kdo vás vychoval? - diskuze

to chápu.. drž se Gábi

jezdívaly jsme se ségrama na velké prázdniny k babičce na valachy,měla jsem jí strašně mooc ráda,umřela jak jsem čekala Danielku,byla jsem ztoho hotová..

mas pravdu, nejhorsi je videt, jak milovany clovek sesel a vis, ze lepsi uz to nebude... babi umrela kdyz ji bylo 85, tam uz to bylo vysvobozeni nejen pro ni ale i pro nas, byla po nekolika mrtvicich, a ke konci uz s nama nemluvila a jen vykrikovala sprosta slova (i dedu byla schopna poslat do pr... - ale to uz bylo fakt par dni pred koncem), deda umrel v 96, byl celou dobu jako ciperka ale o to vic to bolelo, protoze jsme to necekali. Jeste mam druhou babi a dedu, je jim 81 a snad tu s nami jeste dlouho budou. vim, ze je to pro tebe tezke

vychovali mě rodiče s velkou pomocí rodičů mojí mámy, protože jsme s nima bydleli v domě...vím, že ne vždy bylo soužití dvou generací jednoduché, ale co se týká nás dětí, tak to samozřejmě bylo parádní, naši měli v podstatě nepřetržitě hlídání pokud chtěli a využívali tohomůj táta už nežije, děda nežije, ale v domě bydlí máma i moje za pár dní 90-ti letá babička...určitě bude kruté, až babi odejde, ale nic se nevyrovná smrti táty před 2 lety, s tím jsem se nesmířila doteď

Tak já k babičkám jako dítě moc nejezdila až ve 14 letech jsem začla k jedné jezdit. I když babička na mě neměla nijak čas, protože měla rodinný domek se zahradou, králíky, slepice a ještě zahradu navíc a k tomu 15 vnoučat z nichž tak polovina jezdila k ní na prázdniny nebo alespoň na víkend. Babičce jsem msela pomáhat, když jsem tam byla, ale i když na mě neměla tolik času tak jsem jí měla hodně ráda. Dost jsem si toho s babičkou i dědou napovídala při práci. Třeba, když jsme trhali rybíz, maliny, hrozny s dědou zase když se zavařovala nějaká zelenina nebo ovoce a cpalo se to do sklinek. On totiž děda špatně chodil a tak pomáhal hlavně s pracema co se dali dělat v sedě. I když už je to 20 let co mi děda umřel a 17 let co mi umřela babička tak pořád si pamatuji poslední setkání i to úplně poslední, kdy už byla babička po smrti. Na dědu jsem se podívat nešla na to jsem nebyla tolik odvážná, ale na babičku jsem šla, protože jsem ji vlastně viděla 2h před smrtí. Když jsem jí viděla naposledy živou tak jsem se úplně zhrozila. Babička totiž nevypadala tak jak dřív, ale byla vychrtlá na kost (měla rakovinu). Nomálně jsem musela odejít, aby mě neviděla jak řvu. Věděla jsem, že nevypaá tak jak dřív, ale to co jsem viděla jsem tedy nečekala a bylo mi jasný, že za chvilku bude konec. Tak a teď už řvu zase, když jsem si na babičku dědou vzpoměla. Snad se s tím brzy srovnáš, bohužel nikdo nemládne.

To mě mrzí. To stáří je hrozné kort když si člověk toho člověka pamatuju v plné síle. A v dnešní době ty stařečky jen tak umřít důstojně nenecháme a ještě se to žene do krajnosti, ale to je jiné téma. Posílám hodně síli. Jinak mě vychovala babička s mamkou a jinak nikdo

Vychovávali nás rodiče, ale vždycky jsem se těšila na dědu- otce táty. On byl frajer, obdivovala jsem ho už jen proto, že byl námořník a měl kérkuMěla jsem ho hodně ráda a když zemřel dost mě to bolelo.(špatně viděl a srazilo ho auto, muj táťka tvrdí, že spáchal sebevraždu)jeho žena ještě žije - celkem funguje a já se snažím na ni pohlížet jejím světem.Z druhé strany to bylo horší - dědu si nepamatuji. Zemřel když mi byli asi 3 roky, babka mě neměla ráda a říkávala mi fakane. Sblížili jsme se když onemocněla a rok než zemřela jsme se spolu celkem dost bavili. Byla velmi chytrá a do poslední chvíle ji to myslelo. Stáří je kruté...i když i u nás stihli většinou zemřít dřív. Chápu tě, že tě to bolí.

u nas opravdu hlavne rodice - s babickama jsme moc samy nezustavaly. Ale stejne jako to mas ty - muj hrdina byl deda..byla jsme s nim i sama tyden na dovolene - mela jsem ho rada a porad mam ze vsech nejvic...navic si myslim,ze mam po nem hodne povahu.Zemrel kdyz mi bylo 10 let a doted mi jdou slzy do oci.Moc me mrzi co ted prozivas, kdyz starne, musi to byt silene tezke

taky jsem trávila dětství u babiček. Bylo to fajn, ber to tak že věčně tu nikdo nebudem. Když se člověk dožije vysokého věku tak už je asi tolik unavený, že ho nic netěší a nebaví. Mé babičce je k devadesátce a slýchávám to často. Vzpomínky na ně nám ale zůstanou pořád, tak to tak ber

Toho se obávam-u nás zatím všichni stihli umřít dřív než byli nemocní,většinou na autonehodu,vraždu či sebevraždu.Jen babička co jí mám moc ráda má už 87let a je hodně nemocná.Je to smutné a nedustojné.