Anežka, 5.8.2010 ve 23:16 - diskuze

Tak teď už můžu napsat i já :) V pondělí 2.8. (40+5tt) v poradně byl nález stále stejný, totálně zavřená, rodit se zatím nebude. Ve středu odpoledne, cca 14hodin, mě začalo bolet břicho. Takové normální menstruační bolesti, které se daly přebít jinou činností, ale už jsem je vnímala. Přemýšlela jsem, jestli to jsou poslíčci nebo ne. Interval jsem zatím nesledovala, dala si párkrát teplou vodu, ale moc to nepomohlo. Byly tam pořád. Později odpoledne se bolest začala stupňovat, ale říkala jsem si, to ještě nemůže být ono. Každý říkal, až to přijde, tak to poznáš. S manželem jsme večer pěkně tapetovali a to už jsem od té bolesti nedokázala moc odpoutat pozornost, ale zatím jsem to neřešila. Večer teplá vana, nic moc to nepomohlo. Manžel usnul jako špalek a já, jak jsem si lehla, tak se to nedalo vůbec snést. Musela jsem chosit nebo sedět.Uvařila jsem si čaj, dala si za tu noc další teplou vanu a klimbala jsem v houpacím křesle. Jenže mě ta bolest neustále budila a já počítala minuty, kdy už bude ráno. Asi ve 23hodin jsem si k sobě dala hodiny a při každém probuzení jsem koukala, jak pomalu to utíká. K mému úžasu jsem se budila přesně co pět minut. Takhle to trvalo asi do 4 a pak se to trochu uklidnilo a já asi do 6 mohla spát. Pak jsme normálně vstali, manžel jel do práce, já do poradny a bolesti se zase objelvily, jako v noci. Jenže po monitoru mi Dr. řekla, že se stále nic neděje (do háje, tak co je teda to co cítím už od odpoledne???) ale už jsem otevřená na 2cm. Pokud se to samo nerozjede, tak v sobotu nástup do nemocnice. Holky, tak to jsem obrečela. Jela jsem domů. Cestou se stavila v řeznictví manželovi pro maso, nakoupit a normálně 20ti minutovou cestu domu jsem šla asi hodinu a co pět minut jsem se musela zastavit a rozdýchat to. No nic, pořád jsem si říkala, že to ještě nemůže být ono a čekala jsem, co horšího ještě přijde. Abych od toho odpoutala pozornost, tak jsem vyvářela, žehlila, pak už jsem nemohla ani sedět, tak jsem skusila míč. To musel být pohled, jak hopsám na míči za stolem a u toho žehlím :) Bolesti se ale stále stupňovaly, už to bylo k nevydržení a ani jsem nezvládla dovařit nebo uklidit žehlení a ve 3 jsem se rozplácla do houpacího křesla. Bolesti už jsem musela dost silně rozdýchávat, ani teplá voda mi už nepomáhala. Manžel přijel v půl 7 z práce a první co se mě ptal, jestli už jedeme. Říkám mu, klid, to ještě nemůže být ono. Vyprávěl mi jak bylo v práci, o zácpě na silnici a já jsem mezitím opět začala sledovat intervaly. No už to bylo 2-3 minuty. Dala jsem si koupel, manžel dotapetoval a neustále se mě ptal, jestli už jedeme. Jenže já jsem si pořád říkala, že to ještě není tak hrozný a že to nemůže bnýt ono. V půl 9 jsem už byla trochu nervózní, tak jsme volali do porodnice, jestli máme jet nebo ne, že nevím, jestli to je ono Sestřička hned, že jestli nechceme rosit doma, tak máme okamžitě přijet. Dojeli jsme tam v 8:45, na příjmu mě vyšetřili a to už jsem byla otevřená na 5cm, takže prý rovnolu na sál. Vyřídili jsme papíry, pár minut poté, co jsem si lehla mi praskla voda a přišlo mi to všechno strašně rychlý. Manžel si tam vzal knížku a celou dobu si četl, jen když jsem chtěla podat vodu, tak ji zavřel Pak PA odešla na vedlejší box, kde rodili dvojčátka a že pak se vrhnou na mě. Pořád mi přišlo, že to ještě nemůže být ono a když přišla i paní doktorka, a začaly si tam chystat lavor a dlaší věci, tak jsem si říkala, že asi ano. Vůbec jsem neměla nutkání na talčení a když to po mě chtěly, tak jsem třikrát zatlačila a malá byla venku. Za celou dobu, co jsem chodila do porodnice do poradny, tak nám nikdo neodhadoval váhu, a tak byli všichni překvapení, když vykoukla slečna o 3,95kg a 52m. Jsem ráda, že jsem si to nejhorší odbyla doma a do porodnice jela už jenom na závěr. A teď už musím končit, malá si mě žádá, resp. mého prsu