jen myšlenky plácané jedna na druhou, že se trochu bojí, aby to nevypadalo jako v mých mailech. Já vím, že píšu dost rozsáhle, ale to jsem až tak mimo, že to, co píšu, nemá hlavu a patu a jsou to jen kecy? Plus ještě teda nechápu, když někdo může jako téma mít Bezdomovectví, Drogovou závislost apod., proč já nemůžu mít poruchy příjmu potravy, když by mě to zajímalo a už jsem i několik prací na toto téma psala a mám i dostatek zdrojů? Pak v hodině dodala ještě to, ne tedy mířené přímo na mě, ale bylo mi jasné, že to tak je, že ona je dětská sestra, porodní asistentka, má dvě vysoké školy, vše dělala při zaměstnání a teď dělá na půl úvazku porodní asistentku a na půl učí, a že tedy ví, že zvládat lze vše, a ať na ni nikdo nezkouší nějaké školácké triky. Copak jsem po ní chtěla něco tak šíleného?? Ano, to, že čekám mimčo, je můj osobní "problém", a na jednu stranu chápu, že ji to nemusí vůbec zajímat, ale já přece nechtěla žádné ústupky, jen poradit s výběrem tématu a s literaturou...kdyby mě poslala do háje narovinu, nebo mi aspoň řekla něco konstruktivního, ale z těch mailů tak kapala taková..jak to říct..ironie, jako kdybych byla malá holka, co si snad to těhotenství jenom vymýšlí.. na jednu stranu vím, že jsem dost vztahovačná, možná (haha)to ani tak nemyslela, ale ten podtón se přehlédnout nedal..já tu práci klidně napíšu, není problém, nebyla jsem drzá, podlejzavá, nic, jen jsem vysvětlila, jak na tom jsem, že mám rizikové těhotenství a jen bych potřebovala aby mi poradila, ne, pochopení absolutně žádné..tak třeba až bude mít vlastní děti, pochopí, že není nic důležitějšího, než jejich pohoda a zdraví, a já své dítě opravdu neohrozím tím, že potáhnu z Prahy X knih. Na konci mailu bylo ještě, že doufá, že tím je naše komunikace na toto téma ukončena. Fajn, poprosila jsem mamku, přeposlala jí seznam literatury (cca 20-30knih), jejich firemní knihovna je objedná a sežene, máma mi je dotáhne (taky super ) po částech domů a podle toho, co v nich bude, podle toho si vyberu téma a napíšu seminárku. _Jsem zvědavá, kolikrát mi ji vrátí k opravení. S žádným jiným profesorem problém nemám, všechno funguje v rámci oboustranné dohody, nemám žádné ústupky, dělám to, co ostatní, jen budu mít dřív zkoušky. To je takový problém trochu vyjít vstříc?Chápu, že toho má hodně, ale já to odnášt nehodlám. Nechtěla jsem nic víc, než radu. A formulovala jsem vše naprosto slušně a jasně. I jsem zdůrazňovala, že jsem si vědoma, že je to moje osobní věc a ona vůbec nemá povinnost mi vycházet vstříc, jen jsem myslela, že vyjde. To máte jako v metru. Všichni vidí, že vás unavuje stát s bříškem půl hodiny v davu plném lidí, ale nezvedne se nikdo, že by pustil sednout.Každý dělá, že nevidí, a nebo i vidí, ale ani to s ním nehne. Možná jsme si jen nesedly my dvě, ale opravdu si neumím představit mít někoho takového za porodní asistentku. Omlouvám se za dlouhý příspěvek, muselo to ven. Jadsně, těhotenství není nemoc..ale já už jednou kvůli bolestem v nemocnici ležela a nehodlám si to zopakovat. A byla to taky "jen" únava, stres.

