Jak náš králíček na svět přišel :) (Nella, 4.2.09) - diskuze

Jak už jsem psala, termín porodu byl stanoven na 3.2.2009. Tři týdny dopředu mě všichni ujišťovali, jak už se to hezky chystá aže do týdne porodím. Tůdle. Malé se nechtělo, a protože od 20tt vypadala o 14dní menší, i jsem musela ležet na kapačkách v porodnici, aby malou dokrmili a pořádně v bříšku rostla, chtěli doktoři, abych porodila co nejdříve, protože pro malé miminko je přenášení rizikové. Tak jsem v den termínu nastoupila do porodnice, podle utz už malá měla strašně málo plodové vody a placenta pomalu začala degenerovat, vydrželo by to tak pár dní y bylo by zle, musela co nejdřív ven. Bylo úterý, na čtrvtek bylo naplánované vyvolíní s tím, že od středy mi zkusí dávat injekce na dozrání čípku, udšlá se oxytocinový test a zkusí půl tablety prostinu na vyvolání. Na zátěžovém testu se jim nepovedlo vyvolat jedinou kontrakci, a já vůbec za celé těhotenství neměla jediného poslíčka, tvrdnutí, nic, akorát v noci mě pak začalo cca po 20-30minutách bolet v břiše a zádech jako před menses, ale v pohodě jsem to zaspala. Ráno v osm mi zavedli půl tablety, prý aby se to pomalu začalo připravovat na porod a nebyl to moc šok, vypadalo to, že se moje tělo vůbec rodit nechystá samo. Po té tabletě začaly do hodiny bolesti po 5-7 min, ale opravdu jen bolesti, kontrakce ne. Pomalu se to zhoršovalo, tak jsem šla za sestrou, že už to docela bolí, a co mám jako dělat. Poslala mě do sprchy, že to přejde, že po půl tabletě nemůžu zaít rodit. Po hodině "utrpení" (haha, to jsem nevěděla, co přijde) jsem vylezla a dobelhala se tam, že to je ještě mnohem horší, a ona zavolala doktorku. Od těch osmi jsem chodila po chodbě tam a zpátky, sedět, ležet se nedalo, a po jedné hodině mě doktorka vyšetřila a řekla, že jsem na cca 3cm otevřená a jdeme na sál na přípravu. Tak jsem si pobalila věci, odnesli mi je na sál, zavolala jsem Jirkovi, udělali mi klystýr (oholená jsem byla) - paráda, půl hodiny po jsem chodila a nechtělo se mi na velkou, nevěřili mi to Pak teda vyšla jenom ta voda, a bolest začala být zas o kousek větší. Dorazil za mnou Jirka, a protože jsem byla prvorodička, nikdo nečekal, že bych porodila rychle, na sále měli akutního císaře, tak jsem chodila po vyšetřovně tam a zpátky a povídali jsme si. Mimochodem, kvůli místu mi natáčeli monitor přímo na sále, kde ležela paní po porodu a čekala, až ji pustí na pokoj - ptali se nás, jestli nám to nevadí, ani jedna jsme nebyla proti, tak mě tam šoupli a já když viděla, co má, s prominutím, mezi nohama, úplně jsem se vyděsila, takové krve, stehy, no...nicméně kontrakce jsem měla pravidelné, po cca 4min, ale strašně labé, jen hrozně bolely. Už jsem měla co dělat, abych to vydržela, sestra mě poslala zase do sprchy a na míč, Jirka tam byl se mnou, to už jsem v kontrakci brečela bolestí. Po půl čtvrté mi doktorka píchla vodu, a řekla, že se to teď ještě zintenzivní a zrychlí - nevěřila jsem jí, přece to nemůže bolet ještě víc..mohlo. Vždycky jsem jen vykulila oči a totálně nevěděla, co dělat, ta bolest byla opravdu něuvěřitelná, od rána jsem chodila, nejedla, nepila, byla jsem už strašně unavená, a PA říkala, že to vidí tak