nesnáším bruselské stávkokazy - diskuze

Jeli jsme dneska s Áďou prvně sami do města. A chtěli jsme jet busem, ale hle, dojdu na zastávku chvíli tam tak stojím a za chvíli kolem nás jde slečna, která mi povídá, že dneska chodí celý svět pěšky (teda všichni, ale mě se ten překlad s celým světěm líbí víc). Že nejezdí busy a tramvaje. A to mi svitlo, že vlastně jo, že jsem včera viděla v metru upozornění, že má být dnes nějaká demonstrace. Ale o tom, že by něco nemělo jezdit ani slovo. Tak si říkám fajn, zrovna když to fakt potřebujem. No, nic vydali jsme se k metru, že mrknem, jestli to jede a když ne, zajdem jenom do Delhaize, kterou máme před domem a nezbytnou věc, pro kterou potřebujem pojedeme koupit ve čtvtek.Metro jezdilo, jako vždycky ani náznak, že by se něco dělo. Tudíž jsme s jedním přestupem dojeli až na místo. Nakoupili a že pojedem zase domů, jen se ještě trochu projdem a dojdem na další zastávku. Áďa spal, tak jsem se rozhodla, že si cestou k metru koupím v Exki (obdoba KFC, ale se zdravou výživou - saláty, obložené bagety, polévky, džusíky, atd.) bezkofeinové cafe latte a cheesecake. ještě že jsem koupila, jinak by to se mnou za pět minut šlehlo. Dojdem totiž k metru, kde stál houf policajtů a do metra stažená roleta (nebo jak to mám nazvat). Říkám si výborně. Vypiju si to kafe, oni tady ti demonstranti projdou a bude. Do půl hoďky jsme na cestě domů.No, do půl hoďky jsem seděla na lavičce na zastávce u křižovatky a píšu(telefon nebral) Alešovi o policejních manévrech, kterých jsem svědkem a tom, že oběd dnes doma mít nebude, protože my budeme muset jít domů asi po svých, tudíž to snad do večeře stihnem. Nedopsala jsem, Aleš volal, vylíčila jsem mu to ústně. On byl naprosto klidný, v práci, v pohodě, že na oběd si dojde do jejich jídelny. Jak jsem řekla, že Áďa naštěstí spí, tak se samozřejmě začal probírat a spustil řev. Chvíli jsem vydržela dělat pšššt a hladit ho, když mě chvíli očumoval tak padesátiletý chlap pohledem neschopná matko, utiš ho, tak jsem ho dokonce vyndala z kočárku a chvíli se snažila utišit tak. Nic nepomáhalo, měl totiž evidentně hlad.Tudíž jsme se velice svižným krokem vydali k domovu. Ráda bych řekla, že busem je to asi 15 zastávek, metrem sice míň, ale musí se jednou přestupovat. Áďa celou dobu řval jako tur, když neřval tak se na řvaní připravoval. V životě jsem neviděla za cestu tolik policajtů a to mám pocit, že v Bruselu jdou v ulicích vidět dost. Potkala jsem cestou všechno, co belgická policie vlastní od policejního vrtulníku, přes obrněný transportér velikosti amerického náklaďáku až po koně. A podezřívala jsem je, že stávkují taky. Nestávkovali a házeli po mě lítostivé pohledy. Co z toho. Jako nejhorší matka pod Sluncem jsem si připadala už dobře hodinu.Zajímavé a vlastně vůbec ne překvapivé zjištění bylo to, že v euročtvrti se nevyskytují žádné ženy, které by Vás v takové situaci litovaly nebo nakukovaly, kdopak se to v tom kočárku zlobí. Vyskytují se tam pouze takoví muži, kteří dětství svých dětí prožili v kancelářích, tudíž cizí neětěstí je pro ně něco jako exotický koktejl, o kterém jednou dvakrát slyšeli, ale na vlastní oči ho nikdy neviděli.Abych to zkrátila. Dítě cestu přežilo. Já si většinu cesty říkala, že už hooodně dlouho do města nepojedu, protože s mým štěstím budou stávkovat co nevidět znovu. Malý se naštěstí na chvíli uklidnil, asi tak kilometr od našeho domu a to byl přesně ten čas, kdy jsem si říkala, že už nemůžu (v nohách už nevím kolik kilometrů, ale rozhodně moc, navíc většinu cesty do kopce). Rozeřval se ve vchodových dveřích, ale to už bylo jedno. Nikdo tady přes den není, tak už jsem ten závěrečný řev ve výtahu přežila. Ale gradovalo to, to musím uznat..Šli jsme celou trasu hodně svižně (připadala jsem si opravdu hodně špatně) dvě hodiny. Utahalo to nejen jeho ale i mě. Jakmile se napapal a pomazlili jsme se, tak sem ho položila jen tak do postýlky, že si dojdu na záchod a udělat čaj a on ten můj malej chrobáček usnul jen tak přikrytý fleesovou dekou. Sice jen na hoďku, ale byl najednou úplně KO. Při večerním kojení jsme usínali oba. Snoubenec to myslím vůbec nepochopil, protože na mou strašnou historku řekl jen, no, vidíš, tak jste se aspoň pěkně prošli. Ale věřím, že holky BOLky mě politují