jak jsme s Vojtou strávili včerejšek - diskuze

jeli jsme do toho Hradce na hematologii na kontrolu. Vlak měl hned u nás zpoždění 20min, ale to je pohoda. Do nemocnice jsme dorazili v deset. Jsou přestěhovaní jinde, kvůli opravám. Šli jsme to podle instrukcí hledat, nakonec celkem rychle našli. Zazvonili jsme na zvonek u venkovních dveří, vylezla sestra (už z minulých návštěv vím, že je hrozná a nechápu, že tam pracuje), ať si počkáme venku na lavičce, že tam nemají místo (až pak jsem zjistila, že opravdu mají jen ordinaci a na chodbičce 4 židle). Ptám se ji kde můžeme jít na záchod, posíla nás do vedlejší budovy. Vracíme se ze záchodu a přichází tam další lidi, tak jdeme taky ke dveřím, aby nás nepředběhli. Sestra je vezme dovnitř a mně řekne, ať si počkáme venku, že berou podle příchodu. Ohrazuju se, že my už jsme tam byli, jen jsme si odskočili na záchod. Odvětí, že berou přednostně ty, kteří tam chodí často (my jen 2x za rok).Chodili další lidi, prý už tam čekají hodinu. Těm zase řekla, že tam doktor stejně není, že mají mimořádnou poradu.Nakonec nás celkem rychle vzali, po půl hodině na odběry. Vojta ani nemuk. Sestra blbka se zase předvedla, naštěstí tam měla ještě druhou na pomoc. Napíchla žílu, trošku krve bylo vidět a nic neteklo. Druhá ji říká, že povolí to škrtidlo a ona, že nééé, že to napíchne znova. Naštěstí to pak povolila a to bylo údivu, že to nejednou teče. Ona je fakt strašidelná, pořád nechápu jak může dělat na dětské hematologii v nemocnici, kde bere krev každýmu a neumí to. Vojta dostal omalovánky... Krev jsme šli odnést do laborky, s tím, že nebudeme spěchat zpátky, protože výsledky nebudou hned.Stavili jsme se na kafe a po cestě objevili kaštany (stromy) a pěkně je očesali. Vojta hroznou radost, že má plno kaštanů.O půl dvanácté jsme se vrátili. Zrovna šla i paní s klukem, které předtím vzala před námi. Zase ať si počkáme venku, oni šli čekat do auta. Ještě podotýkám, že včera každou chvilku začínalo pršet, ale ještě nám nabízela, že nás pošle někam do čekárny, ale to by na nás asi zapomněla a seděli bysme tam do dnes, do jsem nechtěla riskovat, schovávali jsme se u dveří pod stříšku. Čekáme a čekáme, paní z auta už šla a i další a Vojta, že chce kadit. Když jsme se vrátili, tak jsem se šla pro jistotu zeptat, jestli už nás nevolala. Vzala nás aspoň dovnitř. Tam seděli jedny, co přišli samozřejmě až po nás, ale mají přednost, protože potřebují léčbu. Vojta je totiž v podstatě zdravej a já nechápu proč tam musíme jezdit. K doktorovi jsem se dostali jako poslední v pořadí (odcházeli jsme v jednu, to můžu být ráda, že si ještě nezašli na oběd). Nic světoborného jsme se nedozvěděli a mohli jsme jet domů. To začalo pořádně lejt. Stavili jsme se na jídlo, koupila jsem Vojtovi nové boty, už to bylo akutní a hurá na vlak. Ve vlaku jsem ho převlíkla, protože byl pěkně mokrej. Domů jsme přijeli ve čtyři, totálně unavení, hlavně psychicky.