Jak to máte vy? - diskuze

Barčo tohle já teda neřeším...myslím si, že to přijde samo. Láska je láska...Já si myslím, že ať ti mimčo vezme kolik chce času tak Eliška to nebude cítit, protože ti bude chtít asistovat tudýž bude stále s vámi. Já chci Stellku zapojovat skoro ve všech věcech, dělat vše společně, uvidíme jak my plány vyjdou.Třeba jsem úplně mimo

Já mám sice rozdíl 3 roky ale pocity jsem měla podobný. Před porodem jsem šíleně milovala Markétku a to miminko pro mě bylo jen břicho co se pohybuje. Ani se mi nechtělo do porodnice a pořád jsem myslela jen na ni a říkala si, že to druhý nebudu mít ani ráda. Vztah ke Karolínce se udělal až po porodu. Propuklo to rychle a mám ji ráda k zbláznění. Ani jsem nečekala, že se mi vejde do srdíčka dvakrát tolik lásky. Markétka už ani nepamatuje, že byla někdy sama a já si nedovedu představit,žít jen s jedním prckem. Teď jsem prakticky spokojenější.

určitě budeš skvělá mamča! a čím více dětí, tím taky více lásky.. je dobře, že to řešíš, já na sobě taky vidím, že na Elišku někdy štěkám a vzápětí se na miminko směju ale dávám si na to pozor a snažím se být s Eli co nejvíc, zapojit ji do všeho a ona je šťastná (má už skoro 8 tak je možná šťastná i za to, že už není středem pozornosti a může být víc samostatná) a už to neřeš a užívej si, že jste zatím jenom tři!

musim ti napsat,ze tohle ted resim v sobe presne..a jsem rada,ze se na to ptas.protoze ja si taky neumim predstavit,ze bych tu vsechnu lasku co mam k alexovi dala jeste nekomu proste.ze bych se tesila stejne na dalsi mimi a nezanedbala pak alexe.(vis jak to myslim)proste nad tim dumam porad a porad,jakmile si predstavim,ze by melo byt uz druhe mimi.porad mam pocit,ze musim mit asi jen jedno,abych mu dala vsechno a dostatecne se mu venovala.moje tchyne dva starsi pomalu vyhodila z domu a nechala si jen toho nejmensiho a s nim ma ted opici lasku az hruza.pak mam strach po me mati,ktera ma desnou povahu a porad jen remca a okrikuje vsechny atd,abych nebyla taky tak \"uzasna\".nechci a obcas mi to ujizdi,proste nechci byt ujecena matka a aby se deti nemohly ani pohnout pomalu,jak jsme to mely my se segrou.pristi rok se zacneme snazit o dalsi mimi asi,ale porad nevim,jestli vlastne jo nebo ne,abych to dalsi mela rada jako alexe.nevim,asi to jsou prave takove obavy nas,co mame jedno dite a neumime si to predstavit...alex je ted pro me vsim,celej svet a nevim,jake to bude s dalsim pak no....

Baru, neboj, tvé obavy jsou zcela liché. Pokud jde o praktické záležitosti, na to si najdeš svůj systém, abys všechno zvládla, prostě budeš muset A pokud jde o mateřskou lásku, tak to už se neboj vůbec, ta se totiž nedělí, ta se násobí

já si myslím, že každá máma má dost lásky pro všechny své děti, i kdyby jich měla kupu, já mám 3, jsem šťastná, že je mám, i když to dá někdy pořádně zabrat, návrat z porodnice s novým miminkem byl vždycky úžasný, každé z našich dětí nás obohatilo, nemyslím si, že bych své děti neměla všechny stejně ráda, i když ony jsou každé jiné, každé z mých dětí je originální osobnost, má své klady i zápory, ale já už si vůbec neumím představit, že bychom některé z nich neměli, samozřejmě, že se někdy rozčilím, okřiknu je, občas i na zadku jim nějaká přistane, ale také si s nimi pohraji, každý den společně čteme, jezdíme na výlety a hlavně se máme strašně rádi

Určitě budeš mít ráda i to druhé, je to přece taky tvoje dítě. Jinak po návratu z porodnice tak mi trvalo tak 3 dny než jsem si to vše nějak zorganizovala. Po těch 3 dnech jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím co dělá Ondra a tak jsem se začla, po tom co jsem si to zorganizovala a dala se dokupy, zajímat zase o Ondru stejně jako před porodem.

