Dotaz do placu - diskuze

Asi možná jo.Mám známé,kterým se strašně dlouho nepodařilo mít vlastní miminko a tak adoptovali chlapečka,a asi pár měsíců nebo možná rok na to se jim podařilo otěhotnět.Takže mají adoptované a jedno své.

Tak to uz Ti ted nepovim.Myslim, ze bychom do toho sli. Pepa by asi nechtel cikana, ja klidne.My ted tak uplne malinko uvazujeme, ze kdyz mame dve svoje, a treti mit svoje uz asi nebudeme, ze bychom dali sanci nejakemu takovemu znevyhodnenemu. Ale urcite ne v tehle petiletce, ted se budeme venovat vlastnim genum

asi bych adoptovala. Jak se tu píše, ta touha dát mateřskou lásku by byla silnější než já, si myslím. A jak tu taky bylo řečeno, i v dobré rodině, která má jedno dítě úplně normální, může vzniknout \"zmetek\", který se totálně vymyká všemu. Krade, okrádá svoje rodiče, fetuje...strašný. Člověk se fakt nevybere

Já i když vlastní dítě máme, tak uvažuji o tom, že to druhé bych chtěla adoptované. Ale nevím, ještě jsem o tom s Honzou nemluvila a je to těžké rozhodnutí, jen bych prostě nějakému dítěti z kojeňáku či děcáku chtěla pomoct. Ale je to spíš nereálné, protože při adopci mají samozřejmě přednost bezdětné páry....

Já i když vlastní dítě máme, tak uvažuji o tom, že to druhé bych chtěla adoptované. Ale nevím, ještě jsem o tom s Honzou nemluvila a je to těžké rozhodnutí, jen bych prostě nějakému dítěti z kojeňáku či děcáku chtěla pomoct. Ale je to spíš nereálné, protože při adopci mají samozřejmě přednost bezdětné páry....

já kdybych nemohla mít dítě a chtěla ho mít, tak bych do adopce nebo nějaké formy náhradního rodičovství šla...ty rizika tam jsou..ale ono přeci ani nevíš, jaký bude tvoje vlastní dítě, jaký bude mít nemoci nebo charakterový vady a co z něj nakonec vyroste. brala bych to jako příležitost někomu pomoci.

A já tě zase chápu. Děti miluju, vždycky jsem doufala, že je budu mít, byla to pro mne samozřejmost... ale když jsem byla i v 35 bezdětná, už jsem věděla, že mi dá práci se s tím vyrovnat, ale že se dá prožít plnohodnotný život i bez dětí, že se můžu realizovat i jinak. Možná jsem ovlivněná tím, že mne vždy zajímala otázka genetiky, speciální pedagogika a taky mám příbuznou soudkyni a vím, od jakých rodičů naprostá většina dětí v dnešní době pochází i jak to s těmito dětmi často pokračuje. Doby, kdy odkládaly děti svobodné středoškolačky a vysokoškolačky je nenávratně pryč. Svým způsobem obdivuju každého, kdo do toho jde, ale upřímně říkám, že nejsem takový idealista, abych si na něco takového troufla.

Mě se o tom minulý týden i zdálo a já bych adoptovala.

tak já, protože sem sama adoptovaná, se k adopci přikláním

My jsme Nikču adoptovali a tak jen trochu napíši: je strašně důležité si promyslet jaké dítě jste schopni přijmout (psychicky), dozvíte se jaké děti se dostávají do kojeneckých ústavů, většinou je matka známá (pokud to není dítě z babyboxu) a oni se od ní snaží zjistit co nejvíce informací o zdravotním stavu, o tom jak se chovala v těhotenství, a pokud možno i informace o otci, takže dokáží odhadnout co si s sebou za nemoc miminko přináší do života - nebo je dosud zdravé, ale má nějaké zdravotní předpoklady toho co může ale nemusí nastat, nejlépe je adoptovat dítě od půl roku výše, to se již některé nemoci dokáží rozpoznat, do dotazníku vyplníte přesně co požadujete, můžete zadat opravdu hodně podmínek, je to jen na vás a je třeba to opravdu důkladně zvážit a případně to s nimi i otevřeně probrat. Pak vám vyberou dítě, řeknou vám o něm vše co dokázali zjistit a pak máte 1 měsíc na to rozhodnutí. Takže já bych se toho kroku nebála, projít předadopčním kurzem a být zařazeni a pak se teoprve rozhodnout, vždyť pak to dítě nemusíte přijmout a můžete čekat na další a případně upřesnit požadavky apod. nebo kdykoliv žádost zrušit. Co je v genech to člověk neovlivní, ale přestat s vámi komunikovat, odcizit se, vykašlat se na vás může i vaše biologické dítě

Já bych do adopce šla.

kdybych nemela ani jedno, tak bych do ni sla... asi bych si bez nej pripadala nevyuzita... kdybych jedno mela, tak bych vahala, bala bych se abych nedela rozdily...