Inspiroval mě příspěvek od Simči o tom, jak se učí znovu říd... - diskuze

No já mám řidičák asi od 19 a dřív jsem jezdila. To už jsme spolu s Tomem bydleli a měli jsme starou 120. Pak jsme jí vyměnili za Sierru a tu jsem milovala. Sice celkem velký auto, ale dvoulitr, takže fakt bezpečný předjíždění. Jenže pak Tom dostal služební auto a bylo po legraci. Neměli jsme na to živit dvě autíka, takže Sierru dostal švagr. No a já toho služebáka řídit nemohla, protože to bylo německý auto a pojištěný bylo s řidičem, což byl Tom a kdyby se něco stalo, tak by to byl průšvih. Pak dostal Tom služebního Transita - no toho bych bejvala teoreticky řídit mohla, ale to jsem se bála - to je na mě moooc velký :-))) A pak jsem otěhotněla a to jsem byla ráda, že řídit nemusím...a teď máme vlastní autíčko, ale já jsem ve stavu, že už se bojím. Potřebovala bych se zase zacvičit... Tak počítám, že až porodím a budu se na to cítit, tak zase pomalinku začnu - třeba až pojedeme někdy domů. Ale já už to vidím - to zas budou výmluvy na sníh...

Tak to ja mam ridicak asi 2.5 roku a od porodu (mala ma skoro rok a pul) jsem neridila.proste se bojim a ted jeste s malou.mam z toho hrozny nervy,tak se radsi necham v klidecku vozit.Kolikrat me to sere a rikam si ze zacnu jezdit,ale vzdycky to zustane jen u reci.Ted mela moje nejlepsi kamaredka nehodu,zlomila si 3 obratle,2 zebra a prorazila plici,tak to mi moc nepridalo.ale ted by se mi to hodilo,ze bych za ni mohla jezdit casteji.No jo no jsem posera.

No já bych ráda, ale bohužel nemám čím Sice jsem si nikdy za volantem nebyla jistá, ale vím, že auto hodně usnadňuje život. Manža má služební, takže koupě není na pořadu dne. Jeho autem jezdit nechci, přece jenom nejsem zkušená řidička.... Ale mám předsevzetí, že hned jak zase začnu pracovat, a brácha konečně dostaví barák, tak spolu objedeme bazary a nějaké autíčko si pořidím (s manžou nemůžu neb autům vůbec nerozumí, měl vždy pouze služební, takže starat se o něho nemusí)

Já ho mám ani né rok a jezdím skoro pořád,auto mi půjčuje bez řečí,tak jsem ráda.I když mi někdy přijde že už manžel neví coby tak na mě hledá chyby..Ze začátku jsem si cenila jeho rady,ale čeho je moc,toho je příliš...Říkal mi,pokud budeš mít pocit že se někam nevejdeš,tak se tam necpi,počkej až projede auto proti a teprve jeď..Logické,rada nad zlato..Nedávno jsem ten pocit se nevlezení měla,tak jsem zastavila a čekala až projede auto proti(v mém směru stálo auto na varovných světlech,takže bylo třeba ho objet)..No a ten na mě spustil,že tam stojím zbytečně že se tam vlezu a a a a a a a ...Tak jsem mu připoměla první připomínku že když se nevejdu nemám se cpát a už jsme byli v sobě...Nebo..Jezdím tak, že se fakt vyhýbám dírám,jednou když jsem se deseti vyhnula a do jedné vlítla,podotýkám v rychlosti cca 30 km,protože to je zrovna opravdu blbej děravej úsek,seřval mě,že to auto rozmlátím,že nedávám pozor,že mi to je jedno a bla,bla,bla..Druhý den jel,on stejným úsekem,ovšem rychlostí kolem 70 km a vlítnul né do jedné ale hned do několika děr..Tak jsem spustila že mě včera seřval a přitom udělal teď ještě něco horšího a tak první argument byl,že on ale to auto opravuje a když jsem se nedala,tak se začal uculovat a vysvětlovat mi jak je lepší do té díry vlítnout ve větší rychlosti,neboť on v té rychlosti tu díru jakoby přelítne ,kdežto já jí v té malé rychlosti vymetu...no prostě na pár facek!!!Jo ale jinam se máme rádi...

Ja jsem si autoskolu delala kvuli praci. Jezdeni vlakem do prace mi denne zabralo 3 hodiny a to jsem pracovala 12 hodinove smeny. Jakmile jsem dostala ridicak, uz jsem do vlaku nesedla. Strach jsem mela jen pri prvni ceste do prace, dodnes obdivuju kolegyne, ze se nebaly se mnou jet. Jinak mam k jezdeni vztah, nemam strach ani v cizim aute, ani na dlouhych cestach, dokonce jsem absolvovala i cestu po nocni dvanactce z Ostravy do Bratislavy bez odpocinku.

