a ještě jeden příspěvek - diskuze

Už od mala jsem taková divná povaha a v pubertě se mi často stávalo,že mě zaplavil šílený smutek,prostě nálada pod psa...V poslední době se mi to občas stává,přepadne mě šílený smutek,nálada na nic,pořád se mi chce brečet a cítím šílený tlak na hrudi,že se sotva nadechnu...no prostě vždy den blbec.Pomůže mi,když je někdo semnou.Stalo se mi to i v pátek,jak jsem byla úplně sama doma.Tak moc jsem potřebovala s někým být.Nakonec jsem došla k závěru,že když po mě někdo něco žádá,nebo vidím,že se trápí,snažím se být maximálně nápomocna,po ruce,připravena vyslechnout,ale jak potřebuju já,najednou nejsou uši.Bylo mi fakt mizerně,nakonec sem zašla na chvíli k tetě,kde se mi trochu ulevilo,ale stejně jsem pak ještě večer chodila po městě se slzami v očích a když jsem přišla domů,právě se vrátil i manža s klukama a večer byl opravdu na nic,usínala jsem celá rozhozená.Ale víkend jsme si spolu užili a bylo to moc fajn.Akorát už kašlu na vše kolem a vím,že mou oporou je opravdu jen manžel a děti,ikdyž jak jsem psala níže,cítím,že si i od dětí potřebuju trochu oddychnout.Teˇd pojedem k mamce na více jak týden,tak vím,že tam si pořádně zarelaxuju,je to tam jak balzám na duši a máme i plno plánů,tak snad se vše vydaří.