někdy je to s nimi těžké, ale bez nich to není ono - diskuze

Náš příběh začal před 7 lety. Začali jsme spolu chodit, vše bylo krásné a růžové. Měla jsem asi 9 měsíců po zamlklém těhotenství a doktor mi doporučoval co nejdřív otěhodnět. Byli jsme spolu 3 měsíce a řekl ano. Šli jsme do toho, ale nedařilo se... Pak jsme si řekli, kašlem na to, však ono to půjde. Nastoupila jsem do práce a na 2 roky nasadila Depo-Proveru, teď si rvu vlasy, co jsem to udělala. Skoro rok půl trvalo než se mi ustálil cyklus, než se moje tělo vrátilo do normálu. Pak to zase nešlo. Od Depo-Provery jsou to už 3 roky a pořád nic. Každý měsíc čekám na 2 proužky. Už skoro rok jsem měla pocit, že jsem na to sama. Při jakékoliv zmíňce o dítěti přestal manžel mluvit, jako kdyby mě neslyšel. Před čtvrt rokem jsme měli dlouhý smskový rozhovor. Vyplynulo z něj, že má strach, že on je na vině. Krásně jsme si promluvili. Teď nás čeká spermiogram, ze kterého jak sám říká, radost nemá, ale půjde na něj. Opět se mi vlévá naděje do žil. Začala jsem cvičit podle Mojžíšové, papám kys.listovou (Femibion) a doufám... Manžel dostane ode mě metál. Sice nejdřív zoufalství, ale teď krásný pocit, že jsem se nezmýlila a vybrala jsem si ho správně