je vám matka oporou? - diskuze

Ne ení oporou. 20 let jsem ani nevěděla že žije a pak o sobě dávala asi tak rok vědět a teď se zase už rok nehlásí. Přestávám to řešit. 20 let jsem to bez ní zvládla a teď to zvládnu taky. Mám děti (i když Ondra už je velký) a vím, že ty mě potřebují a tak tu pro ně vždy budu. Oni tu matku potřebují, já už né.

Mám to víceméně jako Naďa.

my jsme si s mamcou oporou na vzajem ona pomuze me ja zase ji pdoporujem a pomahame si vzajemne i kdyz jsme si obe prosli ruznym obdobim ktery treba zrovna nebylo hezky tak jsme vzdycky stali pri sobe a nikdy na sebe nedali dopustit.a vim ze to tak bude vzdycky a az jedna znas opusti tenhle svet tak to pro tu druhou bude neskutecna rana,ktera se jen tak nezahoji!!!vendulka,mamca a muj chlap jsou pro me nejdulezitejsi osoby na svete!!!!!

Je mi oporou a doufám že i já jí když to potřebuje.

Mě teda bohužel není...Taky budu dělat všechno pro to,abych Karolínce oporou byla a mohla se na mě kdykoliv se vším obrátit,i když už bude velká holka.Budu ji chválit,podporovat a milovat

nebyla ani v detstvi,neni ani ted.. podle me se matka ma chovat jinak..ta moje rozhodne neni ukazkova:(

Já bych měla denně děkovat někomu tam nahoře, že mám takovou maminku jakou mám. Tu nejlepší pod sluncem. Oporou mi byla vždy a věřím, že ještě dlouho bude.

dlouho nebyla, měla jsem dvě děti, prošla si náročným obdobím, najednou se změnil život jí i mě, mám třetí dítě, vnučku a oporou mi je, i když na dálku, skoro denně si voláme. před pár lety bych tomu nikdy nevěřila,asi se změny udát můžou.....

tak zrovna u toho doktora, to by byla opora. Moje maminka je v tomhle sralbotkaAle jinak je, a velka, je to jedna z mych nejlepsich kamosek

maminka mi umřela, když mi bylo 22 let a moc mi chybí. určitě by moje opora byla, kdyby tady byla.já oporou pro svoje děti jsem a budu dokud to budou potřebovat a chtít. připadá mi to normální a to co říká tvoje máma mi teda moc normální nepřipadá

Vím jak ti je. Asi je lepší od těch našich matek nic neočekávat a pak nebýt zklamaná. Bohužel jinak mě nic nenapadá, je něco jako ta moje a tam už asi voda nikdy nepoteče...Ať ti to u doktora dopadne dobře. Máš tady nás a my na tebe myslíme. Pak dej určitě vědět

Já vždycky myslela,že máme s maminou super vztah,hlavně po tom,co jsem se odstěhovala.Až nedávno mě něco bacilo do hlavy a já zjistila,že to je značně jednostranná záležitost.Od té doby jsem tak nějak chladnější,páč už mě přestalo bavit to,že když jsem jí vyprávěla cokoliv o sobě,důležité nebo ne,skočila mi do řeči,aby mi řekla nějakou svojí úžasnou historku.Nehledě na to,že aby viděla své vnouče,musím jít já za ní,i když je pořád doma.Ale beru to jako ponaučení pro sebe a přesně jak píšeš,já Kájulovi budu podporou.

Není. nikdy mi oporou nebyla..a teď, když už jsem od ní dávno odstěhovaná, se tváří, že má o mě zájem. teda někdy. ale stejně mě i nadále pomlouvá. já teda ani nechcu, aby mi oporou byla, dětství a dospívání s ní byl hnus a na to nejde úplně zapomenout. s ní je lepší si nic nezačínat, natož ji třeba žádat o pomoc..já jen doufám, že se případně dokážu hecnout a starat se nějak o ni, až bude stará a neschopná, ale bojím se, že to dobře nepůjde..a dopadne to stejně jak to bylo mezi ní a její matkou.taky doufám, že dokážu být oporou svému dítěti...