Moje maminka

Tak jelikož o maminkách rubriku nemáme a k tchýním se mi to nehodí, napíšu to sem. Vždycky jsem měla s mamkou skvělej vztah, rozuměly jsme si, nic pro nás nebylo tabu a mamka jako zdravotní sestra všemu rozuměla a na vše měla odpověď nebo dokázala řešit jakýkoliv můj nebo jiný problém. Poslední dobou mám pocit, že pokud se budu doma zdržovat stejně často jako doteď, můj žlučník plný kamenů to asi nevydrží. Máma má nějak úplně rozhozený nervy. Nevím, jestli je to přechodem, který jí trvá už teda tak 5 let (ke všemu byla na hysterektomii), ale hormony s ní cloumají dobře. Zjistila jsem, že má neskutečnou averzi na mého otce. Žijou spolu 32 let. Mámě leze na nervy úplně všechno, co se ho týká. Táta teď neměl zrovna šťastné období, půl roku hledal práci, 5 let před důchodem se hledá těžko. Ale našel ji a je to to, co ho baví, bude cestovat a tak. Jenže mojí máti to vadí. Jakákoliv služební cesta je pro ni zátěž, že ona musí jet domů autobusem a ne autem, i když ve skutečnosti je ráda, že si třeba na dva dny odpočine. Ale jak při tom vyvádí holky, když se o tý služební cestě dozví.... Začne ječet, nadávat a třeba do večera nepromluví s nikým z rodiny. A jde spát v půl devátý. Nejlepší je, že mě používá jako svou vrbu a na mýho otce si mi stěžuje a zřejmě čeká, že já ji nějak podpořím. No, nemůžu přece jednomu z nich stranit? Ale je to pořád, slyším jen, jakej je to citovej vyděrač, jak je bezohlednej, bezcitnej, netolerantní, atd. Alá já mám svých starostí dost, bohužel. Nevím, co jí poradit. Táta jí řekne, že jí zaplatí lázně. Řekne, že se mu na to může vyprdnout. Já řeknu, ať jde k psychiatrovi, ať jí dá něco na zklidnění. Řekne, že nikam nepůjde. Řeknu jí, ať někam po práci jde a nejede rovnou domu. To zas nemá náladu. Zeptám se jí, jestli se chce rozvést. Odpoví, že nemá důvod. No tak co s tím? Já ji nemůžu věčně držet. Chápu, že v jejím věku má nárok na to, cítit se špatně, ale vadí mi, že si neuvědomuje, že okolí se třeba taky cítí špatně. Pořád jen brečí a uráží se a tak je to každej den. Asi zapojím ledničku, kterou ve svým pokoji nepoužívám a budu pár dní vegetovat jen tam a nevyjdu ven

svéráz doktor

Asi před 10 lety jsem byla na operaci střev. Na vedlejší postel přivezli holčinu se zánětem slepého střeva, která v jednom kuse zvracela. Na oddělení byl primář, kapacita, fakt dobrej odborník a řekla bych, že i príma člověk, jen si pacient musel zvyknou na jeho svérázný způsob vyjadřování. No a s touhletou slečnou i s její hogo fogo matkou z lepší společnosti si teda nepadli do oka. Hnedka na příjmu, když mu řekla, že už je jí 3. den blbě a ještě si dneska k obědu dala husu s knedlíkem a se zelím, ji seřval: POSLÓCHEJ, VÍŠ JAKEJ JE ROZDÍL MEZI PSEM A TEBÓ? ŽE PES, KDYŽ JE MU BLBĚ, TAK NEŽERE... To si to teda u ní i u její matinky pořádně rozlil... Po operaci za ní přišli na návštěvu snad všichni příbuzní, tetičky, strýčci i načančaný snoubenec s kyticí růží - no a zrovna kolem šel pan primář, a zeptal se, z jeho lékařskýho hlediska po operaci střev asi na důležitou informaci ale holt po svém svérázném způsobu: houkl na ni, přes celý to příbuzenstvo: "POSLÓCHÉ, TAK CO VĚTRY, UŽ FÓKÁŠ?" Dvě tetičky z toho málem omldely a mně na vedlejší posteli se smíchem málem přetrhaly stehy. D.

pořizujem novou TV

docela mě to štve, protože naše televize ještě hraje, ale od listopadu začíná digitální vysílání. Kabelovku, satelit zatím nemáme. SET-tobox nechceme. takže nemáme jiné řešení. Poslední dobou chodíme spát všichni v 8 hodin. Jak je to u vás holky?

