Měla jsem být muž - diskuze

Kdybych byla muž, chodila bych do práce. Byla bych takový ten tatínek, co sice pracuje, ale každou chvíli se urve a pak se věnuje dětem. To by mě bavilo. Občas bych něco zkonila, ale co, jako muž bych sklízela jen a jen obdiv. Takhle se čeká, že práce mi neuteče (jistě že neuteče, jen pak budu mít šéfa člověka, který teď zrovna někde dělá státnice, protože až mně bude 40, tak on už bude zkušenější než já ), že být celý den doma je prostě normální, tak co si stěžuju, že mít pracovní denní náplň složenou z domácích prací mě má jako naplňovat... pane bože, jakýkoliv čas strávený úklidem, vařením či jinou péčí o domácnost považuju za promarněný čas. Nebýt těch dětí a mého vztahu k nim, tak by se nemohlo stát, že bych se ocitla v té situaci, co teď. Já potřebuju v životě něco dělat, něco, co má (kromě každodenní péče o děti) nějaké výsledky, s někým se bavit (příbuzné o generaci starší teda nepočítám...). Já si neumím představit, že se někdo ohlídne večer, co dělal celý den a s tím, že jenom uklízel a vařil je spokojenej? Copak tak se dá žít? Já jsem spokojená, když jdeme na celodenní výlet, nebo nějakou akci... nebo se prostě něco zajímavého udá, tak má vypadat život, ale plácat se doma v rutinních činnostech, to je na zbláznění. Asi mám jarní depku, poslala bych kytici růží každému, kdo to dočetl až sem