Mattea-Porod na Bulovce - diskuze

Mám čas a tak vám tedy napíšu, jak probíhal můj druhý a nejspíš i poslední porod. Kdysi jsem sem dávala i příspěvek o porodu svého prvního synka, kterého jsem rodila v Apolináři a pak jsem tvrdila, že rodit nikde jinde než tam, příště nebudu. No nakonec všechno dopadlo jinak z mnoha důvodů. Jednak jsem si zpětně probírala plusy a mínusy mně již známé porodnice a zhodnotila jsem, že to vlastně tehdy nebylo až takový \"bájo\", jak mě potom připadalo. Porodní plán tehdy neakceptovali, na příjmu jsem měla dojem, že akorát otravuju a na šestinedělí mi dvě společné sprchy pro čtyřicet maminek vynahradil jen přístup sestřiček na oddělení. Proto jsem se rozhodla, že tentokrát budu rodit na Vinohradech, jelikož mají sprchy na pokojích a navíc to máme blízko bydliště. Osud tomu chtěl ale jinak a nakonec jsem rodila na Bulovce. 17.1. jsem ráno přišla do poradny, kde mě posadili na monitor a točily se ozvy. V jednu chvíli se tam začala pohybovat mně naprosto neznámá lékařka, která si sice chodila jen pro papíry a různá udělátka, ale když zbystřila, že se v místnosti nachází i kdosi s břichem, začala si mě tak zvláštně měřit a začala se ptát, v kolikátém jsem týdnu (39.TT), kolik měřím (164cm) a kolik měří otec (185cm)...nechápala jsem,ale bylo mi řečeno, ať po monitoru přijdu a že mě vyšetří. Doktorka mě prohmatala a sdělila mi, že moje malá nemá víc jak 2,5kg a ať upaluju na ultrazvuk. Na ultrazvuku vše změřili a váhový odhad byl 2100g a průchodnost pupečníku prý,že je hraniční. Miminko mírami odpovídalo v případě hrudníčku 33tt a hlavičkou 35tt. Krve by se ve mě nedořezal. Nechápala jsem co se s naší malou stalo a tak jsem uvítala jakoukoli pozornost z řad lékařů a že se jich na mě přišlo podívat. Výsledek byl -okamžitě na Bulovku- jelikož Vinohrady nemají jakési speciální oddělení pro takto malá miminka.Na Bulovce se vše opakovalo, váhový odhad téměř stejný a tak se Mudra rozhodla, že bude lepší těhotenství ukončit, jelikož malá asi v bříšku neprospívá. Ten večer jsem dostala první vyvolávací tabletku s tím, že se uvidí, co do rána bude. Nic. Ráno jsem se probudila a cítila jsem se úplně normálně. Dostala jsem tedy druhou tabletku, která mi vyvolala celodenní kontrakce po 5ti minutách,ale nijak silné,tak jsem celý den hopsala s manželem po chodbě a vždy si jen odskočila na monitor, kde mi ještě v mezičase udělali Hamiltona. Večer jsem dostala do zadku injekci čehosi, po čem se prý porod rozjede nebo to funkci tablety utlumí...Takže se to utlumilo a zas z porodu nebylo nic.To byl konec dne 18.1. Ráno (19.1.) lékařka zhodnotila nález a zavedla mi do 2cm otevřeného čípku půlku tabletky,která je prý silnější a prý do půl hodiny začnou už \"hezčí\" bolesti. Jak řekla, tak se stalo. Do půl hodinky začaly opravdu silné kontrakce a tak jsem zavolala manžela, aby přijel.To bylo před desátou ráno. Když manžel dorazil, kontrakce už byly opravdu hodně silné a tak nás přesunuli z odd. gynekologie na porodní sál. Tam mě položili do postele, napojili na monitor a začlo šou...manžel byl celou dobu u mě,držel mě za ruku a já minutu co minutu, dohromady hodinu a půl prožívala bolesti takového rázu, že s každou další jsem myslela, že to bude to poslední, co v životě zažiju. Doktorka mi akorát s lítostí oznámila, že mi podáním tak silné tablety způsobili hypertonické kontrakce, což jsou vlastně o mnoho delší, častější a bolestivější bolesti, než při přirozeném porodu. Ale to se v případě vyvolávaného porodu nejspíš stává. Třičtvrtě hodinky před samotným porodem (to jsme ale ještě netušili) mě přešoupli na přípravu a do sprchy...Na balonu a v horké vodě se mi lépe nedělalo, bolesti už přesahovaly hranice lidské únosnosti a tak jsem se rozptylovala tím, že jsem si spolu s manželem zpívala a snažila se to prostě jen ustát. Najednou se změnila povaha porodních bolestí a mě se začlo chtít tlačit. Manžel doběhl pro sestru a ta mě odeslala na porodní sál, na jehož dveře jsem sice z koupelny dohlédla, ale přejít do něj mi přišlo neskutečně namáhavé. Na sále už to šlo ráz na ráz. Šup na kozu, jedna kontrakce-maminko netlačte (má odezva-to nepůjde)...druhá kontrakce-maminko zkuste to (nejde to) -no tak tlačte, ale pořádně!-,hrozně mě to pálilo,nejspíš, jak se napínala ta kůže. Manžel stál,koukal na to všechno, já tlačila a koukala na něj. Pak jsem slyšela už jen -ještě jednou a to budou ramínka-..Najednou úleva a ticho..Manžel brečel jak želva a já čekala co mi kdo poví.Nic jsem neviděla, protože přeze mě hodili peřinu a pak ji nestačili sundat. A pak se ozval první pláč naší dcerušky a taťka plakal ještě víc. Nikdy by mě nenapadlo, jak strašně zvláštní a krásný to je, mít ho tam sebou. Oba jsme to zhodnotili jako nejhezčí zážitek za celý náš život. Maličkou odnesli, čas 12:14 váha 2650g a 45cm a možná jen díky tomu jsem nebyla ani nastřihávaná,ani šitá..Pan primář při zjištění,že můj prvorozený syn měl 2965g a 48cm pouze podotkl, že malé nic není,ale že já prostě neumím vyrábět velké děti :) Pak jsme s manželem a naší maličkou pobyli 2 hodinky na porodním sále, potom mě odvezli na pokoj, poslední pusu téhož dne a vzájemné děkování si za vše krásné jsme si s manželem odbyli až tam a 22.1. si nás taťka už vezl domů. Bulovku jsem neplánovala, ale jsem ráda, že jsem byla tam,kde jsem byla a když se na to podívám zpětně, ve srovnání s Apolinářem je to nebe a dudy. Nepotkala jsem tam nikoho, kdo by nebyl ochotný, usměvavý a milý, všechno mi vysvětlili, veškerá přání akceptovali a ve všem vyšli vstříc. Byl to skvělý zážitek.