Dotaz do placu - diskuze

Asi možná jo.Mám známé,kterým se strašně dlouho nepodařilo mít vlastní miminko a tak adoptovali chlapečka,a asi pár měsíců nebo možná rok na to se jim podařilo otěhotnět.Takže mají adoptované a jedno své.

Tak to uz Ti ted nepovim.Myslim, ze bychom do toho sli. Pepa by asi nechtel cikana, ja klidne.My ted tak uplne malinko uvazujeme, ze kdyz mame dve svoje, a treti mit svoje uz asi nebudeme, ze bychom dali sanci nejakemu takovemu znevyhodnenemu. Ale urcite ne v tehle petiletce, ted se budeme venovat vlastnim genum

asi bych adoptovala. Jak se tu píše, ta touha dát mateřskou lásku by byla silnější než já, si myslím. A jak tu taky bylo řečeno, i v dobré rodině, která má jedno dítě úplně normální, může vzniknout \"zmetek\", který se totálně vymyká všemu. Krade, okrádá svoje rodiče, fetuje...strašný. Člověk se fakt nevybere

Já i když vlastní dítě máme, tak uvažuji o tom, že to druhé bych chtěla adoptované. Ale nevím, ještě jsem o tom s Honzou nemluvila a je to těžké rozhodnutí, jen bych prostě nějakému dítěti z kojeňáku či děcáku chtěla pomoct. Ale je to spíš nereálné, protože při adopci mají samozřejmě přednost bezdětné páry....

Já i když vlastní dítě máme, tak uvažuji o tom, že to druhé bych chtěla adoptované. Ale nevím, ještě jsem o tom s Honzou nemluvila a je to těžké rozhodnutí, jen bych prostě nějakému dítěti z kojeňáku či děcáku chtěla pomoct. Ale je to spíš nereálné, protože při adopci mají samozřejmě přednost bezdětné páry....

já kdybych nemohla mít dítě a chtěla ho mít, tak bych do adopce nebo nějaké formy náhradního rodičovství šla...ty rizika tam jsou..ale ono přeci ani nevíš, jaký bude tvoje vlastní dítě, jaký bude mít nemoci nebo charakterový vady a co z něj nakonec vyroste. brala bych to jako příležitost někomu pomoci.

A já tě zase chápu. Děti miluju, vždycky jsem doufala, že je budu mít, byla to pro mne samozřejmost... ale když jsem byla i v 35 bezdětná, už jsem věděla, že mi dá práci se s tím vyrovnat, ale že se dá prožít plnohodnotný život i bez dětí, že se můžu realizovat i jinak. Možná jsem ovlivněná tím, že mne vždy zajímala otázka genetiky, speciální pedagogika a taky mám příbuznou soudkyni a vím, od jakých rodičů naprostá většina dětí v dnešní době pochází i jak to s těmito dětmi často pokračuje. Doby, kdy odkládaly děti svobodné středoškolačky a vysokoškolačky je nenávratně pryč. Svým způsobem obdivuju každého, kdo do toho jde, ale upřímně říkám, že nejsem takový idealista, abych si na něco takového troufla.

Mě se o tom minulý týden i zdálo a já bych adoptovala.

tak já, protože sem sama adoptovaná, se k adopci přikláním

My jsme Nikču adoptovali a tak jen trochu napíši: je strašně důležité si promyslet jaké dítě jste schopni přijmout (psychicky), dozvíte se jaké děti se dostávají do kojeneckých ústavů, většinou je matka známá (pokud to není dítě z babyboxu) a oni se od ní snaží zjistit co nejvíce informací o zdravotním stavu, o tom jak se chovala v těhotenství, a pokud možno i informace o otci, takže dokáží odhadnout co si s sebou za nemoc miminko přináší do života - nebo je dosud zdravé, ale má nějaké zdravotní předpoklady toho co může ale nemusí nastat, nejlépe je adoptovat dítě od půl roku výše, to se již některé nemoci dokáží rozpoznat, do dotazníku vyplníte přesně co požadujete, můžete zadat opravdu hodně podmínek, je to jen na vás a je třeba to opravdu důkladně zvážit a případně to s nimi i otevřeně probrat. Pak vám vyberou dítě, řeknou vám o něm vše co dokázali zjistit a pak máte 1 měsíc na to rozhodnutí. Takže já bych se toho kroku nebála, projít předadopčním kurzem a být zařazeni a pak se teoprve rozhodnout, vždyť pak to dítě nemusíte přijmout a můžete čekat na další a případně upřesnit požadavky apod. nebo kdykoliv žádost zrušit. Co je v genech to člověk neovlivní, ale přestat s vámi komunikovat, odcizit se, vykašlat se na vás může i vaše biologické dítě

