Co vám v dětství chybělo a chtěly byste dětem dát? - diskuze

co se týče materiálna, nechybělo mi nic, já byla vždycky trošku jiná, takže jsem nepotřebovala adidasky ani nevim co se tenkrát jakože nosilo nebo co bylo \"in\". Naši, hlavně mamka, se nám snažila vždycky koupit to, co jsme si přáli, Vánoce byly vždycky luxusní, narozeniny atd. taky.Ale co mi chybělo, to byla podpora a uznání, případně nějaká motivace atd., u nás se to moc nenosilo, naopak já byla vždycky k ničemu, nic jsem neuměla, nic mi nešlo, u ničeho jsem nevydržela, nic jsem nedokončila a bylo mi to každý den vyčítáno a omlacováno o hlavu. Dodnes nestačí, že jsem slušná, vyhovaná, uctivá a pracovitá v rámci toho, co chci já a co baví mě. Prostě musím být taková a maková, protože musím mít nějakou prestiž. A proč? Protože za dob našich rodičů nebyly možnosti, nebylo pořádné studium (děda byl politickej vězeň), nebylo nic a oni to do nás hustí kudy chodí, že musíme všecho mít a všecno znát, jinak skončíme jako máma servírka a táta seřizovač strojů...

Nic nam nechybelo. Tata opora s autoritou, mama strazce rod. krbu a na mazleni. Vseho jsme meli dost, tata mel jeden cas dve prace a jeste doma motali s mamcou nejake strapce ci co. Krasne dovolene na Orliku, pak chalupa. Povidani, duvera, podpora. Kez by se mi to taky podarilo.

mně chyběla jen taková blbost, nafukovací balonek (např. z pouti), co letí nahoru. Byl to můj sen a nikdy mi ho rodiče nekoupili, až jsem ho, celá šťastná, dostala asi v 15 letech, když se otvíral v Brně nový obchod. Zato mi zas maminka jednou cestou do cirkusu koupila takovýho troubícího kohouta (jak píštalku, tělo měl z takovýho skládanýho papíru, že byl jakoby trojrozměrný), po kterém toužila jako dítě ona, ale mě vůbec nezajímal. Po letech jsme si to řekly a smály se tomu, po čem děti touží a kolik let...

Svým dětských myšlením bych brala více hraček, vyrostla jsem v době, kdy toho bylo fakt hodně málo. Taky bych raději jezdila víc po výletech a netrávila skoro každý víkend a prázdniny na jednom místě, na chalupě, i když tam bylo krásně. Ale zcela objektivně mně nechybělo vůbec nic. Rodiče nám dali vše, co doba tenkrát dovolila. A hlavně nám dali svou lásku, trpělivost, čas, zájem, základy sportů, potřebné soukromí a hlavně respekt k našim zájmům a osobnostem. Takže já nepotřebuji svému dítěti dávat něco navíc, budu spokojená, když se mi podaří mu vytvořit stejné dětství, jako jsem měla já.

tak urco mi chybela spolecna dovolena, tatka je sice zednik ale pracoval jako traktorista v druzstvu, takze leto bylo jasny = zne, mamka v tom samem druzstvu jako ucetni, takze se taky nechytala, obe babicky bydlely ve stejne vesnici jako my, takze na prazdniny nebylo kam jezdit, maximalne k tete a ta bydli 10km od nas...na zimni sporty nasi nikdy nebyly, aby nas vzali treba na hory, to nam musel stacit rybnik za barakem na klouzani a brusleni...jinak co se krouzku tyce, tak mam pocit, ze u nas ve skole ani nejaka nabidka nebyla, tak jsem chodila na fletnu nekde od 6-8tridy a v 8tride nacvik na sokolsky slet.urcite mam v planu s detma co nejvic vyletit, to delame uz ted, pak nejaka ta letni dovca (vztah k zimnim sportum nemame nejak ani jeden, ale chci aby obe deti mely zaklady v lyzovani - mame jednu sikovnou tetu instruktorku, ta nam slibila, ze je to nauci, pokud zrovna nebude sama tehu). Z krouzku bych chtela zkusit ty skauty, a ze sportu nebo nejakyho vytvarna se pak uvidi, to podle toho jak budou deti sikovny a k cemu budou vic inklinovat...

Jak píšeš, výlety, dovolené, to jsme neměly.

pes,toho jsem pak mela, a nestehovani se a tudiz mit stale pratele..ale my se stehovali po cele republice cik cak a tak jsem byla samotar se svym psem,,a prave diky tomu vecnemu vyletovani i po povinnem patecne sobotnim uklidu netaham deti po kazdem hradu,zamku,rozhledne atd kazdy vikend...

Z těch hmotných věcí nic. Jasně, že jako dítě jsem si přála další a další plyšáky, ale když se na to dívám s odstupem času, tak mi vážně nic nechybělo a rodiče se o nás starali jak nejlépe mohli a nejen oni..Co mi vždy ale chybělo byl dědeček. Bohužel ani jednoho jsem nepoznala, umřeli dřív, než jsem se narodila a kamarádkám jsem srandovní dědy záviděla fakt hrozně moc. Proto jsem ráda, že naše děti mají oba dědečky, kteří je milují stejně jako babičky.

A já teda ještě napíšu, co vím, že dělám blbě, a že by mi to mohlo být jednou vyčteno.Chovám se kapičku nekonzistentně. Tedy - když jsem v dobré náladě, je mi dost všecí jedno, drobným dětským průšvihům se směju, prostě máma k zulíbání. Ale když jsem unavená, to jsem je schopná sprdnout za to, že existujou. Utěšuju se tím, že děti aspoň poznají, že každej má své limity. Uvnitř dobře vím, že to není dobře. Jenže co s tím, nejsem svatej.

Mně nejvíc chyběla demokracie. Chybí mi dodnes. Mít vlastní názor, to se u nás prostě nesmělo, dneska ho smím mít, ale většinou je stejně blbej. Snáším to jen proto, že tam jezdíme málo a jen proto, že děti s babičkou mají dobrý vztah. Taky jen díky nim není už tak vostrá jako dřív. Vložila jsem mail, co mi dneska přišel... já myslím, že pro představu to stačí: http://www.babyonline.cz/diskuzni-klub/48-hodin?site=3&id=1309120#r1309120Já už teď se snažím s dětmi domluvit (v rámci jejich rozumových možností) a vysvětlovat jim naše postoje a rozhodně si poslechnu jejich názory, nápady. Když to jde, tak jim vyhovíme (například modré stěny v pokojíčku byly jejich přáním)... Moje máma mi nic takového nedopřála. Mít možnost, mít volbu, mít vlastní názor...