Čeho jste schopné se pro partnera vzdát? - diskuze

Já se kvůli partnera vzdala všeho, chtěla jsem být s ním a přestala jsem jezdit na koni, dělat turistiku, ho to nebavilo, byla jsem s ním, pomáhala mu vystudovat vysokou školu. No a pak jak on dostudoval, tak si pořád někde lítal, obzvlášť, jak se narodila dcerka. Já byla doma, kojila, starala se. Já nebyl a z těch, co by mimčo fikli babičce a užívali si. A co z toho mám ? Pocit, že jsem o hodně přišla...

Nejvetsi obeti:prestehovani se do cizi zeme od pratel a rodiny a z meho rodneho a milovaneho mesta.Vzdani se prace,kterou bych mohla v mensim mnozstvi delat i pri ditetiZBytek - snazim se drzet vseho ostatniho co rada delam,ale je pravda,ze kdyz par veci nedela on rad se mnou tak me to az tak nebavi ani me.Take mam jinou sortu pratel a je to tu jinak kulturne..takze asi bych pocitala i vzdani se chozeni ven do rock klubu,s prateli na pivko a podobne.I kdyz to jeste nekdy vtesnam.Nic extra jsem asi kvuli nemu delat nezacala.Mame stejny vkus na hudbu a pod a ani tak - ja nemam potrebu se v takovejch vecech prizpusobovat.O sport v televizi se mu furt extremne nezajimam :D

já se vzdala hodně, odstěhovala sem se se cca 100km pryč, opustila svoji super práci (do které sme teda ještě 5 měs jezdila, ale ta dálka byla dosti náročná), svoje kamarády, rodinu. ale nelituju toho, našla sem si další super práci, nové kamarády, životní styl máme stejný a k našim jezdíme nebo oni k nám často, už nám tak hodina a něco cesty nepřijde.

No ze začátku jsem byla tak zamilovaná, že jsem nikoho jinýho vídat nechtěla a dost času jsme trávili jen spolu. Postupně jsme kamarády stmelovali a dá se říct, že teď už je nedělíme na moje/tvoje, že jsou naši společní. Jsme spolu 13 let a je jasné, že za tu dobu jsme se museli hodně jeden druhému přizpůsobit, ale zájmy se snažíme zachovávat - omezujeme je hlavně kvůli dětem, ne kvůli sobě navzájem :-)

Změny přišly postupně a řekla bych, že ne kvůli partnerovi. Dokud jsme neměli děti, ničeho jsem se nevzdala a on taky ne. S dětmi jsme se přestěhovali do jiného města, kde jsem bez auta, tudíž se s přáteli vidím opravdu málo, s některými vůbec, s jinými jsme stále v kontaktu. Moje koníčky zůstali v Plzni, takže i ty jsem dost omezila, ale to je spíš moje pohodlnost, už prostě nemám sílu večer jezdit do Plzně. Tom je na tom podobně.

Prestala som fajčiť

Nemusela jsem se vzdát ničeho.A čeho bych byla schopná se kvůli němu vzdát?To by záleželo na situaci.Třeba ledviny,kdyby ji potřeboval.Čeho bych se nevzdala,to jsou dobří přátelé,hudba (ale tu máme společnou)a lidská důstojnost

vzdali jsme se oba sveho pohodli a volnosti po shode,ze dite patri ke vztahu...jinak niceho nebylo treba se vzdavat...

já ničeho, vlastně jo, cigaret, ale to bylo jen pro moje dobro mi sdělil, že když on je schopný se přestěhovat k nám do města, tak já můžu přestat kouřit, no tak jsem cíga po 10 letech hodila do koše a přestala

My se spis tak vzdavali ruznych veci, jak sel zivot. Ne kvuli partnerovi. Treba kvuli baraku jsme se museli vzdat casti penez. Kvuli deckam valeni se v posteli do obeda. A tak.Jo, Pepu jeho maminka postavila pred volbu: Bud ona nebo ja. Tedy Pepa se vzdal kvuli me svoji mamy, jenze to by stejne driv nebo pozdeji prislo s tim, co je ona za exemplar.