Šimpanzice kamarádí s bílými tygříky na život a na smrt

úžasnéhttp://www.novinky.cz/clanek/151931-obrazem-simpanzice-kamaradi-s-bilymi-tygriky-na-zivot-a-na-smrt.html

A potom se diví

Tak vidím,že nejsem jediná z divnýma vztahama v rodině.Naši dávají přednost sobě a hlavně segře.Ted je jím jedno,že mají vnočata,kašlou na ně.Jenže za takových 15-20 let budou staří a budou taky potřebovat pomoc.A pochybují,že se o ně sestřička postará.hned jak jí přestanou platit,tak se na mě vykašle.Když na ní všecko přepíšou,dají jí třeba dum,tak ona je v pohodě vykopne na ulici.A potom jím budu dobrá zase já.Potom jsou takových opičích rodiču plné domovy duchodcu a jsou smutní,že je děti odkopli.Já si,ale myslím,že většinou si za to mužou sami.Nechtěli dávat lásku,no tak jí potom když jí potřebují sami nedostavají.

tady je ten příběh

bylo mi 18,starší sestře 19 a nejmladši12.Naši se rozhodli odstěhovat na jížní moravu na vesnici do Výškova kde so koupili starou barabyznu.Nám bylo řečeno bud pojedete snáma nebo si něco najděte..mladší samozdřejmě musela snima...tak jsme říkaly ,že máme kde jít..ale oni se nevyptávali kde..jestly máme podnájem zařízeny atd..prostě sme si vzaly saky paky a šly jsme k tetě.Na moravě to byl zapadákov..žádna práce..tak jak se jim mohlo žít..u tety jsme byly asi 3měsíce a našly si podnájem..začaly jsme od koření prostě uplně od nuly..Pozvali nás na vánoce a mi se segrou dostaly levny sprey a hrníček,mladší volkmena a kazety(bylo mi to líto,ale co naplat).Za rok se přestěhovali spátky a mi jim poskytly azyl něž si koupí byt...tak léta ubíhala a mi se zatěch 11lět napohádali ani jednou,jen mladší ségra ji nadala na oslavě do pi..,ale to ji bylo odpuštěno to je prý něco jiného,ale to že nás tu nechaly a ty vánoce mě trapyli celou dobu.5.1.09 byla oslava manželových narozenin.Už jsem to nevydržela ,byla jsem sama s mamkou v kuchyni a svěřila se ji co mě trápi.Jak nás tu nechali a nepřesvětčili jestly máme opravdu kaj jít...vánoce,že mi dostaly jen sprej a mladší drahy dárek,že vím,že se trápili,že neměli práci,že měli málo peněz...a zduraznovala jsem že ji nic nevyčítam a že se už nikdy otom bavit nebudem.Tyto slova slyšela jak tchýně tak i švagrová..Jak odcházeli domu tak se námi v poho loučili a já říkam Patričkovi pojd dát pusinku babi a dědovi už jdou domu mají strach ,že tě budou hlídat a ještě jsme se tomu všichni smáli.Na druhy den ráno jsem mamce psala,že pokud se ji něco dotklo očem jsme se bavily tak se omlouvám..psala jsem další a neodpověděla ani na jednu ..tak mi to bylo divné..volala jsem tatkovi a po dlouhe době to zvedl a jak na psa..Ty nevíš jak se máš chovat ke své matce!!!!!!!!já říkam prosím?pry co ji vyčítaš...ponižuješ...no ja stála jak opařena..ještě jsme se s mamkou bavily otom,jestly mají strach si vzít aspon na jeden den Patu..pry ne..říkam ji k vnoučatum se chováš jinak než ke svým dětem...máš oně větší strach,dovolíš jím víc věci atd.tvrdila že ne,a že se k Patričkovi bude chovat stejně jako knámtak jsem zavolala tchyni a řekla jsem ji at řekne mamce že je to fakt jiné bo má zkušenosti(švagrova má malou tak hlída)říka jo,že je jediná kera mluví opak co zná...a tím se ji prý ponižila..tak spátky k telefonu:pry co nám vnucuješ Patrika(nikdy ho nehlídali jen 2xco jsem šla na kontrolu a to 2h)jak budeme chtít tak si ho vemem...nám nikdo nehlídal do 4let ani vyslovit jsme to nemohli tak mi taky nebudem..holky já se dostala pláčtivý záchvat a odté doby jsme se spolu nabavili..Pozvala jsem je za měsíc na Patričkové 2roky tak to přišli,ale takovým stylem..mamka seděla celou dobu v obývaku,nevzala si vubec nic,ani kávu nechtěla a jak ji dosnesla švagrová na talíři dort tak se nanho podívala a položila na stul s grymasem,víte jak mi bylo jak kdybych byla nějaká špína a ona se mě štítila,znikým se nebavila...Na konci měsíce slavila segrá 30 tak jsme tam nakonec šli a ona tam,jedla ,pila ,bavila se...no já přišla domu a plakala,plakala...pak už jsme se neviděly do včerejška...ani jednou za celou dobu se nezeptali ani jedné ségry jestly jsme v pořádku,co Patriček...prostě nic jak kdyby jsme nebyli...toto nemuže překousnout ani tchán s tchýni...včera jsme tam byli 2h a mám pocit prázdna..zatím mi to nic neřeklo..nenutí mě tam jít..chce to čas a možná to pak zas bude o.k..tak jsem se vám vypsala a zas pláču tak končím

