Jsem asi už fakt magor - diskuze

Když jsme ještě bydleli v Rumburku, tak jsem měla občas pocit, že v pokoji nejsem sama a že mi někdo přerovnává věci. Napřed jsem podezírala babičku a zpočátku i měla pravdu, ale babička už pak nemohla chodit a já si pokoj zamykala a stejně to pokračovalo. Při stěhování jsem zjistila, že v tom pokoji přede mnou bydlela německá dívenka, která tam spáchala sebevraždu. To by leccos vysvětlovalo. Tady v bytě už bydlíme jakou dobu a zpočátku nic a teď asi půl roku mám dojem, že tu zase nejsme sami. Odjíždíme na celý den pryč, vrátíme se večer, všude pozavíraná okna včetně ventilaček a já je nechávala otevřená. Rozsvícené světlo v obýváku, prosezená ustlaná postel. A prostě takový ten divný pocit, že se mi někdo prohraboval věcma a jsou jinde, než jsem zvyklá. Manžel mi říká, že jsem hrozný bordelář, tak si nemůžu být jistá, že je něco jinak. Ale ten pocit, že tu nejsme sami je prostě silný. Je třeba normální, že v naprostém bezvětří se zavřou dveře do ložnice, když tam Tomášek chce jít a je otevřený balkon. Jdu odtamtud, zapomenu je zavřít, Tom se tam chystá a před nosem se mu zavřou? Zapomenu nůžky na stole a když se Tom vydá do obýváku a já si to uvědomím a letím je uklidit, tak leží na televizi, kam bych je nikdy nedala. Občas asi fakt něco mezi nebem a zemí existuje. Já jen doufám, že to není ta samá dívenka, co v Rumburku. Asi nám dělá Anděla strážného a nemůže dojít svého pokoje. Ještě jsem si vzpomněla, že jsme vlastně jednou málem zaspali do Prahy a v pět ráno mi někdo třepe ramenem a říká mi, ať vstávám, že zaspíme a já zřetelně slyším ženský hlas a doma jsme jen mi tři s Tomáškem.