Při velkém rozdílu-Gabi-HOnza to bylo o něčem jiném,jak píše Gigi o žárlení.Při kombinaci HOnza-Zuzka to už bylo těžší.POřad jsem měla výčitky a mám je vlastně neustále,že jsem se mu nevěnovala tak jak GAbce.Ta do 7 let byla jedináček a všechnu energii jsem věnovala jí.HOnzu jsem ve 2 letech strčila tatkovi a ve 3 do školky.Proto se mu to snažím pořád vynahradit a on to vlastně ani nepotřebuje.Ale je to ve mě-cítím ,že mu něco dlužím.

já je mám 7 let od sebe,a myslela sem že to bude brnkačka,nebyla Ada kupodivu žárlila víc než malý dítě,a dodneška sem tam zažárlí,přiznám se že sem měla opačný problém,nahromadila se ve mě láska a ochrana k malýmu a bála sem se že se ta láska přesunula s Adi na malýho,po porodu byla týden pryč,ale jakmile přišla domu,bylo to vše pryč a láska byla u obou stejně,samo že je rozdíl 7 letý a mímo,ale miluju je stejně a zloběj mě taky stejněneboj myslím si že sou to normální starosti maminky která čeká druhý mimi,ty to vše zvádneš

Já jsem se toho taky hrozně bála. Jestli se ve mě ještě najde tolik lásky. A můžu tě uklidnit. Našlo. Nevím, jestli mám každýho ráda jinak - neřekla bych. Mě se hrozně osvědčilo Kubíka do všeho zapojovat. Pomalu jsem ho na miminko připravovala už když byla Hani v bříšku. Vzal to suprově. Miminko si hned zamiloval. Jasně - některé dny je to náročné. Ale už od půlroka jsou to de facto parťáci - a dokáží si spolu krásně hrát (a já si pak může nacpat ten prst do nosu :)))No a jestli jsem na ně někdy nervozní? To asi jo, ale snažím se, aby to nebylo často - ale to si myslím, že není tím, že bych měla děti dvě, ale spíš tím, že jsem třeba unavená nebo blbě naložená. A to se prostě někdy stane. Nejsem dokonalá, ale myslím, že to po mě ani nikdo nechce. Oni taky nejsou vždycky dobře naložení.

KOukám, že přemýšlíme nad tím samím. Já se bojím do budoucna toho saméhe, ale spíš teda, že to nezvládnu. Starat se o dvě děti. Meho přítele mamka má taky radši jeho segru než jeho. Ona je zase mladší a byly nějáké komplikace připorodu a ona buhví proč jí má kvůli tomu radši. Jeho mamka je ale pošahaná hysterka. Myslím si že normální ženská si to dovede udělat tak že má ráda obě dvě děti stejně. Podle mě to naskočí něják samo. Aspon doufám.

Baru, já myslím, že po narození ta láska automaticky naskočí a myslím si, že je stejná u obou. Když jsem byla v porodnici, byla jsem šťastná, že máme Renatku a zároveň jsem brečela, když jsem v telefonu slyšela Adámka. Strašně se mi stýskalo. Je pravda, že člověk už na to starší dítko nemá tolik času, to je jasný, ale snažila jsem se ho nějak zapojit. Byl rád,když mohl podat plínku nebo nějaký oblečení nebo pohoupat kolíbku. Trošku žárlil, ale to je asi normální. Když se Áďa přišel pomazlit, nikdy jsem ho od sebe neodehnala, i mamka mi radila, že mám radši nechat malou chvilku brečet a neodstrkovat Áďu.A jak to trošku šlo, vymýšleli jsme výlety nebo si Pavel vzal Adámka třeba do lesa nebo do města, prostě kde měl jednoho z nás jen pro sebe. Určitě to zvládnete, prostě to naskočí samo

Neboj. Koukni na Naduli. Ta ma dve docela rychle po sobe a zvlada to s prstem v nose a jeste uci a chodi na Zumbu.