Mně maminka umřela, když mi bylo osmnáct - nečekaně a náhle. Tehdy se kolem mě děla spousta věcí, dostala jsem se na JAMU - odešla jsem z Olomouce, kde jsem do té doby žila do Brna, našla si nové přátele, kluka...takže jsem se s tím vyrovnala kupodivu až překvapivě rychle a lehce, hlavně jsme musely se ségrou fungovat jako opora tátovi. Ale teď mi máma hrozně chybí. Je mi někdy do breku, že nikdy neviděla Dorotku, ani mého muže. Že jsem se neměla v těhotenství s kým radit o těch nejintimnějších věcech - i radostech. Že můj táta si nepamatuje moje porodní míry a váhy a nebyl u mého porodu, tak mi nemohl říct, jaké to bylo. je tolik věcí, na které teď bych se jí chtěla ptát a které bych jí chtěla říct. Někdy bych si přála, aby opravdu bylo někde nějaké nebe a máma z něj na mě koukala.... Snad by jí to, co vidí dělalo radost - snad! Nedávno jsme byly s Dorotkou samy dvě na hřbitově(Dorotka vlastně možná poprvé). Byly jsme tam úplně samy, tak jsme si sedli na kraj hrobu a povídala jsem jí o babičce, která spinká na hvězdičce. Chvilku poslouchala a pak šla zašlápnout mravence...je to tak v pořádku :-)Holky, buďte rády, že mámy máte! Ať jsou jakékoli...

uz ne a je mi to jedno

Není mi oporou a ani o to nestojím.Vyplakat jsem se k ní nechodila nikdy.Ani k tatkovi.Mamka je mi ,ale kámoškou to jo.Spolehnout se na ní nemužu.A ani nespolíhám.Dětem oporou budu a jsem.I když si to Gabka nemyslí.

moje mamka je prostě úžasná

u nás je oporou matka manželovi šla by s ním kamkoliv, kdyby o to stál moje mamka je daleko, ale když potřebuju, vždycky pomůže, k doktorovi bych ji nebrala, na to jsem dospělá dost a mám manžela, aby mě podržel, když potřebuju

Mám to štěstí, že je mi oporou a můžu za ní přijít s čímkoli a já se jí to snažím oplácet. Snad to tak bude fungovat i dál

Ikdyž bydlíme kus od sebe a vidíme se jen párkrát za rok, tak mi oporou je, hlavně po telefonu, protelefonujeme spolu hodiny a hodiny...strašně mi tady chybí.

Je, máme bezvadný vztah a teď když mám malýho tak je to ještě lepší, bere mě jako sobě rovnou, mluvíme spolu o všem a můžu se na ni spolehnout. I když občas se snaží mi vmluvit co bylo za jejic mladých let a proč to já dělám jinak a ne tak..(ohledně malýho). Ale když jí to vysvětlím proč tak to pochopí a dál s tím neprudí

není, ona mě bude vždy kritizovat a hledat vinu ve mě a né v někom jiném, na koho si popř. stěžuji. Má mě pořád za malého fracka, nesamostatnou jednotku a nezodpovědnou holku. To se ale nezmění asi nikdy.

Jak kdy a jak v čem.

jo je mi mamka oporou.

asi jako Nadule..

Moc ne. Tak jednou za rok překvapí. Přiznám se, že s ní většinu věcí ani neřeším. Není důvod.

Ne. A nějaké lítosti mě dávno přešly, naučila jsem se žít bez její pomoci a podpory, ještě aby to nebylo málo jsem hrdá na to, že se se vším umím poprat sama.

Byla a je velkou oporou. V posledních letech je dost nemocná, tak se ty role občas prohodí, ale stále zůstává mým nejbližším člověkem. Stejně tak otec. Vím, že se na ně můžu kdykoli spolehnout a když je potřeba, vždy pomůžou

Tak nejak ve vlnach.Nekdy byla velikanskou,nekdy zas naopak me dokazala vystresovat a pak udelala neco,ze ji uz nedokazu nikdy jako opore 100% verit. Poucilo me to ,ted je daleko,ale tak snad kdyby slo o neco zdravotniho,tak by aspon pres telefon oporou byla

je mi oporou. Volala jsem jí s každou kravinou, když jsme se stěhovali a pak, když se narodila malá. Stěžuju si jí na Jarina a na blbý lidi, co mě naštvou. Ona mi vždycky něco poradí, abych věci tolik neřešila...

Je mi oporou, i když od nás odešla za jiným chlapem.