Není ovce jako ovce

Ovcím jako celku říkám tupá ovec,ovšem musím přiznat že se tam vyskytují jedinci s vlastním názorem.O svém oblíbeném beranovi nemluvím,to je pěkná potvora se kterou bych nedoporučila kamarádit,ale mě má kupodivu docela rád.kdo mě ovšem vytáčí při každém přehánění je ovce co jí říkám Sněhurka.Na rozdíl od ostatních má skoro úplně bílou hlavu(tím je rozlišitelná na první pohled)a nemá se ráda s beranem.Nevím co si provedli,ale fakt se moc nemusí.Tím pádem při každém přehánění jde beran a stádo celkem se mnou jen Sněhurka ještě s jednou kamarádkou jdou zásadně jinam.U té druhé jsem si jistá že to dělá buď z kolegiality,nebo to bere jako dobrý vtip.Takže včera klasická situace,celé stádo v nové ohradě,jen Sněhurka s kámoškou úplně jinde.A nechtěli se nechat ukecat ničím.Né že by utíkali daleko,motali se tak okolo 20metrů od ohrady,ale dovnitř tedy prý nepůjdou.Nevydržel manžel,který s námi o výkendu jezdí.S nadávkami které nejsou moc publikovatelné po ní skočil,chytil jí a zalehl.Fakt je že jediné co mě napadlo je vzít vodítko a do ohrady jí odvézt.Takže jsem jí hodila smyčku okolo krku,manžel z ní slezl a já naivně myslela že půjdem.Chyba!Sněhurka prohlásila že nemá nožičky,zatáhla podvozek a nechala se vláčet jak sáně.Je fakt,že jí to po tý vlně docela klouzalo,jen mě s tím škrťákem okolo krku začala lehce modrat.No těch 20 metrů přežila a myslím že nakonec byla ráda že je v ohradě a vypuštěna volně.Jo a ta druhá bestie šla celou dobu vedle ní a se zájmem na to koukala.Manža prohlásil,že ovce by se měli střílet a ještě večer si stěžoval že ho bolí ruka.

válec

tak děvčata, to je taková věcička...asi to znáte, uvnitř jsou tři malé balonky, v jednom navíc rolnička, nafukovací, barevné, vhodné na hopsání, kutálení a podobné skopičiny. Tak tuhle věcičku náš Andrejek dostal k svátku. Ovšem, má jednu vadu. Krabici od válce miluje, bouchá do ní, prohlíží si ji, ale válec tedy ani náhodou. Jak ho vidí, spustí pláč - ne řev, pláč, zvedá ručičky a honem mě maminko pochovej, já tu věc nechci, dej to pryč...strčil do toho doslova jedním prstíkem a nenene, to se mi nelíbí! Musela jsem to dát na lavici a stejně vůbec nechtěl být v dosahu. Prostě se bojí. Přiznám se, že něco takového se mi nestalo ani u kluků, tak jsem teď lehce na rozpacích a jen doufám, že to časem povolí...