Já bych do adopce šla.

kdybych nemela ani jedno, tak bych do ni sla... asi bych si bez nej pripadala nevyuzita... kdybych jedno mela, tak bych vahala, bala bych se abych nedela rozdily...

naprosto upřímně říkám, že nevím. ve mně se mateřské pudy projevily, až když jsem otěhotněla. do té doby jsem si myslela, že díte z vlastního rozhodnutí nikdy mít nebudu. dnes už si to nedokážu představit být nez něj. prostě fakt nevím, nikdy jsem nebyla v situaci, kdy bych o tom musela vážně přemýšlet. je hodně pro a hodně proti.

Já bych to udělala a myslím, že bych k tomu dokázala přemluvit i muže. Tady na ulici jsou dva kluci adoptovaní a nepříjde mi to zvláštní. Nevzala bych si cizí, kdybych měla svého jedináčka, to ne.

Kdybych neměla jiné miminko,tak bych do toho šla.Nevím ale,jak by se na to tvářil Kája.Teď,když mám Kájíka,tak nevím nevím.Bála bych se,že to adoptované miminko bych měla míň ráda než Káju.

Zrovna jsme se o tom dneska bavili.Vypadá to,že na 99% nebudu moct mít druhé,tak jsem se muže ptala,jestli by druhé dítě chtěl adoptovat.Říkal,že kdybychom neměli Karolínku a nemohli mít žádné,tak určitě,ale takhle nemá \"potřebu\".A já taky ne.Ale kdybychom nemohli mít děti vůbec,tak bych do toho šla.

S manželem jsme tohle téma nakousli ještě než jsme měli děti a oba jsme byli jednoznačně pro adopci. Pokud by nám osud nedopřál mít vlastní děťátko, byla by to nejspíš jediná možnost, jak se stát rodiči. Nějaké geny a spol. bych vůbec neřešila, vždyť i z vlastního dítěte může vyrůst i při nejlepší péče násilník atd. Moje vzdálená sestřenice adoptovala dva chlapečky (mimochodem tmavší pleti) a jsou zlatí.

Já bych ho asi adoptovala klidně i jen tak abych pomohla nějákému děcku. kdybych děti mít nemohla byla by to pro mě jasná volba. Ani u vlastního děcka si nemůžu být jistá co z něj vyroste i když je z dobrého vrhu Martinovi by to prý nevadilo, ale až toníek odroste aby ho to jiné dítě netrápilo

Kdybych nemohla mít miminko, tak bych se adopci nebránila, určitě by byl pro i manžel. Ale chtěla bych miminko nejlépe od kojence. Já bych se zbláznila nemít u sebe někoho komu bych dala všechnu tu mateřskou lásku kterou mám snad od puberty. A proplakala bych každé miminko v kočárku které by kolem mě projelo.

rads adoptovat nez mit pestouny.. ja byhc do toho sla a premyslim o tem do budoucna(kdyz na to budou finance a vse ok..

hodně těžká otázka, ale asi ne, manžel ano, ale neumím se vcítit do toho, když to nejde, to pak by bylo jiné.

Myslím si, že bych do adopce šla.

ano ale manžel by do toho asi nešel asi bych si musela najít jiného chlapa

Vlastní zkušenost nemám,ale mám velmi dobrou kamarádku,která adoptovala klučíka,když mu byly asi 4 měsíce.Teď jsou Adámkovi 4 a zatím naprostá spokojenost na obou stranách.Snad jim to vydrží.Myslí,že bychom s Martinem adoptovali.