Lendulka 22.11.2011, 3000g, 48cm - diskuze

Nemůžu se s vámi podělit o zážitky z klasického porodu, protože naše hvězdička přišla na svět plánovaným císařem. Nevím, jaké nervy máte vy, které rodíte normálně, když čekáte, kdy to přijde, ale já měla jisté datum. Teda pokud by to samo nepřišlo dříve.V pondělí 21.11. nástup do porodky do tří hodin. Příjem, převléknout do košile, kontrolní monitor, doplnění informací do registrace. Pak mě sestřička odvádí na pokoj, jsem tam sama a jsem fakt ráda. Jirka mi musí ještě dojít pro večeři, protože jsme se trefili do jediného pondělí v měsíci, kdy je studená večeře a mě, nevím proč, nenahlásili. Na pokoji mi sestra dá první injekci na ředění krve, vezme krev a za chvíli dorazí anesteziolog domluvit se na epidurálu. Je přede mnou dlouhý večer a ještě delší noc. Nervy pracujou, usínám kolem třetí ráno jen únavou. Vzhůru jsem před pátou. Pokusím se dát si sprchu, ale voda teče jen studená. Tak to zkusím ještě dvakrát a lehce před sedmou už teče trochu teplá. Jenže když se namydlím, tak opět teče jen ledová. Klepající se zimou a nervozitou se obleču do erární košile. To už přichází sestřička s kapačkou se slovy: “Vezu vám snídani.“ Je něco kolem sedmé a sekce je plánována na osmou. K vlastnímu překvapení ještě na chvíli usínám. Kolem půl osmé mě vzbudí dvě sestřičky s tím, že jdeme na přípravu na sál. Klepou se mi nohy a mám pocit, že tam nemám šanci dojít. Naštěstí na přípravě se mnou může být i manžel, který už dorazil. Evidentně toho taky moc nenaspal. Na porodním sále mi znovu změří tlak, sledují srdíčko miminka, zavedou cévku a zabandážují nohy. Z erární košile se převlékám do anděla. Pak přijde sestřička z operačního sálu, že můžu jít vedle. Rychlé loučení s manželem. Za chvíli přichází anesteziolog. Tak božského člověka bych přála zažít všem. Opět mi podává ruku, i když mu můžu podat jen levou, vtipkuje, vše mi vysvětluje krásně klidným hlasem a nakonec i utírá slzy, kterým se při „porodu“ neubráním. Ještě napomíná kolegy, ať zavírají dveře, že jsme na operačním sále a ne ve stodole. To mi víc než pomáhá. Píchne mi epidurál a cítím, jak se mi od pasu dolů rozlévá teplo. Pak ještě dostávám kyslíkovou masku. Najednou je na sále spousta lidí, ale protože mi vzali brýle, tak toho moc nevidím. Pak už jen „cítím“, jak mi natírají břicho dezinfekcí. Je to takový divný cit necit, protože jsem vlastně „umrtvená“. To mě vyděsí, co vše ještě bude cítit. Samotný řez necítím, ale překvapivě moc bolí, když se dostávají do dělohy a malinkou princeznu tahají ven. Mám pocit, že to nebude mít konec. Pak asi vyndají placentu, protože mě sestřička upozorňuje, že teď se uvolní všechny hormony. Vidím, jak malinkou nesou vedle na porodní na vyhřívané lůžko. Jen lehce pobrekává. Mezi tím už doktoři začínají šít. Je to taková tupá tahavá bolest. Strašně nepříjemná a já mám pocit, že to nikdy neskončí. Mezi tím mi sestřička hlásí váhu, míru naší holčičky a hlavně to, že je úplně zdravá. Když jí pak zabalí, vezme mi ji ukázat ještě na sál. Když říkám, že jí nevidím, protože nemám brýle, ten skvělý anesteziolog mi malou položí k obličeji a ještě dojede k manželovi pro foťák. Sama si ji volnou rukou trochu přidržuju. Je nádherná a já díky tomu vnímám mnohem méně, co se děje tam za plentou. Za chvíli ji zase odnesou. Doktoři už mají hotovo, protože je tu zřízenec s postelí z JIPky. Ze sálu mě vyvezou do předsálí, kde už je opět manžel. Chce se mi úlevou brečet a opět se slzám stejně neubráním, ale tentokrát jsou to už slzy štěstí na ne bolesti. Máme ještě chvíli čas, než mě odvezou na JIP. Ještě nám Leničku přinesou, jen se narodila těsně před vizitou, tak rovnou projde i vizitou na dětském. Pak už je tu sestřička s malou a položí mi ji do postele. Ještě si jí pochová manžel a teď už jen rychlé loučení s tím, že přijde odpoledne za mnou na JIP. Pak už se za mnou zavřou dveře výtahu a za chvíli už parkujeme na pokoji JIPky. Všechen ten strach, který jsem měla, je ten tam a já jsem víc než šťastná, že je to za mnou. Jen Leničku zatím mám jen na fotce v telefonu, kterou mi sestřička rychle pořídila.Musím přiznat, že jsem se císaře strašně bála a nedokázala jsem se smířit s tím, že normálně to nejde. Možná o to víc a hůř jsem to vše nesla a prožívala a až teď dokážu přiznat, že doma bylo několikrát slzavé údolí. Do dnes nedokážu říct, že jsem rodila, protože rodit je něco úplně jiného. Ale díky sestřičkám i doktorům, kteří byli milí, ochotní, prostě skvělí, jsem se se vším dokázala „porovnat“ a už teď se tak nebojím, až jednou půjde na svět stejnou cestou i Lenčin sourozenec.