tak to ja jsem si prosla \"peklem\" pri rozjizdeni se. Autoskolu jsem udelala za 14 dni a odjela zase do Skotska. Praxe na aute skoro zadna. Tam me vyslali do Glasgow (velke asi jak Praha mozna vetsi) abych tam dovezla ovoce, dostala jsem jeep. Byla to stara herka, nezapomente ovsem, ze je u toho volant na druhe strane a taky se na druhe strane jezdi, ze! No ja byla uplne vedle, zabloudila, dostala se do dopravni zacpy, ale aspon jsem se v ni naucila poradne rozjizdet:))To mi do te doby moc neslo a furt mi to chcipalo.No ale kdyz jsem obcas prijeli do cech, tak jsem mela pocit, ze se ucit ridit znovu, bo to bylo vsechno zase obracene:)

Dělala jsem si autoškolu v 18,rychlokurz,před zavedením nových kurzů...že jsem blbec do toho šla...nenaučil mi lautr nic, parkovat,tak to jsem si ani s ním nezkusila a zkoušky probíhaly tím stylem,nasedla jsem vyjela pár metrů dala přednost v jízdě a předala kamarádce a prej jsem udělala,v té době jsem byla ráda,ale bylo to na prd,táta mi půjčil auto jednou a dyž viděl,že se na všechno ptám i kdy mám zařadit,tak už se na mne vyprd,no a tak jsem pomalu zapomínala a zapomínala,měla jsem párkrát možnost se svést ,ale bála jsem se a pak jsem rezignobala a smířila se,že prostě jezdit nebudu.......tedka jsem si řekla a chci to umět a bejt v tomhle nezávislá,vozit malou do kroužků a tak...tak jsem párkrát jela z vesnice do vesnice,vždycky po kouskách jsem se něco nového přiučila a stále se teda učím,mhlavně parkování....

Já jsem si autoškolu dělala při škle(povinně) a fakt jsem se řídit naučila.Měla jsem fajn instruktora.Po škole jsem nastoupila do práce a vyfasovala služební auto.Každý den jsem musela za volant a nikoho nezajímalo,že mám řidičák krátce.Rukama mi prošlo spoustu aut,lepších i horších.Jelikož bydlíme v zapadákově,kde nic není,musím denně za volant a jezdit pro děti.Měsíčně to dělá cca 1.500km.Nechci se chválit,ale po téměř 22 letech ježdění,myslím,že už jsem se vypracovala na slušnou řidičku.Teď zaučuju Cukříka.A dává mi to pořádně zabrat.

Já jsem si autoškolu dělala při škle(povinně) a fakt jsem se řídit naučila.Měla jsem fajn instruktora.Po škole jsem nastoupila do práce a vyfasovala služební auto.Každý den jsem musela za volant a nikoho nezajímalo,že mám řidičák krátce.Rukama mi prošlo spoustu aut,lepších i horších.Jelikož bydlíme v zapadákově,kde nic není,musím denně za volant a jezdit pro děti.Měsíčně to dělá cca 1.500km.Nechci se chválit,ale po téměř 22 letech ježdění,myslím,že už jsem se vypracovala na slušnou řidičku.Teď zaučuju Cukříka.A dává mi to pořádně zabrat.

já musím říct, že jsem se hodně naučila v autoškole, měla jsem suprového instruktora...pak mi párkrát půjčil auto táta, ale jednou jsem dopadla jak pan Pávek...při couvání do dvora jsem zrcátkem shodila sousedům sloupek od plotu asi ve dvaceti jsem si koupila svoje auto a jelikož jsem už v té době bydlela v centru Prahy, tak jsem se do řízení dostala hodně rychle...takže jezdím asi sedm let, k autu přibyla na pár let i motorka, a myslím, že jsem dobrý řidič...za volantem se bojím až teď, když vozím Honzíka...

Řidičák jsem si dělala v 18ti, taťka mi auto občas půjčil, ale mít ho vedle sebe byl děs. To samé bývalý přítel, taky nervák jak blázen. Manžel snil o autíčku a tak jsme si auto koupili.Starou malou ojetinu, byl to někdy děs, ale alespoň jsem získala super praxi.Teď máme větší auto a já se nebojím kamkoliv jet, snad jen do PrahyŘízení mám ráda, je to pro mě docela i relax

Ja jsem mela ridicak od 17ti, ale v autoskole jsem se moc nenaucila. Byla to takova rychlokvaska, jen par lekci a hotovo. Pak jsem musela cekat, nez mi bude 18 a pak mi parkrat pujcil auto tata. Jenze on je hrozny nervak, takze sedel vedle me, kazdou chvili na me houknul nebo zarval, jak to jedu a byl konec. Pak uz jsem se bala cimdal vic. Pak jsem nekolik let vubec nejezdila, nemela jsem prilezitost ani potrebu. Az asi v 27 jsem se prestehovala a bydlela jsem dost daleko od mestske dopravy. Bylo to pesky pres cele mesto na tu zastavku, co jsem potrebovala. Takze jsem si koupila starsi auto a pomaloucku zacala jezdit. Hrozne jsem se bala, ale nakonec jsem se pustila i do Prahy a od te doby uz jezdim porad. Ale je pravda, ze pokud mam jet sama delsi trasu, kde to neznam, tak z toho nemam dobry pocit. jezdim casto, protoze musim, ale mam pred jizdou respekt