Inspirovala mě Zajíc - diskuze

Aničko,asi by záleželo na typu postižení,pokud by to vyžadovalo lékařskou peči tak to není co řešit,ale jinak bych si ho nechala doma,sem z vesnice,byla tam paní stará a ta měla dceru Marcelku,už byla dávno dospělá ženská ale byla postižená,pamatuju si že si stále hrála s kamínkama a chodila s maminkou,nehly se od sebe,jenže pak maminka umřela a Macelka musela do ustavu,shodou okoloností tam kde sem bydlela je ustav pro holky a tak jí tam daly,víš co mě trápí nejvíc? stýzká se jí? dochází jí to ? že tu maminku už nemá? já vubec nevím jestli takhle daleko je schopna uvažovat ale bylo mi jí hrozně líto,je to strašně těžký

Tak tuhle samou otázku mi kdysi položila jedna známá, když byl Ondra ještě miminko. Pokud by to dítě bylo hodně postižený a doma bych ho zvládala tak bych si ho nechala doma. Až by to dítě vyrostlo a nedalo by se s ním lehce manipulovat a nebo kdybych potřebovala jít do práce tak bych nejspíš dala do ústavu. Prostě kdyby ta péče byla už hodně náročná tak jsem pro ústav.

nevím....je to těžká otázka,teď možná řeknu že ano a kdybych před tím rozhodnutím měla stát,plakala bych a nemohla ho prostě opustit.A obráceně.. teď možná říkám nikdy bych ho tam nedala a pak bych byla třeba tak vyčerpaná že by jsem to udělala. Že to je život náročný,o tom není pochyb....a já se před tebou Aničko pokorou a obdivem skláním až k zemi.

Nedokážu na tohle pravdivě odpovědět. Tím že se pohybuju mezi postiženýma dětma o které se stará rodina a nejsou vždy v jednoduché situaci, tak za sebe nevím. Záleželo by opravdu na hodně faktorech, jako zdravotním stavu dítěte, na okolnostech celé rodiny, ale i na podmínkách daného ústavu. Obdivuju jednu maminku o jejiž holčičku se starám na brigádě potřebuje celodení péči, je sama, chlap ji opustil už v těhotenství, doma má ještě nemocnou maminku. Nevzdává to i když to opravdu nemá vůbec jednuchý. Naopak poznala jsem postižené dítko, které bylo celý týden v internátní škole, maminka se za celou dobu neozvala a pak se divila že s ní její syn v pátek nechtěl odejít.

Aničko, záleží na typu postižení, některé se bez 24hodinové péče a nemocničních přístrojů zvládat nedá.Určitě je pro dítě psychicky lepší, když je doma mezi blízkými.

Před lety jsem ležela s jednou paní v nemocnici a ta měla dvojčata-kluky oba meli tehdy kolem dvaceti let a oba byli těžce mentálně postiženi.Paní je měla v nějakém lepším hospicu,který ji napůl financoval býv.manžel,který utekl ještě tehdy do západního německa ihned jak tohle postižení u kluků zjistili a zřejmě aspoň napůl kompenzoval svoje špatné svědomí.Dodneška na tu paní vzpomínám-mimochodem byla moc fajn a říkám si kolik musela mít v sobě síly.Přiznám se naprosto otevřeně-já by jsem na to zřejmě neměla.A obdivuji všechny co to zvládnou.Zapoměla jsem dodat to nejdůležitější.Paní za kluky pravidelně dojížděla a víkendy a prázdniny si je brala domů a plně se jim věnovala.Samozřejmě zůstala úplně sama,protože každý chlap to vzdal předem když se dozvěděl,že má dva postižené syny.

je fakt těžké si to vůbec představit, ale jak píše Naďa , záleželo by to na okolnostech ....ale rozhodně by ústav byl až jako poslední možnost, když bysme to z nějakého důvodu nezvládali ..

Já si myslím že pokud jsem to nezažila tak nemůžu říct co by se dělo, jestli by se ve mě něco zlomilo nebo tak... myslím si, že bych si Barušku nechala za všech okolností, ale opravdu to nemůžu říct s jistotou

Moja sesternica má veľmi postiženu dceru.Vobec nič nevníma.Musia ju krmiť,nevie ani chodiť,vobec nereaguje.Má už 20 rokov.Celý čas sa o ňu krásne stará celá rodina.

Myslim, ze by to bylo vzdycky tezke. Prvni pokus by urcite byl mit ho doma. Ale tezko rict, co bychom zvladli.Jedni znami meli doma mentalne postizeneho syna, do ustavu ho museli dat v puberte, kdyz zesilil a zacali s nim mlatit hormony. Oni oba drobni, on chlap jak hora a moc neovladal svoje sexualni choutky, tak meli strach, aby neublizil nejake slecne a taky aby nezavaril sobe, aby musel sedet.

To by záleželo na hrozně moc věcech. Pokud by dětátko bylo od narození silně postižené, jen ležák, krmení sondou, intelekt na bodu mrazu a nemožnost zlepšení. Dala bych děťátko do ústavu i když s těžkým srdcem, ale navštěvovala bych. U postižení jako má třeba teď evča nebo po mozkové obrně (v nějákém stavu kde se ještě zvládnu starat sama) bych si dítě doma nechala. S downovým syndromem taky. Hodně bych přemýšlela nad děťátkem co musí být třeba permanentně na dýcháku a jen leží, ale inteligenčně je v pohodě. To vůbec nevím. A taky by záleželo jestli by mělo dítě problémy od narození nebo bych ho měla doma zdravé a někdy v průběhu života by se něco stalo. Každopádně bych se snažila ústavu vyhnout. ALe pokud by to nešlo, tak by se asi nedalo nic dělat Mamce se narodilo těžce nemocné miminko a taky by ho byla dala do ústavu kdyby neumřelo. Já bych za to nikoho neodsoudila. Od jisté doby se snažim nesoudit. V téhle sytuaci jsem nikdy nebyla (a doufám že nebudu) takže nemám právo dělat závěry.