ještě teď mi je z ní zle :( - diskuze

Byly jsme teď s Klárkou na procházce a po cestě kousek před námi šla jiná mamina s hlubokým kočárkem. V něm jí ne v kuse brečelo dítě. Nebyl to nějak šílený řev, ale takový normální, jako od 3m prcka, jak to prostě děti někdy v kočárku dělávají. A ta mamina z toho měla úplně nervy, každou chvíli cloumala s tím kočárkem do boku, jako by ho chtěla úplně vyviklat a zničit, kočárek skákal, ani si nechci představovat, jak lítalo to dítě v něm, a ještě k tomu na něj u toho cloumání hnusně řvala (fakt řvala, žádný zvýšený hlas!!) Šla o trochu pomaleji než já, takže jsem ji za chvíli už skoro dohnala, a když byla asi dva metry předemnou, tak se normálně zastavila a začala to mimčo bít, sice přes rukavičky, ale nebyly to žádné jemné plácance. Rychle jsem začala uvažovat, jestli se do toho mám míchat, jenže v tu chvíli ho ta ženská začala \"plácat\" i do hlavičky a u toho na něj opět řvala ať je už zticha. Zatmělo se mi před očima, moje tělo se automaticky zastavilo a aniž bych si to uvědomovala, tak jsem na tu paní začala mluvit, jestli si nemyslí, že mu tím mlácením spíš ubližuje a že pochybuju, že díky tomu přestane brečet. Po těch slovech jsem se vrátila do svého těla a uvědomila jsem si, že stojím a fakt jsem se do toho vmísila, což nikdy nedokážu udělat. Ale asi to moje vnitřní Já prostě nedokázalo přejít. V ten moment jsem se taky začala bát, aby se ta mamina nepustila taky do mě, když je v ráži.Ta paní se na mě podívala a odpověděla, že ho nemlátí, že ho jen plácá po ručičkách, a že to snad ani nemůže cítit, protože to jde ještě přes rukavičky. No já jí na to řekla, že jsem viděla že to šlo i výš než jen na ruce, a ona zase že je tomu dítěti už rok a půl, tak se musí naučit poslouchat. Na to jsem jí zase řekla že si nemyslím, že tímhle způsobem v takové situaci něco dokáže a raději jsem pomalu odcházela. Ještě za mnou volala, že má jenom jedny nervy, a když je dítě stále pokouší, tak to jinak vyřešit nejde. Na to o nervech jsem jí ještě přitakala, ale rozhodně nesouhlasím s jejím chováním.Neříkám, že se děti nemají trestat, ale pláč v kočárku MI přijde \"normální\", znám to taky, a pokud dlouho brečí, tak to otočím a jedu domů, nevím, proč bychom měli být z procházky oba vystresovaní. A u ní mi spíš připadalo, že tak staré dítě už nechce v kočárku ležet, ale vidět! Ona jej měla v hluboké korbičce jako malinké mimino, Klárka mi v téhle poloze nechtěla být už od 8m, tak jak se to asi líbilo tomu prckovi. Fakt jsem ještě v životě neviděla nikoho, kdo by \"plácal\" dítě v kočárku za to, že brečí. Nebo vy snad některá taky zastáváte tento styl výchovy?