Synáčka očekávala rodina už skoro 10 dní. Ne že bych snad přenášela (malej se narodil 39+3tt),ale na kontrole mi doktorka říkala, že to vypadá až moc dobře, cesty skoro připravené, plodové vaky napjaté...Tak jsme byli taky napjatý a zkoušeli přemlouvat a vyvolávat. Ze svý zkušenosti můžu říci, že NIC nefunguje. Až do neděle 7.3 to na nic nevypadalo, žádné poslíčky, odchod hlenové zátky, nic. Jen slabé, jakoby menstr. bolesti. Večer nám taťka prdnul na bšicho, že ho prý vypudí. Oba jsme se tomu smáli, ještě jsem měla jít v pondělí na kontrolu tlaku, už jsme s ničím nepočítali:-) Ve 2:08 mě probral pocit chtění na WC, otočila jsem se na bok a rup - začala téct voda. Tak jsem zatřásla Pájou, že jako jedeme. Prý:\"fakt?\" Letěla jsem na záchod, za mnou loužičky, když jsem vylezla, tatík byl oblečený a připravený s taškou u nohou:-) Zvládal to na jedničku, ještě se mě ptal, jestli mě něco bolí:-) V půl třetí jsme dorazili do porodky. Natočili mi monitor, doktor udělal prohlídku (otevřená na 2 cm), sestra dala klystýr a poslala mě rozloučit se s tátou, že až se bude něco dít, tak budu volat. A šla jsem do hekárny. Asi po hodině mi začali slabé kontrakce, tak jsem si je začala v klídku prodýchávat a říkala si, že to není tak hrozné. V sedm už to taková lebeda nebyla, prohlídka doktora a verdikt - 3 cm (prohmatal mě tak drsně, že jsem skučela bolestí). To už jsme si začala přát hodně rychlý porod. V devět mi točili další monitor a to už jsem myslela, že to v lehu nepřežiju (žádné ulehčení totiž nepomáhalo - ve sprše se mi tak motala hlava, že jsem sebou málem švihla a na míči jsem se skoro neudržela, jediný snesitelný bylo stát, držet se pelestě postele a prostě to vydržet). To už jsem měla kontrakce po 4 min. Pak sestra řekla, že to podle mého vzdychání vypadá nadějně a že mám zavolat taťku. Přijel za 3/4 hodiny a já si říkala, že to přeci nemůžu vydržet. Všechny bolesti mi šli do břicha. Asi fakt moc nevydržím. Nakonec jsem si řekla o epidurál. Sice na mě koukali divně, každopádně po 10 min., co Pája dorazil přišel anesteziolog. Byla jsem otevřená na 5 cm a málem nevydržela sedět aby mi ho mohl píchnout. A najednou klid. Pohoda. Slabé tlaky do zadku. Ležela jsem s minitorem na břichu, Pája mě držel za ruce a bylo mi blaze. Jediný negativný jev epidurálu byla neskutečná třesavka a infuze, kterou mi dávali vodu. Bohužel, kontrakce se mi zpomalili (předtím 3 min) a tak mi museli píchnout oxitocin (to bylo v 11 hodin). Pak už to docela frčelo. Kontrakce každé 2 minuty, tlak na konečník takový, že jsem myslela, že mi rupne zadek, na konci už jsme zase stála u pelesti a hrála si na pejska. Asi v půl jedný vydal doktor verdikt - 9 cm, můžeme na sál. Vylezla jsem na křeslo, PA mi přikurtovala nohy a doktor: až přijde kontrakce, můžete tlačit. Ha, tlačila jsem a tlačila a nic. Pak mi přestalo hučet v uších a slyším že mám tlačit dopředu, ne do zadu. No a pak se to rozjelo. Pája mi chudák držel hlavu, PA mi hupla na bříško, dvě kontrakce nic, pak přišla další, doktor mě opíchnul, nastřihl, pak pocit, že se roztrhnu a...jsem máma. Tíha ze mě rázem spadla, slyším jak prcek řve a sestru jak říká, je to blonďák po tátovi! Pak mi to slizký, krvavý nic dali do náruče. Byl nádhernej. Taťka ho pak šel se sestrou změřit a zvážit, a přinesli mi ho k prsu. Sice se nepřisál, ale byl to nádherný pocit. Pavel pak řekl, že se sice celou dobu udatně držel na nohou, ale když mu ho dali poprvé do náruče, rozbrečel se jak malej. No, zkráceně, broučka odnesli zahřít do inkubátoru, Pája to šel rozdýchat na chodbu a my čekali na placentu. Půl hodiny. Nakonec to vypadalo, že mě budou muset uspat, ale pak přišla kontrakce a byla venku. No, šití nic moc, ale hodný pan doktor mě znovu opíchl, takže se to dalo v poho vydržet. Jo, kdo to se mnou řešil v minulé kolonce, nakonec mě fakticky rodil \"můj\" doktor černoch, pan Mudr. Claudi Lewette, který byl naprosto úžasný a já jsem moc vděčná, že to nakonec byl on. Porod sice nic moc, od odtoku plodovky 11 hodin, ale lidičky, stojí to za to! Až budu mít zase chvilku čas, písnu ještě o pobytu na šestinedělí.