do půlnoci. V pět mě vyšetřila, řekla, že to bude tak na devátou, a ve čtvrt na šest, když jsem jsem za ní poslala Jirku, že mě to strašně tlačí na konečník, že potřebuju tlačit, sice mi to nevěřila, ale prohlédla mě a když zjistila, že chybí centimetr k tomu, abych mohla jít tlačit, posadila mě na míč, natáhla si mě k sobě dozadu, položila na prsa, jednu !kontrakci", pak si mě vzal Jirka, druhá, pak mě postavili s tím, že jeětě jedna a jdeme tlačit, nechala mě prostát tři, to už jsem se na těch nohách sotva držela a museli mi pořád připomínat, že mám dýchat, pak mi pomohli na to lůžko do polosedu, řvala jsem, že potřebuju tlačit, tak mi dovolili malinko přitláčet, ale že malá ještě nemá dorotovanou hlavu, tak na levý bok a čekat, kontrakce na monitoru jsem měla jen k 50ti, ale strašně moc bolestivé, v tom šoku jsem si i zapomněla říct o cokoliv na bolest, takže jsem fakt porodila sama, což nechápu Jenže malé začaly padat ozvy, já byla na 10cm otevřená, takže hlava nehlava, musela jsem ji vytlačit, to mi vůbec nešlo, nevěděla jsem, jak na to - vůbec to nebylo jako tlačit, když je člověk na velké. Tlačila jsem asi do hlavy, já nevím, ale pak jsem to konečně pochopila, sestra mi skočila na břicho, jirka mi pomáhal tlačit nohy od sebe a k břichu, doktorka mě nastříhla (mimochodem, ač jsem ho prosila, ať se dolů nedívá, viděl absolutně vše a vzal to báječně, jen byl, chudák, bez sebe z toho, jak viděl, že strašně trpím a že mi nemůže nijak pomoct), a najednou byly veškeré kontrakce pryč, malá měla hlavu skoro vebku, koukaly jí vlásky, a já neměla jak tlačit, děloha se na mě vykašlala. Ozvy padly, doktorka řekla, že jestli ji teď nevytlačím, vezme kleště, což mě nakoplo a boelst nebolest, z posledních sil jsem zatlačila, dr do mě strčila obě ruce a najednou strašná úleva a malá byla venku. Sjela na to lůžko pode mnou, zakuckala se, odplivla vodu, pokakala se a začala kňourat. Jak jsem ji slyšela, že žije, padla mi hlava a jenom jsem ležela, byla jsem zoufale unavenáa užívala si pocit, že mě nic nebolí. Jirka brečel, děkoval mi za ni, jak je nádherná, byl ji se¨sestričkami a pediatrem ošetřit, zabalit, podepsat, a pak mi ji přinesli s tím, že je v pořádku, a to byl nejkrásnější pocit, který jsem v životě poznala, najednou jsem si uvědomila, že ve mně z takových dvou nicotných buněk vyrostl nový život, miminko, živá a krásná holčička, že ten človíček je kousek mě, tiskla jsem ji k sobě a ona neplakala, jen na mě koukala, byla nádherná, i když si pamatuju, že porod hrozně moc bolel, jak, to už si nevybavuji, v tu chvíli to bylo za námi a to bylo nejdůležitější. Bohužel mi malou zas odnesli, byla jsem strašně slabá a skoro tam omdlévala, jak nedotočila hlavu, potrhala mi děložní hrdlo a ztratila jsem skoro litr a půl krve, pak jsme čekali půl hodiny na placentu, darovali jsme pupečníkovou krev a nechtěla se pustit, prý se to stává, ale po půl hodině už říkali, že tak ještě pět minut a pod narkózu, naštěstí se tedy pustila sama, vytáhli ji a dr mě sešila vevnitř, to šlo, ale venkovní šití? Jen jsem celou dobu řvala, že to strašně bolí, tekly mi slzy, i emoce, jak to ze mě všechno spadlo, brečela jsem a fňukala jako