Naše srdcovka - diskuze

Manžel má(měl) telefon NOKII 3220. Projel s ním celé Čechy, celé Slovensko, strávil s ním celé týdny na cestách, byl i v Polsku, kdy manžel řídil skoro 24 hodin v kuse, byl zajetý autem naloženým 2 tunama olova, byl ztracený a za asi 12 hodin zase nalezený na tom samém místě tady v Hodoníně u jednoho činžáku. Honzíka s náma odrodil. Snad rok byl schovaný naším Honzou v gauči, mysleli jsme, že jej vyhodil do koše, už jsme se s tím smířili a jeden den prostě telefon ležel pod gaučem, když jsem tam vysávala. Dneska zase překvápko, ale to asi manželovi vykládat nebudu. Dal ho k narozkám Karolíně, s tím, že pokud jí vydrží bez úhony 3 měsíce, dostane úplně nový. Dneska dopoledne mě zvonil můj telefon, pevná linka tady z Hodonína, tak jsem to vzala a policajti, že mají v ruce mobil a moje číslo tam bylo v seznamu pod MAMINKA. Prý jim ho tam někdo odevzdal. Tak jsem se jala jet to zařídit. Jak mě Štěpán vykládal moc jsem nerozuměla, jestli je to státní nebo městská. No neva, stejně jsem tak nějak tu městskou vypustila z hlavy, zapoměla jsem, že něco takového vůbec je a vydala se automaticky na státní. Až potud jsem žila jako ve snu, že lidi jsou ještě pořád hodní. Tam se sen rozplynul. Na vrátnici chlap nebyl schopný najít toho, kdo mě volal, sem si myslela něco o idiotech. Po chvilce mě poslal na Městskou policii, že to bylo odtamtud a mám jít tam, že mě čekají. Myšlenky o idiotech jsem rozpustila, jemu se omluvila za to, že jsem mu tam nadělala zmatky a šla. Na měšťákách mě borec řekl, že jasně říkal, že si mám dojít tam, ale pak se zasmál, když jsem řekla, že jak z jedné strany řve děcko, tak z druhé toho moc rozumět není. Podepsala jsem papír, za to jsem dostala ten stařičký telefon. Prý ho včera našel nějaký pán a že neví, jestli bude fungovat, protože ležel na dešti. Poděkovala jsem měšťákovi, vzkázala poděkování i pro pána a mazala dom. Mimichodem Karolína včera nic o tom, že by jí chyběl neříkala, asi si myslela, že ho zapoměla u kámošky a že jí ho donese do školy.Telefon jsem nesla v kapse a vzpomínala, co on s náma už všechno zažil. Má něco kolem 7 roků, už na to vypadá, ale pořád jede a funguje, drží se nás jak klíště a my ho jen tak nedáme.Taky máte nějakou takovou osudovou věc?