vzdala jsem se dobrovolně své nezávislosti, práce, bytu, blízkosti rodiny a přátel.. ale získala jsem mnohem víc lásku, rodinu, štěstí, naplnění svého života, nové přátele, nové zkušenosti a práci..jediné co už teď vím a snad jsem věkem a zkušenostmi pochopila - člověk může ustoupit ve věcech, které jsou navíc a nejsou tak důležité (hudba, některé koníčky, dokonce i kamarádi) ale jen pokud je to dobrovolně a neztratí tím svobodu, sebeúctu nebo takový ten pocit vyrovnanosti (což neznamená, že si občas neřeknu, že by mi bez chlapa bylo mnohem líp )

Ja jsem se vzdala uplně všeho.V té době jsem byla mladá a teprve jsem se formovala a on toho využil a udělal ze mě ušlápnutou chudinku.Mi to ani nevadilo.Asi ve 30,když už jsem měla i Honzu se ve mě něco zlomilo a já otevřela oči.Bože,jak já byla blbá.Otočila jsem svuj život o 180 stupnu a nastala krize.Takovou mě mít nechtěl.Smula,už jsem se nedala.Tak musel začít bojovat.Až jsme si to oba vybojovali tak stejně odjel.To je dobře,jestli by odjel před 10 lety tak bych se z toho zhroutila.Neuměla jsem se sama rozhodnout,jestli si mám dát rohlík nebo housku.Čeho bych se nikdy nevzdala a do čeho by mi nikdy nesměl kecat tak do vztahu s dětmi.

nemusela ale vzdala, možná to nebylo ani partnerem ale tím jak jsem manželstvím a rodičovstvím ,,dospěla,, rozhodně jsem kvůli partnerovi omezila hudbu,kterou jsem poslouchala dřív a začala mít ráda tu jeho, opustila některé přátele, protože si s nimi manžel nerozumněl a n ešlo to dohromady a naše cesty se rozešly. Určitě i on se musel trochu přizpůsobit zase těm mým zvykům, prvních pár let mi např.předával dárky pod stromeček v teplákách a nezabalené v igelitce a dnes ???? Letos měl dokonce sám od sebe oblek a na balící papír kreslí srdíčka

Vybrala jsem si takoveho partnera, abych se nemusela niceho vzdavat. Tolerujeme se takovi, jaci jsme.

Odstěhovala jsem se za ním skoro přes celou republiku, musela jsem se vzdát blízkosti hlídacích a milujících prarodičů (mých rodičů), přátel, prostředí, které znám a mám ráda. Taky jsem se vzdala svého minimalistického, moderního bytu a skončila mezi starožitnostma (pro mne extra oběť). Ale jinak jsem si ponechala své zájmy, zvyky, zlozvyky, vkus, styl života, názory i ty přátele, i když jsou daleko. Nenechala bych se omezovat, kontrolovat, ani vychovávat. Na to jsem příliš stará Naštěstí se v mnoha podstatných věcech shodneme a v těch dalších si necháváme volnost.

Já tak maximálně lítání po barech a diskotékách, ale to mě stejně už nebavilo, jen jsem neměla s kým trávit čas nějak smysluplněji. Dobří přátelé mi zůstali, rozumí si s partnerem jako já s jeho přáteli. Zato muž přinesl moc velkou oběť. Jeho už dospělé děti nepřekousli, že se rozvedl a založil novou rodinu a přerušili s ním veškerý kontakt. Ale snad se to časem nějak zlepší.

Já ani nevím. Asi svobody a volnosti, ale tom bude hrát roly to dítěVrátit se do doby před dítětem tak asi nic. Možná že jsem musela vysvěltoat kam jdu a kdy přijdu a co tam budu dělat ale že bych se přímo něčeho vzdala to ne...

Partner mě neomezil a neomezuje v ničem o to se postarali až děti.Jinak on zlepšil můj vztah k počítači a já jeho vztah ke knížkám.A potvoráci nás omezují oba stejně takže ani tady si nemáme co vyčítat.

Necítím, že bych se něčeho důležitého musela vztát, to že manžel nelyžuje a tím pádem se společně na hory nedostaneme mě sice mrzí, ale Lojza se musel vzdát rodiny, starých přátel, kraje, kde vyrůstal... Nevím, jestli bych já osobně něco takového dokázala. Jinak naše zájmy jsme docela zkloubili hned na začátku, já se začala učit tenis, Lojza se zase naučil milovat moře, vlastně jsme se navzájem dost obohatili.

hmmmm.. udelal mi dite-takze volnosti:D ale jinak nic specialniho..par kamaradu uz nevidam tolik co driv..ale jinak si kontakty udrzuju.. sportuju taky tak..ted uz delam zase vse co predtim.. i on ma sve zajmy..