malý dítě, deset stehů, a cítila jsem každé propíchnutí, utažení...pak přišel primář a řekl, že musím dolů na JIPku, abych jim tam nezkolabovala, tak mě převlékli, převezli dolů a začali do mě ládovat jednu kapačku za druhou, ani nevím, co všechno, ale měla jsem ruce pořád flašky, až do rána. Ráno přišla sestra s tím, že mi pomůže vstát a do koupelny, což nešlo, jak jsem se zvedla z lehu, začalo mi hučet v uších a málem jsem jim tam zkolabovala, takže zpátky lehnout a na oddělení nejdřív druhý den ráno. Naštěstí na JIP potřebovali akutně místo, takže mě převezli o pokoj vedle, aby mě měli pod kontrolou, ale byl to už normální pokoj, pustili ke mně jirku a přinesli malou, a to mě tak nakoplo, že jsem dokázala vstát, dojít si na záchod - měla jsem cévku, takže to bylo ok, ale chtělo se mi na velkou, což mi den po porodu taky nikdo nevěřil jirka mě tam odvedl, pomohl mi se osprchovat, obléct, a pak už mě převezli na oddělení a malou mi každé dvě hodiny nosili, nemohla jsem pořád vstávat, jak jsem se zkusila nrovnat, nemohla jsem popadnout dech, prý to dělaly hnuté orgány, nebo co Druhý den ráno se dětská sestra přišla zeptat, jestli už se cítím na to mít malou u sebe pořád, takž jsem samozřejmě řekla, že ano, a pak už mě to donutilo vstávat a rozchodit to. Bylo to každou hodinou lepší, třetí den po porodu už jsem fungovala jakžtakž normálně, akorát to šití začalo bolet Pátý den po porodu nás pustili domů, maličkou naočkovali, pořád se na ni pediatři chodili dívat s tím, že je nádherná, úplně zdravoučká, a i mně se šití krásně hojilo, modřiny, otoky a podlitiny slezly, šestý den po porodu mi vypadl první steh, i jsem našla odvahu se tam dolů podívat a paráda, vůbec není vidět žádná rána, krásně mě tam paní doktorka sešila - tímto děkuju celému gyn por odd. NSP Mělník, obzvlášť paní doktorce Ščamborové a oběma PA, které jsem u porodu měla, strašně moc mi všichni pomhli, bez nich bych malou asi jen těžko dostala ven. Obrovský dík touto cestou patří i našemu taťkovi, byl mi obrovskou oporou a já mu za to nádherné stvoření strašně děkuju. Nemaluju si budoucnost jen růžově, ale teď jsme všichni zdraví, šťastní, malá krásně papa, týden po porodu je na porodní váze (3250g, 49cm, narodila se v 17.56, tedy po 25minutách tlačení, zapomněla jsem to napsat ), já mám mlíčka jak pro deset dětí a zatím moc nepláče, jenom papá, kouká a spinká, je to miláček Ale asi ji strašně rozmazlím, nedokážu ji nechat ležet a plakat, když ji třeba bolí bříško nebo má hlad, hodně ji chovám a mazlím, a je pravda to, co se říká - že vlastní dítě je vždycky nejkrásnější na světě Má chudinka na hlavě pořádnou bouli, jak šla těžko ven, ale to se zahojí Děkuju všem, kdo dočetli až sem, musela jsem se z toho vypsat, i když to bylo hrozně bolestivé, díky tomu máme naši holčičku, a mít někoho, komu může člověk dát veškerou lásku, co je schopen v srdci najít, je ten nejkrásnější dar na světě..dar nového života...a to vynahradí jakoukoliv bolest (Mimochodem, za ma¨lou jsem dostala prstýnek z bíleho zlata s bílými kameny (nevím, co to je, vypadají jako křišťál)skoro za pět tisíc, taťka se nám zbláznil, a to ji jeětě dva dny zapíjeli za dalších pět tisíc )